Jsou to už 2 roky a 3 měsíce, co se mi usínání a probuzení přihodí v jedné jediné noci hned několikrát. Ranní kafe nechutná, protože je buď studený nebo v něm plave kus chleba. Den naplňují prosby, příkazy, výhrůžky a nářky, které nikdo neposlouchá a večer je tma.

Ne, nejsem zavřená ve vězení, v nemocnici, ani v ústavu pro duševně choré. Nežiju v zemi třetího světa, nikdo mě netýrá, nemám hlad, není mi zima, a rodina je tak báječná, že dokonce i tchyni bych mohla tesat do zlata (a to jako fakt). Snad jedině Zeman na hradě narušuje můj nárok na duševní pohodu. Přesto jsem často podrážděná, zvyšuju hlas, nutím partnera říkat pořád dokola, že mě miluje a vyzdvihuju negativa (čehož je důkazem i headline dnešního článku). Jo, je ze mě klasická matka, která samou touhou po dítěti málem zešílela a teď šílí z něj. Moji náladu dokáže často pozvednou jen věta ze seriálu Sex ve městě, kde si dvě hlavní hrdinky (finančně zajištěné ženy mající paní na úklid i hlídání dětí) stěžují na mateřství.
„A jak to dělají mámy, který nemají chůvy?“
„Tak to, do prdele, fakt nevím.“

Na co si vlastně stěžuju? Vlastně na nic. Nemám sice paní na úklid, ani na hlídání, ale zas nemám tak velký byt, abych si ho nedokázala uklidit sama. Jen mi občas zoufale chybí být chvíli jen tak sama se sebou, čumět do zdi a nemít u toho pocit, že něco nestíhám. Žehlit, uklízet, deadline v práci, postavit letadlo… žehlit, vařit, deadline v práci, namalovat traktor… žehlit, uklízet, deadline v práci, udělat bábovičku… Bác, stejně jí rozšlápnul!

Závidím tu pohodu…

Kolik času musí člověk věnovat svým dětem? Kolik potlačený touhy mamin celýho světa to stojí? Rozhodla jsem se, svojí touhu už dál nepotlačovat. Cestování ke mně patřilo vždycky, tak proč bych se teď měla tvářit, že mi nechybí. Chybí a strašně! Se synem jezdíme po výletech sice hodně (i když jízda v autě nepatří zrovna k jeho vášním), ale to co mě na cestách nejvíc bavilo, zmizelo! Svoboda, pocit, že můžu cokoliv a kdykoliv, nevázanost, nespoutanost… Asi jsem měla dítě natolik pozdě, že se nedokážu odvázat a hodit všechno za hlavu jako dřív – v kolik vyrazíme, co budeme jíst nebo kde budeme spát. Jde to možná i s dětmi, ale ne mně. Když jsem ještě cestovala sama, se závistí jsem pozorovala rodinky, které si užívaly den na pláži v Indonésii nebo se s miminem v manduce proháněli na skútru mezi rýžovými políčky ve Vietnamu. Dřív jsem jim záviděla to dítě. Teď jim závidím ještě víc. Tu pohodu! Já se takhle s dítětem uvolnit prostě nedokážu.

Je pravda, že jedné takové rodince jsem měla možnost nahlédnout pod pokličku na Srí Lance, kde jsem strávila několik dnů cesty s mladým párem a jejich dvouletým synem. Kdybych je jen potkala v autobuse, závidím jim nejspíš dodnes. Ale měla jsem možnost vidět v přímém přenosu ustaranou ženu, která sháněla nepálivé jídlo pro své dítě nebo schovávala jeho vyrážku od sluníčka pod dlouhé rukávy v pětatřiceti stupních vedra. Zatímco já se učila surfovat, cvičila jógu, večer civěla do zapadajícího slunce… Vnímáte ten rozdíl? Netvrdím, že ona si to neužila. Určitě ano. Ale úplně jinak! A to úplně jinak jsem se teď rozhodla nechat tentokrát doma a vyrazit na cesty sama.

Jen tak být

Jenže…!!! Už teď mě pronásleduje lehká pochybnost, jestli dělám dobře. Nejsem náhodou špatná matka? Nevím a jelikož neexistuje nic a nikdo, kdo by zcela pragmaticky mohl změřit kvalitu mateřství, nechci o tom ani přemýšlet. Jenže stejně přemýšlím… Ne snad proto, že bych se bála, nechat Vašíka týden v péči tatínka a babiček. Jsou sehraným týmem a věřím, že to zvládnou. Největší strach mám o sebe. Bojím se, že ta lehkost a nevázanost, kterou jsem v sobě kdysi měla, je nenávratně pryč. Odešla přesně v ten moment, kdy jsem porodila Vašíka. Od té chvíle už to nejsem jenom já, jsme to my. Moje je zavalený někde vespod hromadou mateřských a pracovních povinností. Choulí se tam strachem, že už si na něj nikdy nevzpomenu. A já si teď vzpomněla a chci ho znovu oprášit. Vezmu ho na výlet do španělské Andalusie, abych zjistila, jestli se ještě dokážu jen tak bezmyšlenkovitě toulat světem a užívat si každý jedinečný okamžik. Nechci myslet na špinavé prádlo, Vašíkovo volání „maminko koukej“ nebo stýskání. Nechci se utápět ve vzpomínkách, ani se těšit na návrat. Chci prostě jen být! Dokážu to? Popravdě, netuším.

A odpověď na moji úvodní otázku – Cestovat s dětmi nebo bez? S nimi to má velký smysl. Každá společná cesta posouvá vztahy o kousek dál, jiným směrem, než je zažité v bezpečí domova. Ráda vyrážím s celou rodinou a těším se z každého Vašíkova udiveného výrazu, kterým doprovází objevování světa. A jestli to má smysl i bez něj? Netuším, ale za týden už to vědět budu :-)!

 

Související články najdete v kategorii: Cestování s dětmi

2 komentáře
  1. Ilona Vachová says:

    Dobrý den, jen jsem se chtěla zeptat jak to dopadlo?Jestli to na cenu i bez děti?Mám taky teď možnost odjet na 14 dní bez děti a muže a taky mám dost pochybnosti, tak mě to zajímá..Děkuji za odpověď

    Odpovědět
    • Kateřina Stibalová says:

      Dobrý den, děkuji za dotaz. Pro mě to určitě cenu mělo a mohu jen vřele doporučit. Věděla jsem, že o syna je dobře postaráno a okolo mě se dělo pořád tolik nových věcí, že jsem si na nějaké stýskání ani nevzpoměla:-). Navazující články jsou v sekci Španělsko, kde jsem ten týden cestovala. Věřím, že i z těchto článků je patrné, že jsem si putování užila. Další článek z cesty se právě chystá!

      Odpovědět

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *