Indie – Himálajské velehory, Ladakh

Nedávné vleklé zdravotní problémy mi nechaly velké šrámy nejen na těle, ale hlavně na duchu. Načerpat novou sílu a radost ze života proto chci na nějakém pohodovém nenáročném výletě. Osud mě ale staví před úplně jiný úkol.

Kamarádka mě přesvědčila k třítýdenní cestě do indického Himálaje. A vlastně proč ne? Nenáročné to asi nebude, ale kde jinde nastartovat fyzičku a psychickou pohodu líp, než v prostředí do nebe se tyčících hor osídlených převážně buddhisty. Indický Ladakh, přezdívaný Malý Tibet, vypadá jako ideální řešení! Stejně tak se mi zdá ideální, že po delší době nemusím hledat parťáka na Hedvábné stezce a pojedu s někým, koho znám. Na cestu nás vyráží pět – já, kamarádka Ivča se svým manželem Davidem, plus velká a malá Kačka.

Ladakh je hornatá oblast na severu Indie. Po zemi sem vede jen několik cest horskými sedli ve výšce více než 5000 m n. m.. V zimě bývají kvůli sněhu silnice zavřené a celá oblast je tak téměř odříznutá od okolního světa. Tvrdá obživa místním obyvatelům ale úsměv z tváře nesmazala. Život se v nehostinném Ladakhu soustředí do údolí řek zařízlých do skalních stěn a údolí. Izolovanost zdejších obyvatel jim i v dnešní době ponechává skoro středověký způsob života, který je pro nás, cestovatele, tolik fascinující. Kdo by navíc hledal tradiční tibetskou kulturu, najde ji tady v porovnání se skutečným Tibetem v míře vrchovaté. Mohou za to převážně uprchlíci z Tibetu, které drsná příroda místních hor přijala vlídněji než Čínská vláda v jejich rodné zemi.

Přípravy na cestu probíhají daleko pečlivěji, než před jinými cestami. Chceme podniknout desetidenní trek do hor, při kterém se budeme spoléhat jen sami na sebe. Nečeká nás žádný guesthouse, žádná možnost dokoupení zásob nebo zrychlený přesun autobusem při zhoršeném počasí. Všechno, co budeme potřebovat musíme mít sbalené s sebou. Co do batohu nedám, na to můžu rovnou zapomenout. Otázka váhy zavazadla mě dost trápí, protože krosnu vážící víc než 15 kg unesu na zádech maximálně dva tři dny, a pak mě začínají bolet kyčle a moje cesta končí. Což by se v odlehlých horských končinách vůbec, ale vůbec nehodilo. Dostat se na váhu nižší než 15 kg považuju při nutnosti sbalit si i věci potřebné na kempování (stan, spacák, karimatku, vařič, jídlo na 10 dnů, vodu atd.) jako naprosto nemožné. Proto se už v Čechách domlouváme, že si na zavazadla najmeme nosiče, v případě Ladakhu zvířecí nosiče, oslíky. Přesto každou věc dvakrát otočím v ruce, než ji sbalím. Možná i díky tomu se mi daří balení ukončit na váze 16 kg.

Letiště v Léhu

Protože je náš plán časově omezený třemi týdny, volíme pro cestu z Dillí do Léhu, hlavního města Ladakhu, leteckou přepravu. Během července, kdy cestu absolvujeme se dá do Léhu dojet i po silnici, ale cesta by zabrala minimálně dva dny. Proto jsem svolila k přeletu i přes nepříznivé prognózy. Letiště v Léhu je totiž jen o něco méně proslulé adrenalinovými přistáními, než nechvalně známé letiště v nepálské Lukle. Navíc jsem si už při nákupu letenky kdesi přečetla, že Dillí a Léh spojují dvě letecký společnosti. Státní linka India Airlines a soukromá Jet Airways. Prvně jmenovaná prý není tolik spolehlivá a často se kvůli špatnému počasí přistání nepodaří a vrací se zpátky do Dillí. Zato Jet Airways přistane skoro vždycky. Při nákupu letenky jsem se přesto nedokázala rozhodnout, jestli chci radši riskovat přistání v jakémkoliv počasí a nebo zvolit variantu méně adrenalinového ústupu. Žádné věrohodné statistiky o úspěšném počtu přistání jsem, možná naštěstí, nenašla. Cena rozhodla za mě. Nejlevnější letenka, měsíc před odletem, stála v přepočtu 6 200 korun, což už je na Asii samo o sobě dost drahé. Nabízela jí společnost Jet Airways, a tak se musím připravit na přistání hlava nehlava.

Do letadla nastupuju jen velmi neochotně. Zatímco ostatní pasažéři si během přistání v Léhu (mimochodem opravdu velmi impozantního, jak jsem později viděla na fotografiích) nadšeně pořizují snímky těsně se míjejících hor, já zaujímám bezpečností polohu s hlavou schoulenou mezi kolena. Navíc s hrůzou zjišťuju, že v letadle chybí blicí pytlíky! Naštěstí se nakonec obejdu bez nich, ale tak jak se během přistání třáslo letadlo, třesu se ještě u pásu při čekání na batohy. A nelepší se to ani po ubytování se v útulném guesthousu kousek od centra Léhu. Naopak, přidává se i lehká bolest hlavy. To už ale nemůžu svádět na strach z létání. Mému zplundroavnému organismu pravděpodobně nedělá dobře zdejší nadmořská výška. Léh leží 3 500 m nad mořem, což může při rychlém přesunu, což letadlo dozajista je, působit zmíněné problémy. Tři další členové naší výpravy jsou na tom stejně jako já. Žaludek na vodě, vnitřní třes a lehké motání hlavy. Navíc jsme všichni unaveni časovým posunem, který jsme museli překonat při cestě z Čech do Dillí. Snad bude ráno líp.

Jak jsme sháněli osli

První den našeho pobytu v Léhu se snažíme zorganizovat věci potřebné pro trek do hor. Všichni jsme ale pořád jako převálcovaný a Davida (jediného muže výpravy) pořád bolí hlava. Mně přestala bolet během noci, i když mám pocit, že jsem toho moc nenaspala. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Snad jsem to s tímhle výletem přece jen nepřepískla a neměla ho nechat na dobu, až budu v lepší kondici. Ale pozdě bycha honit. Už jsem tady, a hotovo!

První nezdar přichází na můj vkus až příliš brzo. V turistické agentuře, kde si chceme najmout oslíky, se dozvídáme, že žádní volní osli v současné době v Léhu nejsou. Sympatický Tibeťan nám během jedné jediné věty smetl ze stolu námi dlouze plánovanou trasu do údolí Markha. Tzv. Markha valley trek je jedním z nejoblíbenějších, což zapříčinilo, že si prozřetelnější trekaři najali oslíky už dlouho dopředu a nečekali na poslední chvíli. Jedinými osli v Léhu zůstáváme, zdá se, my. Je nás pět a návrhy na náhradní řešení padají hned tři. Za prvé, půjdeme Markha valley trek i bez oslíků a batohy si poneseme sami (z čehož nejsem nijak nadšená). Za druhé, půjdeme jiný trek, v jehož výchozím bodě, 120 km vzdáleném městečku Lamayuru, oslíky k dispozici mají. Třetí varianta vznikla z neschopnosti sjednotit se a spočívá v rozdělení skupiny na ty, který chtějí stůj co stůj projít Markha valley na zádech a na ty, kteří chtějí jít trek z Lamayuru. Pět lidí je prostě moc! Nakonec se nám přece jenom daří najít společnou řeč a začínáme plánovat přesun do Lamayuru. Značnou měrou k tomu přispěl milý Tibeťan, který náhradní trek vykresluje jako zážitek, na který budeme do smrti vzpomínat. Jen doufám, že neuplatňuje heslo, že nezáleží, jestli je zážitek hezký, hlavně, že je silný. Taky možná potřebuje udělat kšeft znuděným majitelům oslů v Lamayuru, kteří v nějakém zapadákově marně čekají na turisty.

Jak jsem sháněli peníze

Další nepříjemnost přichází u bankomatu, kde si chceme vybrat peníze. Skoro všem ATM peníze vydá, ale Davidovi a jeho ženě plive kartu neustále zpátky a peníze ne a ne vydat. Ve městě jsou bankomaty tři a všechny se k nim chovají stejně. David s Ivčou jsou z toho dost rozladěni a marně si lámou hlavy, kde se stala chyba. Nejhorší variantu, že jim peníze z účtu někdo ukradl, se jim snažíme rychle vyhnat z hlavy a nabízíme půjčku. Záhadou totiž je, že nám bankomat peníze vydává i opakovaně. Chyba tedy skutečně musí být na jejich účtu nebo kartě. Pro tentokrát je od smrti hladem zachraňujeme my. Co by ale dělali, kdyby si do Ladakhu vyrazili jenom sami dva, ví snad jen Buddha. Třítýdenní pobyt v horách by byl pro ně rázem ztělesněním asketického života místních mnichů. Rozuzlení téhle záhady přijde při našem návratu do Dillí.

Aklimatizační výlet do Shanty stupy

Odpoledne to vypadá, že se štěstěna konečně obrací na naší stranu. Shanty stupy (buddhistická stavba připomínající meditujícího Buddhu, symbolizuje klid, mír a harmonii), která stojí hrdě nad městem, je nádherná. Musíme sice zdolat mnoho schodů, kterých se zdá být o to víc, o co výš jsme nad mořem. Ale výhled za tu námahu rozhodně stojí. Za bělostnou stupou se hrdě tyčí horské masivy táhnoucí se do všech světových stran. Fotografování prvního dotyku s místní kulturou i krásou přírody nebere konce. Po zhruba hodině kochání se nádhernými panoramaty, se začíná znovu ozývat nevolnost ze včerejšího dne. Škoda, že až pozdě si čtu v Lonely Planet informace k Shanty stupě, které mimo jiné zahrnují i radu, že se nemá navštěvovat příliš brzo po příletu do Léhu. Tuhle radu bych doporučila uposlechnout. Večer mě hlava třeští tak, že vzdor nesouhlasu s farmaceutickým průmyslem, polykám růžovou pilulku a jdu si hned lehnout. Na zítřejší přesun do Lamayuru se v tuhle chvíli vůbec, ale vůbec netěším.

Přesun do Lamayuru

První noc od příletu do Indie spím hlubokým bezesným spánkem. A protože dobrý spánek je základ, jsem ráno nečekaně nabytá novou energií a nemůžu se dočkat cesty. Dalším překvapením je pro mě včasný příjezd chlapíka, který nás do Lamayuru poveze, což rozhodně nepatří k asijským standardům. Normální by naopak bylo, kdyby jsme čekali dvě hodiny a pak by nám přišel někdo říct, že se pojede až večer a nebo rovnou až další den. Moje důvěra v agenturu bodrého Tibeťana, u kterého jsme odvoz i oslíky objednali, roste. Na tomhle místě musím podotknout, že najmout si jenom osly s jejich vodičem a odvoz do výchozího bodu treku není v Ladakhu úplně běžné a trvalo poměrně dlouho, než jsme se na téhle variantě dohodli. Turisté se tu dají v zásadě rozdělit do dvou skupin. Ta první vyžaduje zajištění celého treku včetně vaření jídla, vybavení, odvozu, stavění stanů atd. Je to takový trek all inclusive. Často se tak stává, že potkáte páreček turistů, se kterými jde šest oslů a čtyři pomocníci. Celý tenhle pojízdný cirkus, ač nechci touto variantou turistiky nijak pohrdat, jsme důsledně odmítli. Nejen proto, že nemáme problém si večer sami postavit stany a uvařit večeři, ale i kvůli ceně, která je logicky mnohonásobně vyšší.

Druhý typ turistů se vydává do hor na vlastní pěst bez jakékoliv podpory nebo pomoci a všechno potřebné si nesou na vlastních bedrech. Jak se dozvídáme, tito odvážní lidé, sem přijíždějí převážně z Čech. Nevím do jaké míry je to důsledek naší dobrodružné povahy nebo neochoty platit za něco, co si dokážeme zařídit sami. Mně osobně je turistika na vlastní pěst mnohem sympatičtější, ale batoh, bohužel, sama neunesu. Uvízla jsem tedy někde uprostřed těchto dvou skupin, což v agentuře nemohli pochopit. Když pomoc, tak se vším všudy. Nakonec se nám podařilo vyhádat si jenom tři oslíky (každý ponese dva batohy kvůli vyvážení) s jedním mužem, který se o ně bude starat, za přijatelnou cenu 400 rupií za den. Mám radost, že nemusím těžký bágl táhnout sama a zároveň se chlácholím i dobrým pocitem, že necháme vydělat místním lidem i oslům.

Do Lamayuru přijíždíme po necelých čtyřech hodinách pohodové cesty. Od první chvíle jsem nadšená starověkou krásou a atmosférou městečka. Kamenné domky jsou zasazené v údolíčku, kterému z vysokého útesu kraluje nejstarší ladacká gompa (buddhistická stavba sloužící meditaci). Připadám si, jako bych se vrátila o 100 let v čase. Vládne tu pohodová atmosféra, přestože život v horách není vůbec lehký. Ubytováváme se v malém domku našeho pony mena (jak jsme si majitele oslíků pojmenovala, protože skutečné jméno jsem si zapamatovat nedokázala). A hned vyrážíme do gompy nad městem, i když včerejší zkušenost z rychlého výstupu k Shanty stupě, ve mně vyvolává trochu obavy. Ale nechci si její návštěvu nechat ujít a vzhledem k tomu, že zítra ráno vyrážíme na trek, jiná možnost už nebude.

Rozhodně děláme dobře! Nejen, že se každým výstupem do kopce a sejitím zase dolů pořád líp a líp aklimatizujeme, ale gompa za tu námahu určitě stojí. I když ani tak nejde o krásu samotné stavby, jako o rozhled, který odtud je. Krajina kolem je úplně jiná, než kterou jsme tu měli možnost zatím vidět. Podivné homole všude kolem ve mně vyvolávají pocit, že jsem se ocitla na jiné planetě. Zvláštní útvary prý vytvořilo vysychání jezera, které tu kdysi dávno bývalo. Místní legenda praví, že vyschlo na vyslyšení modliteb buddhistického mnicha. Racionální geologické výzkumy potvrzují, že tu jezero opravdu bývalo. Vzácná shoda hmoty a ducha.

Poslední aklimatizační výlet podnikáme ještě před večeří. Tentokrát funíme jen tak do nějakého kopce nad městem. Výhled z vrchu je ale znovu úchvatný. Kam se tady vrtnu, nadšení z krásy hor a zeleného údolíčka s hliněnými domky, nebere konce. Při návratu do Lamajuru se mi spouští krev z nosu. Chjo, a to jsem si myslela, že už mi bude jen dobře… Rozhazuje mě to možná víc psychicky než fyzicky, protože nic jiného mi vlastně není.

U večeře (mimochodem jinak výborné) se mi sice zase trochu houpe žaludek, ale zchlazený studenou kolou se uklidňuje k normálu a poslední noc před trekem probíhá pohodově.

I když se třeba zrovna nechystáte na trek do hor a chcete dovolenou jen příjemně prolenošit, dobré pojištění na cesty nikdy nepodceňujte. Štěstí přeje připraveným.

Související články najdete v kategorii: Destinace, Indie