Putování po indonéských skvostech mě zavedlo i na jeden trochu opomíjený ostrov v oblasti Nusa Tenggara – muslimský Lombok. Většina turistů ho navštěvuje jen kvůli třem čarokrásným ostrůvkům Gili Trawangan, Gili Meno a Gili Air.

I já jsem se uvelebila na nekonečné pláži obíhající jeden z těchto ostrovů. Přídavné jméno nekonečný užívám hlavně proto, že se mi tak začala zdát po tom, co jsem po ni Gili Trawangan obcházela. Sice to trvá jen dvě hodiny, ale s pražícím sluncem nad hlavou a rozpáleným pískem pod nohama je to příjemná procházka jen první hodinu. Co mě ale cestou uchvátilo, byla podívaná na, v dálce se tyčící, majestátní horský masiv zahalený do narůžovělého oparu mraků. Od místního provozovatele baru se dozvídám, že jde o druhou nejvyšší indonéskou sopku Gunung Rinjani vysokou 3 726m n. m.. Balijští hinduisté a sasačtí muslimové žijící na Lomboku ji považují za posvátnou a vykonávají náboženské pouti na její vrchol, kde zanechávají obětní dary bohům. Cesta je otevřená i zahraničním turistům. Ti vulkánu obětují několik litrů potu, pár kilogramů svojí váhy a peníze za průvodce. Neskrývám nadšení a dychtím po dalších informacích. Mužova tvář se lehce zamračí, když mi vážným hlasem říká, že výstup na vrchol je „very, very hard“! Co může být pro milovníka hor tak těžkého na zdolání kopce vysokého necelý 4 000m nad mořem? Omyl, není to kopec, je to sopka! To mi v tu chvíli ale ještě nedochází a tak mám rozhodnuto o dalším plánu cesty.


Do Senaru, výchozího bodu pro výstup na Gunung Rinjani, se dostávám poměrně hladce. Ostrovy Gili a sopka jsou totiž hlavními lákadly Lomboku, a tak je spojení zajištěno lodní dopravou a bemem – místní minibus. Většina batůžkářů vyráží z pláží rovnou na vrchol. Ti prozřetelnější to dělají právě naopak. Bohužel, až pozdě jsem zjistila, že odpočinek na sluncem vyhřáté pláži by se po zdolání vrcholu sopky hodil víc, než cokoliv jiného. V Senaru nabízejí snad všechny agentury třídenní trek na vrchol Gunung Rinjani. Jinak než s průvodcem se vulkán, bohužel, zdolat nedá. Do parku je vstup na vlastní pěst zakázaný, a tak se přidávám k mezinárodní osmičlenné skupince s asi desítkou nosičů a brzy ráno vyrážíme směrem k vrcholu. Nejzajímavější člen výpravy je bezesporu zhruba padesátiletý světoběžník neznámého původu. Všude byl, všechno zná, od všeho má klíče… Mluví snad všemi světovými jazyky a vylézt na tuhle sopku bude prý hračka. Docela mě těší, že je tu někdo další, kdo si s výstupem, navzdory všudypřítomným prognózám o náročnosti treku, neláme hlavu. Dalším ukazatelem na přehnané řeči o víc než namáhavém výstupu jsou pro mě žabky, které mají všichni nosiči na nohou – někteří jdou dokonce úplně naboso.


Začátek výstupu

První část výstupu je poměrně nezáživná. Cestička se šplhá pralesem vzhůru a jediným rozptýlením jsou opice, které se občas přehoupnou nad našimi hlavami. Jinak není skrz hustý porost vidět nic a nikam. Kolem oběda narážíme na další skupinku uvelebenou na igelitové plachtě, čekající až nosiči uvaří na ohni oběd. I náš průvodce dává povel k odpočinku a nosiči začínají kmitat. Jen ta igelitová plachta našemu týmu chybí a tak sedáme na zem, kam se dá. K promočeným tričkům od potu se okamžitě přidávají i mokré zadky. Po dobrém obědě složeném z nudlí, rýže, zeleniny a vajec dostáváme sladký čaj. Členové druhé výpravy si můžou vybrat mezi čajem a kávou. Zřejmě lepší agentura, bleskne mi hlavou. Ale co, přece tady nechci být za mastňáka, a tak s chutí hltám přeslazený čaj. Už tak dost, že máme nosiče, kteří se o nás starají. Žádná z místních agentur možnost vyrazit jen s průvodcem, nést si batoh sám a sám si i uvařit, bohužel, nenabízí.


Po obědě je cestička stále strmější a strmější. Kolem druhé hodiny odpoledne se dostáváme do výšky, kde končí les a otvírá se občasný výhled do údolíček, které vytvořila před mnoha lety valící se láva. Místo neprostupného pralesa teď kazí výhled jen občasné mraky povalující se kolem nás. Hovory mezi trekaři ustávají a nahrazuje je nepřetržité funění. Nohy začínají těžknout, když se snažím překračovat vystouplé kořeny nebo kameny bránící v cestě. Zatoužím po alespoň několika metrech rovné cesty, aby si stehna a lýtka trochu odpočinula. Marně. Cesta je stále příkřejší. Už si nepovídáme ani během krátkých pauziček, které nám průvodce čas od času dopřeje. Pot ze mě lije a už se nemůžu dočkat, až se došplhám na okraj kráteru ve výšce zhruba 2 800m n. m., kde máme dnes tábořit. Závěr výstupu je sice opravdu náročný, ale stále mě ještě nepřesvědčuje o tom, že dostat se na vrchol bude „very, very hard“. Pot a bolavé nohy zkrátka k chození po horách patří! Navíc nás za vynaloženou námahu čeká odměna doslova královská. Otevírá se před námi kráter s blankytně modrou hladinou jezera Danau Segara Anak. Uprostřed vodní plochy se tyčí kužel, který teprve před několika stovkami let vytvořila erupce sopky Gunung Barujari (2 351m n. m.). Vědomí o jejím posledním výbuchu v květnu roku 2010 způsobuje lehké mrazení. Na celou tu nádheru dohlíží z druhého břehu jezera samotný hrdý vulkán Gunung Rinjani, který konečně vidíme v celé jeho hrozivé kráse. Dech beroucí pohled se ještě umocňuje v momentě, kdy se ohlédnu a za sebou vidím nekonečné jezero mraků, do kterého se začínají opírat paprsky právě začínajícího západu slunce. Že je to kýč? Ale ten nejkrásnější jaký jsem kdy viděla!


Smetiště

Po asi hodině bezmyšlenkového civění kolem sebe se probírám ze snové letargie a začínám si uvědomovat i smutnou realitu. Člověk má chvíli pocit, že se ocitl v ráji, ale zmíněný ráj sleduje v podstatě z odpadkového koše. Všude se povalují prázdné lahve, obaly od sušenek a exkrementy v různém stádiu rozkladu. Je to nedůstojné nádheře tohoto místa, ale bohužel v Asii zcela běžné. Nosičům ani průvodcům odpadky zjevně nevadí, a tak uvelebená mezi pozůstatky předešlé výpravy, se je snažím ignorovat taky a hltám večeři. Jídlo, které nosiči připravují zasytí, ale rozhodně nepotěší – nudle, rýže, zelenina a vajíčka – stejně jako k obědu. Po jídle začínám řešit zdánlivě banální problém – toaletu. Okraj kráteru je sice dost členitý, ale za každým výběžkem nacházím další a další stany ostatních výprav. Tam kde stany končí, začíná příkrá skalní stěna řítící se dolů. Některé skupiny mají vlastní toalety provizorně vybudované vyhloubením díry v zemi. Soukromí potřebu vykonávajícího turisty střeží celta obehnaná okolo díry – zřejmě ta, na které přes den seděli. Přestávám závidět suché posezení u oběda, ale diskrétní zónu pro vykonání potřeby závidím čím dál víc. Jak pozoruju slunce mizící v mracích, snažím se nevnímat pohyb ve střevech a úpěnlivě čekám na tmu.

Oranžová barva obzoru se rychle mění v purpurově rudou, až nakonec temně zmodrá a pak zčerná úplně. Přichází můj čas a tak vybavená čelovkou a toaleťákem vyrážím vykonat potřebu. Jako správný turista chránící přírodu se snažím vyhloubit díru, abych po sobě nezanechala žádnou stopu. V lávovém podloží je ale moje snaha bez lopatky marná, a tak pomalu začínám chápat smutnou pravdu o tom, že mnou opovrhované dražší (a tím pádem i luxusnější) agentury se snaží zajistit nejen lepší komfort svým klientům, ale taky zachovat krásu nádherné přírody. Včetně toho, že po sobě ráno uklidí odpadky a nosiči si je nakládají na záda spolu s ostatními zavazadly. Kromě vytoužené úlevy přišla s tmou i zima. Teplota klesla stejně rychle, jako zapadlo slunce, a tak na sebe navlíkám všechno, co mám a soukám se do spacáku. Je sice teprve sedm hodin večer, ale zmožená celodenním pochodem, při kterém jsme zdolali převýšení 2 000m rychle usínám. Na duši mě hřeje vědomí, že všechny mnou vyprodukované odpadky (vyjma jednoho, se kterým si opravdu nevím rady) mám pečlivě zabalené v batohu a Gunung Rinjani opustí společně se mnou.


Přírodní termály

Ráno se probouzím odpočatá a v dobré náladě po zaslouženém dvanáctihodinovém spánku. Dnes nás čeká cesta dolů k jezeru a pak výstup na druhou stranu kráteru, kde bude základní tábor pro noční dobytí vrcholu. Sestup k jezeru je pomalý kvůli velmi náročnému terénu. Přelézáme velké balvany, suneme se po zadku dolů příkrou, prašnou cestičkou a lezeme po vratkých žebřících ledabyle připevněných ke skále. Poprvé mi hlavou bleskne myšlenka – jak jen to mohou nosiči zvládnout v žabkách s těžkým nákladem na ramenou. Po dvou hodinách jsme u jezera a konečně si oplachuju zpocený a zaprášený obličej ve vodě, která z dálky vypadala rozhodně blankytnější než z blízka. Ale každé osvěžení přijde vhod, teplota se s východem slunce opět zvedla a ulepená zaprášená těla je příjemné umýt.

Voda se stává totiž velmi vzácným artiklem. Od průvodce se dozvídám, že z poloviny naplněná láhev v mém batohu je poslední balená voda, kterou jsem od nosičů dostala. Trochu mě to vyvádí z míry, protože před sebou máme ještě dva dny pochodu a při zakoupení treku v agentuře jsem byla ubezpečená, že s vodou si nemám dělat starosti, tu zajistí průvodce. A taky že zajistil! Mizí mezi stromy a za chvíli se vrací s rozzářeným úsměvem a s kanystrem plným vody v ruce. V obchodě pro ni asi nebyl, a tak si znepokojeně přehrávám v hlavě věty všech bedekrů, že vodu mám pít rozhodně jen balenou. Ale co se dá v tuhle chvíli dělat jiného? Koneckonců proti tyfu jsem očkovaná a průjem se dá přežít. Víc nemocí mě naštěstí nenapadá a tak spokojeně hltám chladnou vodu a doufám ve šťastnou střevní konstelaci. Po jídle, které je stejné jako včerejší oběd i večeře a tím pádem už zdaleka nechutná tak dobře, se zastavujeme pod vodopádem, kde voda vytvořila malá jezírka a, světe div se, s horkou vodou. V kráteru vyvěrají přírodní horké prameny. Každá koupel, podle místní pověry, prodlouží život o jeden rok. Navzdory tomu se mi v rozpáleném počasí do teplé vody nechce, a tak si oplachuju jen zaprášený obličej a čekám na ostatní, až si dostatečně prodlouží svou existenci. Ó, jak ráda bych měla horkou vodu po ruce o několik hodin později!


Odpolední výstup je podobný tomu včerejšímu. Jen je zase o kousíček těžší. Zřejmě i v důsledku unavených nohou, které se při chvílích odpočinku začínají jemně třást. Ale pořád ještě trvám na tom, že pod slovy „very, very, hard“ si představuju něco mnohem horšího. Kdo chce vylézt do více než 3 000m n. m. musí s tímhle prostě počítat. Jen nosiči mají můj stále větší a větší obdiv. Tam, kde se po čtyřech snažím přelézt stále častější balvany bránící v cestě vzhůru, oni vzpřímeně hopkají jako kamzíci. Cestou fotografuji znavené rudé obličeje mých spolubojovníků při cestě na vrchol. Na pozadí ovšem tak úchvatném, že by se za ně nemusel stydět nejlepší fotoateliér světa. V údolí pod námi se táhne bílá řeka mraků ohraničená vrcholky hor.

Z pod oblaků co chvíli vykoukne modrá hladina jezera spolu s hrůzu nahánějící kalderou Gunung Barujari. Dnes jsme co do výšky nikam nepokročili. Sestoupili jsme k jezeru, z poloviny ho obešli a znovu se vyškrábali na okraj kráteru. Z tábořiště je všudypřítomný nádherný výhled a samozřejmě i všudypřítomné odpadky. Nepořádek se snažím z hlavy vytěsnit pohledem do kráteru a na druhý největší vulkán Indonésie, kterému spíme dnes doslova v patách. Tísnivé, chladné a temné ticho mě zahání do spacáku znovu hned po západu slunce.


Na vrchol

Ve dvě hodiny po půlnoci nás budí průvodce. Mě ani nemusel moc budit, protože rozbolavělé a unavené tělo se na tvrdé zemi ne a ne uvelebit a usnout. Z boku na bok jsem se převalila snad stokrát a zima se mi ubytovala v prstech u nohou. Při rychlé snídani se dozvídám, že ostatní jsou na tom podobně. Jen náš milý světoběžník se tváří vítězoslavně – a to ještě zdaleka nestojíme na vrcholu. Od něj nás dělí posledních 1 000 výškových metrů. Už se nemůžu dočkat, až budu nahoře sledovat východ slunce. Vyrážíme!


Nad hlavami se nám vlní světélkující had vytvořený několika výpravami, které vyrazili před námi. Cestičku tvoří sopečná brázda a podloží začíná pěkně podkluzovat. Kdyby nohy nebolely předešlou dvoudenní námahou, byla by to ale celkem hezká noční túra. Dokonce jsem se příjemně zahřála a sundala jednu vrstvu oblečení. Pořád čekám jestli se naplní slova proroků, kteří varovali před náročností výstupu. A dočkala jsem se! První předzvěst několika pekelných hodin před námi přišla v podobě ledového větru, který nám, při teplotě jen několik málo stupňů nad nulou, začal svištět kolem hlav. Znovu jsem si oblékla všechno, co jsem s sebou měla a záviděla kulichy a rukavice těm připravenějším (čepici, svetr a rukavice si do tropů prostě neberu). Najednou začínám mít pocit, že i když kladu jednu nohu před druhou, stojím v podstatě na místě. Bohužel, to není jen pocit. Lávová suť mě po každém kroku sesune zase do výchozího bodu. Zapojuju ruce a snažím se lézt po čtyřech, stěna už je stejně tak příkrá, že napnuté achilovky začínají při snaze o normální chůzi bolet. Odřené dlaně od lávových kamenů mě ale nutí najít jiný způsob posunu vpřed. Od světoběžníka okoukávám něco jako krabí způsob, chůzi bokem. Je výhodná hlavně v boji s větrem, který zesílil a žene mi všechen sopečný prach do očí, nosu a pusy. Všude kolem je jen tma, prach, vítr a vrchol v nedohlednu. Zoufale bojuju s lávovými kamínky, do kterých se mi boří nohy. Když se brodím sutinami okolo obřího balvanu, těším se na chvíli odpočinku v závětří. Marně, všechna místečka na závětrné straně jsou obsazená – choulí se tu k sobě skupinka trekařů, kteří funí a odkašlávají. Sopečný prach se usadil snad ve všech dutinách a pálí a škrábe při každém nádechu. Naše výprava se rozprášila po celé délce výstupu a každý bojuje na vlastní pěst dle svých možností a schopností. Zabloudit není kde, cesta je jen jedna – na vrchol!


Za dalším kamene oddychuje náš milý světoběžník a během krátkého času, kdy tady společně funíme, jsem zaslechla jediné slovo, které si mumlá pořád dokola: „Fuck“! Když nad sebou vidím konečně vrchol, je něco málo po páté hodině ráno. Odhaduju to na vzdálenost pouhých sto, sto padesát metrů, ale jak je překonat nevím. Nohy už se mi třesou tak, že je to dokonce vidět. Plazením kupředu se zvolna sunu vzhůru. Chvíle odpočinku se protahují a momenty plazení zkracují. I když proklatě pomalu, je to ale přece jen pohyb nahoru. Ležíc špinavým obličejem v sutině, vidím před sebou vážnou tvář barmana, jak říká: „Very, very hard trek!“ Po neuvěřitelně dlouhé hodině, zdolávám neuvěřitelně krátký úsek zhruba sta metrů a v šest hodin a deset minut jsem na vrcholu Gunung Rinjani. Okolo sebe nevidím nic než moře mraků ohraničené zlatavým proužkem, který oznamuje příchod nového dne. Jakoby mě někdo pevně přikoval k jádru země a zároveň nechal vzlítnout do oblak. Odzbrojující klid nádhery všude kolem je protikladem ke svištícímu ledovému větru a přece i ten sem patří. Neruší mě ani ostatní trekaři, kteří se vyškrábali na vrchol a pozorují a fotografují východ slunce.

Hukot mrazivého větru odnáší všechna slova pryč a zamyká tak myšlenky všech dobyvatelů sopky hluboko do nich samotných. Okamžik, na který se nezapomíná! Těžko popsat pocity, který běží zkřehlým a unaveným tělem. Slastný prožitek může pochopit jen ten, kdo někdy z vrcholků kopců pozoroval východ slunce. Tenhle byl mimořádně nádherný, a kdo ho chce zažít, musí nadchnout své srdce, odjet do Indonésie a prostoupit skrz mraky. Se vší pokoru a vážností musím ale říct, že je to opravdu hodně, hodně těžké!

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Indonésie

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *