Jordánsko na nás v létě vyskočilo u Ryanairu jako jedna ze tří exotických destinací, kam se daly pořídit letenky za míň než dva tisíce korun. Těmi dalšími byli Maroko a Izrael. Právě Petra nás ale přesvědčila, že cílem našeho podzimního výletu bude zrovna Jordánsko.  Ne, nemluvila jsem o tom s žádnou Petrou, jen jsme s Léňou chtěly Petru vidět. Léňa je moje parťačka na cesty, Petra je starověké nabatejské město. Jen, aby bylo jasno.

Všichni, kdo už po Jordánsku cestovali, nám tvrdili, že bez auta to nepůjde. Autobusy prý jezdí málo a do některých destinací vůbec. Jenže já našla na netu cestopis, který mě popíchnul to vyzkoušet bez pronajatého auta vzdor všem škarohlídům – posvetebezcestovky.cz. Navíc ho napsala ženská, která, stejně jako já, byla v Jordánsku s kámoškou. Čímž jsem oponovala i skupině škarohlídů číslo dvě, kteří mě od cesty odrazovali kvůli krvelačným Arabům, kteří jakmile uvidí samotné ženské, okradou je, znásilní a podříznou. Hned první večer po příletu do Ammanu mě „krvelačný“ Arab překvapil nabídkou chlazeného piva (Amstel, 3JOD), což jsem v muslimské zemi fakt nečekala. Pravda, byla to za celý horký  týden jediná nabídka alkoholu, ale přibyly k ní ještě dvě nabídky čistě osobní, řekla bych až intimní,  ale o těch později.

AMMAN

Co se Ammanu týče, můžu jen potvrdit doporučení, z už zmiňovaného článku, na ubytování v Cliff hostelu a večeři v restauraci Hashem  hned naproti. Večeře pro dva – hummus, falafel, fazole, lilek, chlebové placky a čaj za 6 JOD – byla skvělá. Vzhledem k tomu, že jsme do města přiletěly až večer a brzy ráno vyrážely do Petry, jsme Citadelu ani Římské divadlo neviděly. Reference na ně jsme stejně neměly nijak závratné, takže nás to ani nemrzí.

Autobus společnosti JETT odjíždí z Ammanu do Wadi Musa (vesnice nedaleko Malé i „velké“ Petry) každý den v 6:30, a to včetně pátků, kdy řada místních busíků nejezdí. Jde o velké moderní autobusy, které jsou odměnou ale jen těm, kdo přijdou s dostatečným předstihem. Všichni ostatní, včetně nás, jsou nacpáni do malého minibusu za úplně stejnou cenu (11 JOD). Cesta do Petry ale trvá jen zhruba 4 hodiny, takže se dá v pohodě přežít i s koleny pod bradou.

Styčným bodem autobusů společnosti JETT ve Wadi Musa je turistické centrum u vstupu do Petry. Zdejší hotely ale moc nepřejí lowcostovému cestování, a tak chytáme taxíka do nedaleké vesničky Umm Sayhoun, kde máme zamluvené ubytování na střeše beduínského domku přes Airbnb – Rooftop tent, Bedouin village of Petra.

Taxíkář po nás chce nejdřív 5 JOD, ale obratně ho přesvědčujeme, že to stojí jen 2 JOD. Paní domácí našeho střešního apartmá nad tím posléze vrtí hlavou s tvrzením, že ona jako místňák jezdí za 3 JOD. To ostatně vysvětluje, proč se nám taxíkář vysmál, když jsme po něm chtěly, aby nás za stejnou cenu odvezl druhý den v šest hodin ráno zase zpátky do Wadi Musa.

DOPRAVA

Jak se do/z Wádí Musa dostat:

  • každý den vyjíždí z Ammanu jeden autobus společnosti JETT (11 JOD), dá se využít i pro jednodenní návštěvu Petry, v 16:30 odjíždí autobus zase zpátky do Ammanu
  • mezi Ammanem a Wadi Musa jezdí řada minibusů po Pouštní silnici, jízdní řády neexistují, minibusy vyráží zpravidla ve chvíli, kdy se zaplní, informace získáte v hotelu (cca 4 1/2hod)
  • ráno zhruba v 6:30 vyráží v Wadi Musa jeden minibus do Wadi Rum, časy jsou opravdu jen velmi přibližné, ten náš odjížděl už v 6:15, protože už byl plný (cca 2 1/2hod)
  • mezi 6:30 a 8:30 by měl odjíždět i minibus do Akaby (cca 3hod), opět se ptejte ve vašem hotelu
  • v pátek se nedá na minibusy spolehnout vůbec, ale některé jezdí; podle jakého klíče, se nám zjistit nepodařilo, prostě některé jedou a jiné ne
  • pro cestu po Wadi Musa, do vesnice Umm Sayhoun nebo k Malé Petře musíte využít taxíky, uber nebo stopovat (nám ženám ochotně stavěli, i když jsme o to nestály)

MALÁ PETRA

Výlet do tzv. Malé Petry neboli Sík Al-Báridu nám zabral celé jedno odpoledne, ale dá se stihnout i rychleji, máte-li pronajaté auto. My chtěly jít původně pěšky, z Umm Sayhounu je to necelých 6 km, ale polední vedro a přímé slunce by z nás cestou mohli udělat pochodující škvarky, a tak se necháváme přemluvit paní domácí, že nás jeden z beduínů odveze jeepem za 5 JOD. Alespoň dáme vydělat místním.

 

Vstup do Malé Petry je zdarma a samotnou mě překvapuje, že to nepřiláká víc turistů. Je jich tu jen hrstka. Zřejmě větší sestřička Petra pohltí všechno a všechny, což nám v tuhle chvíli vyhovuje. Poprvé v životě vidím něco podobného a jsem absolutně omráčená atmosférou a jednoduchou krásou všeho kolem. Představuju si obchodníky, kteří tu po náročné cestě pouští odpočívali a napájeli sebe i velbloudy. V jednom skalním výklenku sedí starý beduín a hraje na podivný nástroj tklivou melodii, která se táhne celým Síkem. Možná jsme pro lepší představu měly opravdu jít pěšky, abychom trošku víc zažily na vlastní kůži, jaký život v poušti byl a vlastně stále je.

Jak procházíme kolem skal s vytesanými chrámy, cesta se víc a víc zužuje, až se uzavře uzounkým schodištěm úplně. Kameny pod nohama jsou dost oklouzané a chvílemi se musíme vzepřít rukama do bočních skal, abychom na písečném povrchu neklouzaly dolů. Odměnou je výhled z vrcholku do protějšího údolí a čaj od beduína, který vypadá jako Jack Sparrow a trošku se tak i chová.

Za jeho malým stánkem pokračuje schodiště dolů, kudy se vydáváme prozkoumat uzavřené údolí plné nejroztodivnějších skalních útvarů. Vedro je k padnutí a my začínáme chápat význam šátků uvázaných do turbanů. Hlava se opravdu tolik nepřehřívá. Když prošmejdíme celé údolí a otočíme se na cestu zpátky zjišťujeme, že najednou nevíme, kde je schodiště zpátky k Jackovi Sparrowovi.

Jak mi před chvílí přišla každá skála úplně jiná, najedou jsou jedna jako druhá a mezi kterými dvěma se nachází schodiště nahoru fakt netušíme. Začínáme prozkoumávat terén ve směru, kde si myslíme, že je naše spása. Marně. Začínám být trošku nervózní, i když je zcela zřejmé, že někudy se nahoru vyškrábat dá, když jsme tudy před chvilkou slezly dolů. Jen najít kudy. Netrvá to ani půl hodinku a nacházíme schodiště schované za stromem a s radostí si u Jacka dáváme další čaj.

Nechám si od něj namalovat oči a uvázat šátek jako správná beduínská žena, nabídku strávit s ním noc ve skalách jako správná beduínská žena radši odmítán. Nevypadá nijak uraženě, zřejmě je zvyklý. Celkem by mě zajímalo, jestli čas od času nějaká turistka podlehne.

Cestu zpátky do vesnice se rozhodujeme vzhledem k příjemným podvečerním teplotám absolvovat po silnici pěšky a ani ve snu by nás nenapadlo, jaký tím vzbudíme u místních mužů rozruch. Snad každé auto, které projíždí kolem, zastavuje a nabízí nám pomoc. Jen s obtížemi vysvětlujeme, že nejsme v nesnázích a že se chceme v zapadajícím slunci prostě jenom projít. Od jednoho z řidičů dokonce dostáváme každá růži na znamení jeho obdivu. Jenom Alláh ví, kde je v tu chvíli vzal. Turistika se tady zkrátka nenosí.

Při večerním posezení na střeše se od paní domácí dozvídáme, že vesnice Umm Sayhoun je poměrně mladou vesnicí, kterou založila vláda pro beduíny, které potřebovala vystěhovat z jeskyní v Petře, aby ji mohla plně turisticky zprovoznit. Prý za nové domky, elektriku i tekoucí vodu byli původně rádi, ale teď zjišťují, že jim je vesnice malá a není, kam by jí rozšiřovali. Z jedné strany jsou skály a Petra, z druhé nepřístupné údolí. Většina z nich to řeší nástavbou dalších a dalších pater na své domy, ale mrakodrapy tady stavět nedokážou, a tak se celá řada beduínských rodin prý stěhuje zpátky do jeskyní v okolních skalách a vrací se k původnímu způsobu života.

Celý večer sedíme na střeše a nevěřícně pozorujeme život ve vesnici, který po západu slunce doprovází zpěv muezzina. Svrchu se díváme na svět, který nikdy nemůžeme úplně pochopit, ale je krásné ho alespoň na malou chvíli ochutnat.

 

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *