Protože psaním blogu unikám před realitou všedních dní pracující matky, snad mi odpustíte, že články o evropském putování obytkou s naším batoletem, dost zanedbávám. Matky snad pochopí. Jenže batole už dávno není batole a starou obytku nahradila nová (přesněji řečeno novější). Za chvíli nás čeká další dovolená na čtyřech kolech, a to mě přimělo sáhnout po starém deníku a trochu zalistovat. A zjišťuju, že to vůbec nebylo špatné.

Rakouská rapsodie

Trasa přes Rakousko, směr Lago di Garda a dál Itálii kam až to časově vyjde, je v podstatě náhradní plán. Původně jsme chtěli projet Chorvatskem podél pobřeží, možná až do Bosny. Jenže z duše nenávidíme kempy, přestože rádi kempujeme. Zní to možná divně, ale pod pojmem kempování si nepředstavujeme 30 stanů, chatek či mobilheimů na sto čtverečních metrech umístěných tak, že s chutí boloňských špaget obědváte i vůni sousedovic grilovaného kuřete a v noci neposloucháte jen chrápání vlastního manžela, ale i chrápání manželů v dosahu dalších pěti metrů. Takže zhruba deseti dalších. To vše za pouhých 30 euro na osobu. Kempování pro nás představuje svobodu, les, vůni táboráku a ticho. O posledně zmíněné jsme se sami připravili přivedením vlastního potomka na svět, ale na ostatních bodech trváme. Po prostudování několika webů o cestování obytnými vozy mi bylo jasné, že Chorvatsko nocování takzvaně na divoko, nepřeje. Prý stačí zastavit na obědovou pauzu a v momentě, kdy vyndáte kempingový stoleček, brzdí u vás policisté a kontrolují, jestli si po obědě nehodláte i schrupnout. To už totiž zavání prohřeškem. Chorvatsko jsme tedy z našeho plánovacího seznamu škrtli. Co si ale budeme povídat, v Evropě začíná být volné kempování problém tak nějak všude. Za pár let budeme možná odkázáni jen na oplocené kempy s wifinou, grilovanými klobásami a tlustou paní v recepci. Budeme-li chtít položit svoje těla do mechu v lese, stanou se z nás podobně nahánění lotři jako za dob normalizace.

K Rakousku a Itálii jsem ale našla několik cestopisů, kde to obytkářům vycházelo. Těžko říct, jestli měli jen štěstí, nebo jsou tamní policisté z měkčího těsta. Za zkoušku to rozhodně stojí. Teď ale míříme do oblasti, kde bych přimhouřené oči strážníků zrovna nečekala. Oblast okolo Salcburku, kde je to samý berg a see mají turisté natolik v oblibě, že kdyby všichni chtěli spát na divoko v lese, nemůžete se jít před spaním ani vyčůrat. Jsem proto smířená i s variantou, že dnešní noc přečkám s nějakým Helmutem v zádech. Ne tak ale Martin. Jeho židovská duše (ač ve skutečnosti bez vyznání) nehodlá platit za něco, co nechce. Po příjemně proflákaném odpoledni u Mondsee začínáme hledat místo na spaní.

Kdo hledá, najde

Venoušek se ale během předešlého přejezdu dostatečně prospal, a tak se teď rozhodl nám hledání zpříjemnit kvílením, které chvílemi přechází do hysterického řevu. Nechce jíst, nechce pít, nepomáhají říkadla, ani nevýchovně nabídnutý mobil. Ne, že bych nevěděla o co mu jde. Ač nepoužívá slova, vím přesně, co říká: „Okamžitě zastavte, já nechci bejt připoutanej!“ Přesto se ho snažím ošálit všemožnou gestikulací a zpěvem. Marně! Když se sečtou dvě negativní věci (nemožnost najít plac na spaní a kvílení Vendy) vyjde z toho jedna obr negace – nasraný Martin (promiňte, jinak to popsat nejde). V momentě, kdy i on hodlá rezignovat a zaparkovat v obřím kempu na břehu jezera, kde jediné volné místo je u plotu hned za recepcí, radí nám drobná místní žena, že o kilometr dál těsně u silnice, jsou parkovací místa, kde je v tomhle období povolené stání i přes noc. Sláva. O dvacet minut později se Venda šťastně plazí na malém odpočívadle hned vedle silnice. Značka zakazuje stání přes noc až od 16. 6. do 16. 9.

Martin začíná svůj každodenní oblíbený tetris (vyndání všech věcí z auta a po vytvoření spacího prostoru jejich zandání tamtéž). Když konečně vítězí ve všech levlech objevují se naši valašští přátelé, kteří se na pozdní odpoledne vydali brouzdat Salcburkem a zatímco my jsme v potu tváře, s vřeštícím Vendou v zádech, hledali místo odpočinku, oni v klidu pořizovali fotky historických budov v dlouhém světle zapadajícího slunce. Přestože jsme na stejné dovolené, dnešní podvečer by popsali určitě úplně jinak. V příštím životě se chci narodit jako volnomyšlenkářský hipík a ne jako hysterická matka, která hledá jistoty i na road tripu. Když se rudá barva z našich upachtěných obličejů přesunula na oblohu, nastala konečně chvíle pohody a odpočinku pro všechny.

Bude-li pršet, zmokneme

Už během noci mě budí bubnování na kapotu našeho vozu. Nejde, bohužel, o žádný rituál našich moravských přátel, ale jednoduše leje jako z konve. Ani ráno není moudřejší noci, a tak se snažím zabavit Vašíka na našich třech čtverečních metrech sucha uvnitř auta a dělat jako že nic. Předpověď je hrozná na celý den, a tak mi nejspíš nezbyde, dělat jakoby nic, celý den. Přejíždíme vysoko do hor k Schwarzensee a na chvilku přestává pršet, což využíváme k obkroužení jezera kolem dokola.

Je příjemně vlaho, děti udrncány kamenitou cestou jsou výjimečně zticha a zatuchlé vlhké věci nestudí, protože je teplo. Prostě idylka. Trvá sice jen dvě hodinky, ale zaplať Bůh za ní. Začíná znovu pršet. Secvičení dnešním ránem bleskurychle stavíme mezi auta markýzu, vaříme oběd a snažíme se přesvědčit Vendu a Víťu, ať nelezou na déšť. Jak to, že není mokro dětem nepříjemné, nevím, ale zjevně není. Snad nám to dítě během příštích několika dní, na které hlásí déšť, nezplesniví.

Protože se na nocování vracíme na stejné místo, nemusíme dneska nocleh řešit ani my, upjatí rodiče, a užíváme si občasné mrholení v městečku Sankt Wolfgang na břehu Wolfgangsee. Dokonce se nám daří najít parkoviště, kde můžeme celou hodinu parkovat zdarma. Je hned po příjezdu do města z východní strany. To využíváme v kavárně na břehu jezera, kde ušetřené peníze za parkovné proměňujeme v kafe a pivo. Sankt Wolfgang je městečko malé a milé.

Jedinou mrzutostí dnešního dne zůstává nezodpovězená otázka jak a kde umyju Vašíka. Před dovolenou jsem sama sobě namlouvala, že ho alespoň obden vykoupu večer v lavoru s teplou vodou. Realita je taková, že kromě prvního dne, kdy bylo vedro k padnutí, ho jen otírám mokrou žínkou. Večer se dělá rychle zima a já nemám to srdce ho svlíknout venku do naha a hodit do vody. Valaši to s Víťou dneska udělali. A jak tam tak sedí, kouří se z něj, jak ze starý škodovky. Ale vypadá šťastně. Valaši jsou hold z jiného těsta. Já jdu radši namočit žínku.

 

Související články najdete v kategorii: Cestování s dětmi

 

 

 

 

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *