Hory s dětmi – peklo nebo ráj?

Loni jsem zimní hory neviděla. Covid mě uvěznil v nížinách. Ubytovat se kdekoliv jinde, než ve vlastní ložnici, bylo proti pravidlům a tehdejším mravům. Zato letos mám žně! Sněhu jsou opět mraky a přespat v pronajaté posteli je znovu IN.

Mezi svátky se podařilo vyrazit do Rokytnice, v lednu na pár dní do Bedřichova. Počasí nám sice nepřálo, sníh byl zdola, shora, v kapuci, za límcem, v botách, prostě všude. Cílem ale nebylo užívat si, nýbrž po dvouleté pauze znovu rozlyžovat pětiletého syna. A protože děti si špatného počasí jen málokdy všimnou, za značného utrpení rodičů se úkol podařil.

Na minulý víkend hlásila Alena Zárybnická konečně blankytně modrou oblohu se žlutým sluncem uprostřed a to jsem nemohla propásnout. I přes idylické horské počasí se jeden problém, bohužel, našel – můj muž i naši přátelé už měli jiné plány. Nejsem ale srab, vyrazím se synem sama! A protože kromě odvahy mi nechybí ani naivita, chci ho tentokrát naučit běžkovat (úplně vidím, jak se teď smějete). Ale není malých cílů. Všemožné motivační kecy o zábavnosti běžkování mého syna navnadily natolik, že se při odjezdu z domova těšil minimálně stejně jako já.

Hory jsou skvělé

Kde je vůle, tam je i cesta. Říkám si v dopravní zácpě před Božím Darem, která mi zvěstuje, že stejný nápad jako já mělo i mnoho, mnoho dalších rodin. Situaci navíc komplikují policisté, kteří před vjezdem do vesnice řídí dopravu. Když se mi podaří přesvědčit muže zákona, že jsem legálně ubytovaná a tudíž i oprávněná zaparkovat přímo před penzionem, čeká mě další báječná věc – ubytovat se. Protože jsem tu se synem sama, nabízejí se tři varianty, jak to udělat:
1) zamknout Vašíka v autě a nosit věci do pokoje
2) nosit věci a k tomu nutit Vašíka ať chodí se mnou sem a tam
3) usadit Vašíka v restauraci penzionu, nosit věci a doufat, že mezi tím nikam nezdrhne

Protože jsem moderní matka vedoucí syna k samostatnosti, volím třetí variantu. „Nikam nechoď, za chvilku si tě tu vyzvednu. Kdyby tě chtěl odvézt někdo cizí, křič POMOC, POMOC!“ Hrdá na svou mateřskou dokonalost běžím 2x z auta do třetího patra penzionu obtěžkaná proviantem, abych na závěr zjistila, že Vašík svou židličku v restauraci opustil a odešel neznámo kam. Před penzionem ani v ulici není, a tak v infarktovém stavu běhám znovu po penzionu a pochybuju o své mateřské dokonalosti. Vašíka roztomile udiveného z mého rozčílení nacházím v podkrovní dětské herničce, kde právě praská nafukovací balonek u úst cizího chlapečka. Jeho otec to nese velmi nelibě. „Pardon.“

Hlavně nezmrznout

Moje běžkovací oblečení je primárně určené na běžkování, tedy na pohyb. Že tentokrát o pohyb vůbec nepůjde si uvědomuju, až když po hodině a prvním ujetém kilometru seškrabávám promrzlými prsty nánosy sněhu ze skluznice. Vzdor slunci jsou mínus tři stupně a fouká studený vítr. S chutí bych si zanadávala, ale nemůžu, běžkování je přece bezva zábava. Po dalších dvou hodinách plných padání, motivací, zvedání, odměn a dalších motivací přiznávám, že běžkování až tak bezva být vždycky nemusí a dovoluju synovi běžky sundat.

Jeho pěší rychlost je o poznání vyšší, než když „jede“ na běžkách. Do cíle trasy dlouhé 5 600m tak přicházíme už po čtyřech a půl chladných hodinách a těšíme se do vířivky a sauny našeho penzion. „Máme plno, to jste si měli objednat už minulý týden.“ Dozvídám se. To jsme ale ještě vůbec nevěděli, že sem pojedeme. No nic, dám si grog.

Druhý den mi docházejí motivace i odměny hned po prvním kilometru a tak se raději prochechtáme odpolednem na snowtubingu. Václav je šťastný a já vzdor teplejšímu oblečení znovu zmrzlá jak sobolí hovno. Na běžkách jsme dnes ujeli 1,5 km, na gumové pneumatice o moc víc. Takže peklo nebo ráj? Za mě obojí. Cestou domů mi začíná škrábat v krku.

Když mi po dalších dnech sípání a chrchlání kosmonaut šťourá v nose špejlí, říkám si, jak se ty hory zase jednou povedly.

PS: Jsem negativní, ale pozitivně naladěná!

Související články najdete v kategorii: Cestování s dětmi