Den D nadešel a my se radostně skládáme do auta. No, radostně… Termín odjezdu jsme určili na konec května hlavně proto, abychom se vyhnuli velkým vedrům. Tenhle plán nevyšel. Ve stínu je 28  °C, na sluníčku 35 a teploměr v autě ukazuje 46  °C.

Rychlost našeho naloďování je přímo úměrná touze po čerstvém vzduchu. Konečně vyrážíme. Konečně pohyb. Do auta fouká horký vzduch zvenčí a já přemýšlím, jestli jsem na něco nezapomněla. Venda se nespokojeně vrtí, jak se snaží odlepit propocená zádíčka od ausedačky a mně je ho trochu líto. Popruhy mu moc manévrovacího prostoru nedávají (vlastně mu nedávají prostor vůbec žádný) a já jen doufám, že brzo usne. Hned za Berounem máme ale sraz s našimi moravskými spolucestujícími, a tak Vendu ještě naposledy vyndávám ven a snažím se mu usušit mokrá záda. Ze setkání po dlouhé době máme obr radost, ale není moc času na veselení. Jejich Vítek už v autě vytuhnul a Vašíkovi už taky švidrají očka. Rychle se vítáme a vyrážíme směr jih.

Dneska máme v plánu ujet zhruba 150 km, abychom se dostali co nejblíž k hranicím s Rakouskem, kde naposledy přenocujeme v domovině. Nemělo by nás tedy čekat víc než dvě a půl hodiny jízdy. Na jeden zátah to ale s naším drobečkem nepůjde. Tedy pokud nepřistoupíme na variantu paviána v autě, což nechceme. Vašíkovi dlouhá jízda autem nevadí jen v případě, že spí. Naše přesuny budou tedy omezené jen na dobu jeho spánku, u které nikdy nevíme, jak dlouho bude trvat. Jestli to bude půl hodiny, hodinu nebo dvě se odhadnout nedá. Jediné pravidlo, které jsem po dobu našeho soužití vypozorovala je, že když opravdu, ale opravdu potřebuju, aby spal dlouho, probudí se za půl hodiny. Tohle vědomí mě malinko znervózňuje, ale nezbývá než doufat, že během dopoledního spánku dojedeme alespoň za Dobříš.

Bude s námi šťastný?

Při pohledu na Vašíkovu zvrácenou spící hlavičku se nemůžu ubránit myšlence, jestli ho na úkor našim touhám přece jen trochu netrápíme. Nebylo by mu líp doma v postýlce? U babičky na dvorku? Na procházce s kočárkem? Ptala jsem se ho, ale pořád jen dokola opakoval něco jako he he he, což mohlo znamenat cokoliv. Ostatně komunikaci na toto téma jsem zavedla už během jeho prenatálního věku, kdy jsem tehdy ještě miniaturnímu pulečkovi starému jen několik týdnů vysvětlovala, do jaké rodiny se má narodit. Jak nejupřímněji jsem jen dokázala, jsem dopodrobna popsala povahu mojí i Martinovu a pak ho vyzvala k jeho nejzásadnějšímu životnímu rozhodnutí: „Jestli si myslíš, že to s námi nedáš, tak si to rozmysli teď a nebo nikdy!“ A on s námi zůstal! A tak teď koukám na jeho malé tělíčko uvězněné v autosedačce a jen doufám, že svého tehdejšího rozhodnutí nezačne na téhle dovolené litovat.

Aby dal své pochybovačné matce najevo, že je v pohodě, spinká Vašík skoro hodinu a půl, takže se nám daří dorazit až za Prachatice. Plán po jeho probuzení je jasný. Najít co nejrychleji vhodnou restauraci, kde se my dobře najíme a děti trochu vyvenčí (obě děti jsou ve fázi plazení). Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že to bude takový problém. Ne že bychom byli nějak extra vybíraví, ale restaurace se zahrádkou je tu zřejmě sci-fi. A tak popojíždíme autem ještě skoro celou další hodinu a Venda začíná brunátnět. Uplácím ho jídlem, které mi začíná pomalu docházet. Nakonec se nám poštěstí až ve Volarech, kde na terasu restaurace musíme projít skrz staveniště. Kdo by to ale po hodině marného hledání, řešil. Navíc je obsluha víc než vstřícná a když vidí naše upocené ratolesti, přináší plastovou přepravku plnou vlažné vody a Vítek si do ní s radostí rovnou dřepne. Přesněji řečeno, je do ní posazen, protože svůj rozum on vlastně ještě nemá. Ale mamina Alča ho, myslím, supluje víc než dobře, takže jsou teď šťastní oba. Vašík ho zvědavě okukuje a zřejmě se rozhoduje, jestli s tímhle malým Valachem bude kamarádit nebo ne. Zatím to spíš vypadá, že ne. Při každém Vítkově pokusu o kontakt Venda řve. Se studeným pivem v ruce se ale i dětský řev snáší líp, a tak je necháváme řešit si jejich spory po svém.

Během odpolední spánkové frekvence dětí dorážíme na Šumavu k Soumarskému mostu. V kempu je sice pár stanů, ale závora je zavřená řetězem a nikde nevidíme nikoho, kdo by jí otevřít. Nikdo nereaguje ani na telefon napsaný na recepci, a tak přichází na řadu varianta tzv. na padoucha. Zaparkujeme, kde se nám bude líbit a přespíme tam. Je to sice trochu riskantní, protože spát v autě znamená v podstatě kempovat, což se tu nikde nesmí. Ale když je kemp zavřený, jinou možnost skoro nemáme. Kousek před vesničkou Dobrá nacházíme malé parkoviště, kde je cedule se zákazem kempování a krásný výhled do kraje. Je rozhodnuto. Se dvěma dodávkami nejsme úplně nenápadní, ale vzhledem k tomu, že sezóna ještě nezačala, věříme, že nás nikdo nebude prudit. Navíc trochu doufáme, že by se nám případného prudiče podařilo obměkčit našimi roztomilými potomky. Navíc jsme nejen šťastní, že máme pro dnešek zaparkováno na krásném místě, ale že je nedaleko i hospoda, takže dvakrát sláva!

Sny versus realita

Čeká nás premiéra spaní v autě s Venouškem. Martin musí nejdřív vyndat všechny věci z auta, pak rozložit zadní sedačky tak, aby z nich vzniklo letiště pro nás dva. Pak sestavit Vašíkovu cestovní postýlku, která se na centimetr přesně vejde mezi letiště a přední sedadla. Pak zase všechny věci zastrkat zpátky, kam se co vejde. Tahle škatulaba batulata ho čekají každé ráno a každý večer! Zasekla se mu přepravka s jídlem pod sedačkama, strašně nadává. Jo, nadávat, to on umí. Já mezitím zachraňuju Vendu, který se rozhodl místo pohodlného hraní si na dece, prolézt kopřivama k potoku a zahájit protestní řvaní. Násilný návrat na deku ho naštve ještě víc než kopřivy, takže se vydává plazením kupředu přes kamenité parkoviště, takže zase řev. Nejdřív můj, pak jeho. Chjo… Už abychom byli v hospodě. Naše představa je jednoduchá. Připravit auto i Vendu na spaní, pak ho položit do kočárku, cestou do hospody ho uspat a užít si krásný podvečer v šumavském podhůří se sklenkou zlatavého moku v ruce.

Realita je následovná. Venda nechce být v kočárku vůbec, natož aby v něm ležel. Udrží ho v něm jedině kšíry. Před hospodou to vypadá, že ho převrhne, a tak polevuju svoji výchovnou uzdu a vyndávám ho ven, přestože už má na sobě pyžámko. Proplazí se trávou, zvrhne pivo, zhoupne se na houpačce, únava je vidět leda na mně. V běhu zhltnu jedno nealko pivo. A protože Venda při další snaze o uspání tropí celkem povyk, radši vyklízím terén a vracím se s ním procházkou zpátky k autu. Sice nespí, ale konečně zůstal alespoň v klidu ležet v kočárku. Je dusný letní večer a s pohledem na hluboké šumavské hvozdy přestávám být naštvaná, že neproběhl přesně podle mých představ. Tahle dovolená prostě bude ve jménu kompromisů a hledání nových, malých i velkých, radostí.

 

Související články najdete v kategorii: Cestování s dětmi

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *