Indonésie, Sumatra – Rezervace Green Life

Na Sumatru vyrážím částečně za pracovními povinnostmi a částečně ze zvědavosti. Ostatně zvědavost mě do cizích krajin táhne pokaždé, pracovní povinnosti letos poprvé.

V rezervaci Green Life, u jejíhož zrodu stál nečekaně Čech Milan Jeglík, chci nejen načerpat novou energii a zažít něco neobvyklého, ale hlavně natočit materiál pro moji první zahraniční reportáž. Hned jak jsem se o projektu Green Life dozvěděla, začala jsem shánět parťáka a letenku. Léňu, mojí loňskou spolucestující, se mi podařilo získat až nečekaně rychle. Vloni jsem ji ulovila na Hedvábné stezce a sedly jsme si jak cestovatelsky, tak lidsky (žensky), takže letos znovu společně, hurá do světa!

Na letiště v Medanu přilétáme z malajsijského Penangu ultrakrátkým třicetiminutovým letem. Sotva jsme vzlétly, hned zase přistáváme. Po nezvykle čisté Malajsii čekám na Sumatře špínu, hluk a smrad. Ale překvapuje mě krásné moderní letiště a před ním stojící, světe div se, klimatizovaný autobus. Cestu do rezervace Green Life, která je zhruba 80 km západně od Medanu, je možné zdolat dvěma způsoby. Buď si dopředu domluvit přímo s Milanem odvoz z letiště až do vesnice Batu Katak, odkud se do rezervace musí dojít pěšky (což nám přišlo trapně jednoduché) a nebo se trmácet několik hodin místníma busíkama a ve správné chvíli se správně rozhodnout, že je čas vystoupit. Takže je rozhodnuto, jedeme busem! Po asi hodině cesty pohodlným klimatizovaným autobusem se konečně dočkávám té pravé Asie. Na rušné a zaprášené křižovatce přestupujeme do minivanu, který je už zdánlivě plný. V Čechách by už za plný považovaný určitě byl, ale tady je měřítko obsazeného auta trochu jiné, a tak se mačkáme mezi místňáky a snažíme se dostat dovnitř i krosny. Začíná být pořádné horko a zaprášené propocené tričko se mi lepí na tělo. Sedíme v řadě hned za řidičem, a tak nemůže uniknout naší pozornosti, že i na přední sedadlo se derou další a další cestující. Když nastupuje poslední, v pořadí už sedmá žena, na přední sedadlo, řidič se do auta už skoro nevejde a stojí napůl ve dveřích. Nedovedu si dost dobře představit jak dosáhne na pedály, nebo na řadící páku. Po hrbolaté silnici se ale suneme tak pomalu a za takového kraválu motoru, že tam nejspíš na začátku hodil dvojku a teď už jen koriguje volant. A brzdy? Nad tím radši ani nepřemýšlím. Koneckonců jedeme převážně po rovině.

Zkáza palmou olejnou

Co mě ale znepokojuje daleko víc než artistické umění řidiče, je krajina kolem. Už druhou hodinou jízdy vidíme podél silnice jen palmy a nic než palmy. Palma olejná je hlavním vývozním artiklem ostrova a taky hlavní zkázou kdysi nádherné, pralesem porostlé Sumatry. Tam kde dřív bývala neprostupná jungle, je dnes k vidění jen nekonečné množství vedle sebe jdoucích řad palmy olejné. Pro mnohé Evropany je palma stále symbolem exotických krajů a prázdninové pohody. V Asii se ale velmi rychle stává symbolem zkázy a zmaru. Palma olejná totiž během svého života natolik vysaje půdu okolo sebe, že prakticky vymýtí veškerý ostatní život. Mnohá zvířata – sloni, tygři nebo orangutani ztrácejí svůj přirozený domov a možnost obživy. Navíc jde o zkázu téměř definitivní, protože obnovit palmou olejnou zmrzačenou půdu je prakticky nemožné. Trvalo by desítky let, než by se sem vrátil život. Obnova primárního pralesa je vyloučená úplně.

A jestli si tady v Evropě myslíme, že se nás tenhle problém netýká, tak se šeredně pleteme. Všichni se podílíme na drancování pralesů konzumací výrobků s palmou olejnou. A vyhnout se jim? V dnešním světě, ne snad úplně nemožné, ale rozhodně hodně obtížné. Zmrzliny, kečupy, sušenky a mnoho a mnoho dalších produktů tuto surovinu obsahují. Je totiž relativně levná a je jí dost. Co na tom, že přicházíme o tolik důležitou zásobárnu kyslíku? Co na tom, že kvůli tomu vymírají vzácné druhy zvířat? Co na tom, že dochází ke změně klimatu? Co na tom, že i tenhle zdroj se jednou vyčerpá a pak nezbude nic než pusto a prázdno! Nad tím gigantické společnosti obchodující s olejem nepřemýšlejí nebo přemýšlet nechtějí. I palma olejná má totiž svou životnost (cca 70 let) a těžařské a obchodní společnosti se pak nejspíš přeonačí na jinou surovinu a půjdou drancovat o dům dál. Co budou ale dělat místní lidé pracující velmi často v palmovém průmyslu? Půjdou nejspíš taky. Z čeho by totiž na zdevastovaném ostrově asi tak žili… A jsou jich tu miliony. Miliony lidí, kteří postupně přicházejí o půdu pod nohama a v téhle chvíli se z toho možná ještě radují, protože i oni z palmového obchodu profitují. Zatím. To bych tu ale mohla lamentovat do nekonečna a stejně si téhle ekologické katastrofy všímá pořád málo vlivných lidí. Málo vlivných natolik, aby dokázali osud zdejších pralesů zvrátit.

Milan Jeglík a jemu blízcí jsou ale příkladem toho, že nemusíte být ani tolik vlivný, ale stačí být hodně, ale opravdu hodně zapálený. A věci se dají změnit k lepšímu. Nedokáží zřejmě zachránit celou Sumatru, ale v současné době mají v péči téměř 100 hektarů. A to není málo. U zrodu rezervace Green Life byl v roce 2009 Milan Jeglík a Ali Rusli – Indonésan, který si je palmové hrozby vědom. Tehdy společně vykoupili první 4 hektary pralesa a tím je zachránili před vykácením. Díky příspěvkům dárců a sponzorů se jim postupem času podařilo získat dalších 90 hektarů, které v současné době obhospodařují a spravují jako rezervaci Green Life. To se daří i díky dobrovolníkům přijíždějícím přímo do rezervace. Ti ochotně pomáhají udržovat stezky, ničí pasti pytláků nebo pomocí videopastí monitorují pohyb zvěře po rezervaci.

To vše mi běží hlavou během kodrcání do vesnice Bohorok, kde naše cesta místní dopravou končí. Dál už nic nejede. V Bohoroku by nás měl vyzvednout někdo od Milana a dovézt nás do vesnice Batu Katak na okraji pralesa. Snažíme se zeptat místních spolucestujících, za jak dlouho do Bohoroku dorazíme. Anglicky tu ale nikdo neumí a všichni jen mávají rukama někam směrem dopředu, z čehož si logicky dovozujeme, že tam ještě nejsme. Jak dlouho bude cesta ještě trvat ale, bohužel, nevíme. Od Milana mám instrukce, že máme zhruba hodinu před Bohorokem poslat sms, že jsme na cestě, aby pro nás někoho poslal. Jak ale poznat, že nám zbývá poslední hodina cesty? Beru to odhadem a doufám, že naše setkání klapne, protože sehnat v téhle neturistické oblasti ubytování na noc by nebylo úplně jednoduché. Z okýnka sleduju hrůzné palmové plantáže a hezké vesničky zasazené mezi nimi. Domky jsou převážně dřevěné, zděných je jen málo a všechna obydlí na mě působí milým a útulným dojmem.

Minivan po necelých třech hodinách zastavuje a řidič nám naznačuje, že máme vystoupit. Že jsme v Bohoroku jen doufáme. Najednou stojíme uprostřed šedivé zaprášené křižovatky a pomalu se začíná stmívat. Zatím nevíme, jestli o nás v Green Lifu vědí, protože odpověď na moji sms nepřišla. Nezbývá než čekat. Pohledy místních lidí nejsou příliš vstřícné, ale ani nijak zlé. Vlastně nevím, co si o nich mám myslet. Léňa vypadá celkem zdrceně a dovedu si představit, co se v ní odehrává. Po čisté a turisticky vstřícné Malajsii jsme se během jednoho dne ocitly v úplně odlišném světě. Nevíme, kde budeme spát, ani jestli to máme začít nějak řešit. Pípne mi smska. Uf, jsou na cestě.

Během chvíle se dělá úplná tma a Léňa vypadá čím dál tím zoufaleji. Nepomohla ani informace, že už pro nás někdo jede. Za úplné tmy přijíždějí dva místní borci na motorkách a plynulou angličtinou nám sdělují, že jsou od Milana a mají nás odvézt do vesničky Batu Katak. Na motorkách? Čekaly jsme auto. Ale co se dá dělat. Příliš na výběr nemáme. Ve vesnici přespíme a zítra nás odvedou do rezervace. Na motorce už jsem samozřejmě několikrát jela, ale nikdy s velkou krosnou a dalším malým batohem. Jsem z toho trochu nervózní a Léňa nevypadá o moc líp. Ale když Asiaté dokáží na motorku naložit čtyřčlennou rodinu a za sebe ještě přidat jedno vypasené selátko, tak to se dvěma batohy zvládneme snad taky. Krosnu si nechávám na zádech a malý batoh si bere řidič na břicho. V úplně cizí zemi, s úplně cizími lidmi mizíme po kamenité cestě do úplné tmy. I v temné noci rozeznávám, že ustupují geometrické řady palem a nahrazuje je neprostupný prales. Batoh se mi podivně viklá na zádech a protože jedeme trochu z kopce namačkává mě pořád víc a víc na řidiče. V celkem nestabilní pozici mi cesta trvající maximálně 30 minut, připadá jako celá věčnost. Nakonec šťastně dorážíme do vesničky Batu Katak, na jejímž konci stojí dřevěný domek čekající na naší návštěvu.

Vesnice Batu Katak

Vesničkou jsem i za tmy nadšená. Mezi dřevěnými domky se táhne hliněná udupaná cesta a všudypřítomný prales kolem dokola ochlazuje vzduch na příjemnou teplotu. Školní angličtinou nás vítá drobná Indonésanka jménem Dona, která nám ukazuje, kde budeme bydlet. Ani se nesnažíme vybalovat a na doporučení Dony míříme do zeleného domku, který je označený nápisem Green Warung, v překladu Zelená hospoda. Místní obyvatelé nás zdraví: „Ahoj, jak se máš?“ a tak si po dopití chlazeného pivíčka připadám skoro jako doma. I Léně se viditelně ulevilo a začíná klábosit s místňáky. Není to až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože věta: „Ahoj, jak se máš?“ je prakticky jediné, čemu rozumějí. Rozklíčovat umí ještě odpověď: „Dobře.“ tím ale jejich znalost českého jazyka končí. I tak nám to přijde uprostřed sumaterského pralesa víc než dobré.

V 9 hodin nás vyzvedávají opět stejní borci na motorkách jako včera a dozvídám se, že můj řidič je Ali Rusli, který stál přímo u zrodu rezervace Green Life. Jsem ze setkání nadšená, i když s batohem na zádech usazená na motorce, ho nestíhám dost dobře obdivovat a zeptat se na všechno, co mě zajímá. Opět balancuju na úzkém sedadle a při přejíždění dřevěného mostu zavěšeného na ocelových lanech vysoko nad řekou, řvu jak pominutá, že to radši přejdu pěšky. Marně! Ali se směje a jede neohroženě dál.

Křičet začínám znovu, když sjíždíme z prudkého kopce rozblácenou cestou, ale opět marně. Namáčknutá na Aliho, jak mě gravitace táhne dolů z kopce, se začínám upřímně těšit, až motorka nebude moct jet dál a pošupajdíme pěkně pěšky. Do rezervace Green Life, se prý nedá dojet žádným dopravním prostředkem (snad kromě vrtulníku, a ten zrovna nemáme k dispozici), protože cesta vede převážně korytem potoka. Když ale vidím Aliho nadšení z terénní jízdy, začínám se obávat, jestli se přece jen nepokusí dojet až tam. Naštěstí ví líp než já, že to opravdu nejde, a tak po chvíli slézáme z motorky a Ali s druhým řidičem si gentlemansky nahazují naše batohy na záda a vyrážíme na zhruba hodinový pochod vodou. Všude okolo je neuvěřitelně krásný prales zasazený do údolí, kterým se brodíme kupředu. Vzpomínám na můj první výlet do Asie, kdy jsem absolvovala něco podobného cestou za horskými kmeny severního Thajska. Tenkrát jsem byla strašně vykulená a nestíhala si užívat všechnu tu nádheru kolem. Dnes se cítím o moc líp a hltám pohled na každou tůňku, obří liány visící ze srázu do potoka a všechna zákoutí, která tu příroda nezasažená rukou člověka vytvořila.

Život v pralese

S velkým nadšením a očekáváním vcházíme do tzv. help campu, který tvoří několik bambusových domků, kuchyně a něco jako společenská místnost a jídelna v jednom. Přivítání je víc než vřelé a rychle se začleňujeme mezi asi 10 ostatních dobrovolníků, kteří tu už týden pomáhají udržovat rezervaci v chodu. Kromě několika Čechů je tu i veselá skupinka ze Slovenska. Všem je maximálně třicet let, kromě jedné statečné ženy, které je určitě něco přes padesát. Neznám její pohnutky vyrazit do sumaterského pralesa zachraňovat přírodu, ale skláním se před její odvahou. Moje mamka by sama nevyrazila ani na Slovensko, a kdyby jo, ztratila by se už v Praze na Hlavním nádraží. Nejspíš jsem to zdědila po ní, takže Bůh ví, jak daleko od domu, se za deset let odvážím vydat.

Odpoledne se rovnou přidáváme k výpravě, která má zkontrolovat a vyměnit dvě fotopasti nedaleko tábora. Až v tuhle chvíli si uvědomuju, že pobyt v Green Lifu nebude žádná sranda. Dlouhé nohavice a pevné boty jsou při pohybu pralesem nezbytností. Horko kombinované s vysokou vlhkostí tenhle fakt trošku znepříjemňují. Postříkaná repelentem a odhodlaná nehysterčit při první přisáté pijavici se prodírám příkrým srázem kamsi vzhůru. Rovnou jsem s sebou vzala i kameru, a tak si chvílemi připadám jako neohrožená reportérka National Geographic. Kamera mi pohyb dost znesnadňuje, ale vzrušená představou mojí první zahraniční reportáže, si z toho snažím nic nedělat a točím všechno okolo.

Začíná mi být záhadou, jak může Milan najít fotopasti, které umístil v pralese před dvěma dny a ke kterým nevede žádná cesta, ani žádné šipky. Marně hledám jakékoliv značky, které by určovaly směr. Prý stačí mít trochu orientační smysl a párkrát si to tu projít. I kdybych tu chodila sto let, nenašla bych ani tábor, natož mrňavou fotopast umístěnou na stromě. Všude kolem je méně či více hustý prales a nic než prales. Stereotyp občas narušuje potůček. Ten by mi v orientaci ale rozhodně nijak nepomohl. Kvůli natáčení jsem o hodně pomalejší než všichni ostatní. Strach z toho, že se ztratím mě ale nutí stále spěchat za ostatními. Všichni se pohybují absolutně tiše, nikdo nemluví. I když zvířata by asi náš pochod za tichý rozhodně nepovažovala. Pod našima nohama neustále praskají větvičky a hlasité lidské funění na nás upozorňuje podobně, jako bychom doprostřed Václavského náměstí přijeli tankem. Milan mi během krátké pauzy šeptem vysvětluje, že všechna zvířata o nás samozřejmě vědí, ale když nebudeme škodit mi jim, proč by škodila ona nám. Navíc se nás v převážné většině bojí. Přidává ještě informaci o tygrech, kterými je naprosto fascinovaný. Prý jsou strašně chytří a protože chtějí zachovat přírodu zdravou, silnou a životaschopnou, nikdy neútočí na silného jedince, pokud k tomu nejsou donuceni okolnostmi. Naopak si vybírají toho nejslabšího a posledního ze stáda, protože ten by stejně časem pošel sám, a tak není škoda ho rovnou sežrat. Během zpáteční cesty si to metelím pěkně v čele skupiny!

Večer mě přímo v táboře překvapuje několik pijavic, které se mi chtějí přisát na nohy. V pralese jsem se při jejich odcvrnkávání snažila tvářit jako mistr světa, ale nelibost z jejich přítomnosti přímo v táboře mi moc zamaskovat nejde. Udivuje mě, že se jich štítím snad jenom já a Léňa. Ostatní je berou jako běžnou součást pralesa. Což ony v podstatě jsou. Ale třeba si za pár dnů taky zvykneme. Během usínání nás rozhodí ještě jedno roztomilé zvířátko. Po pečlivém zastrkání moskytiéry pod matraci zhasínáme čelovky a snažíme se dělat, že neslyšíme všechny ty zvuky kolem. Po asi pěti minutách předstíraného spánku se mi Léňa ptá, proč na ní sahám.
„Já na tebe ale nesahám.“
Výkřik, baterka a zmateně pobíhající hlodavec uvnitř naší moskytiéry. Okamžitě ji zvedáme a vypouštíme nebohou maxi myš z vězení naší ložnice. Myslím, že byla víc vyděšená než my. Snad je to poslední zvíře, které jsem dneska potkala. Nakonec se tomu strašně smějeme, protože představa, že Léně šťouchá do ramene obří myš, ve snaze zjistit, co jsme to za divná zvířata, nám přijde hodně vtipná.

Hmyzáci

Během pětidenního pobytu v rezervaci Green Life získávám několik zážitků na celý život. Většina z nich je spojena s prodíráním se houštinou při kterém nevím, jestli se mám víc bát, že šlápnu na hada, podrápe mě opice nebo z houští vyskočí tygr. Samozřejmě se nic z toho nestane. Nejnepříjemnějším zvířetem (tedy kromě pijavic) jsou komáři, kteří se nenechají odradit ani repelentem s tak vysokým obsahem DEETU, že by to nedovolilo ani mouše sednout na hovno. Hmyzáci se stávají mým nepřítelem číslo jedna. Na rozdíl od všeho ostatního zvířectva, které se většinou snažíme marně zahlédnout, jsou pořád a všude. A nejsou ani trochu roztomilí! Jediným hezkým hmyzem, který mi ukazuje Milanova partnerka Zuzka, je krásný něco jako motýlek s vysoko postavenou hlavou na dlouhém krku. Nebo je to zadeček? Vlastně nevím, ale je krásný a nekouše.

Při jedné výpravě do neprozkoumaných oblastí pralesa se brodíme bažinou a kloužeme po rozblácených srázech snad ještě hustěji zarostlých než v předešlých dnech. Nikdy by mě nenapadlo, že se odvážím prodírat se pralesem jen tak cestou necestou. Ale z Milana vyzařuje takový klid a jistota, že mi to přijde úplně přirozené a chvilkové obavy z neznáma se rychle rozplývají. Jednou takovou chvilkou je objev podrápaných stromů. Milan je drápanci v kůře plně zaujatý a nadšeně je fotografuje. Prý jsou určitě medvědí a nejsou staré. Mně rýhy na stromech naopak nutí rozhlížet se všude kolem a laserovým zrakem zkoumat každou houštinu. Medvěd nikde! Někteří členové výpravy to považují za velkou smůlu, ale mému objevitelskému srdci stačí podrápané stromy až až. Nově prozkoumaná oblast dostává téměř foglarovský název Medvědí údolí.

Všemožná zvířecí setkání

Při zpáteční cestě se zastavujeme nedaleko několika velkých stromů. Milan naznačuje, ať jsme potichu a díváme se do větví. Všechno oblečení mám na sobě přilepené potem a kapičky mi stékají z čela do očí. Kolem bzučí hejno komárů a každou chvíli cítím někde svědění, jak si na mě ty krvelačné potvory pochutnávají. Plácnout je, se neodvažuju. Všichni potichu a soustředěně pozorují koruny stromů. Plácnutí komára by bylo jako výbuch atomovky. A tak tiše trpím a toužebně si přeju, ať už se to zvíře ukáže, ať je to, co je to. Konečně! Jedna z větví se výrazně rozhoupe a zcela zřetelně před sebou vidím, jak se velké chlupaté tělo, podobné lidskému, zhoupne z jedné větve na druhou. Orangutan! Stojím jako přikovaná a neodvažuju se pohnout. Ne strachem, ale abych tu vzácnou chvíli nezkazila. Ještě několikrát vidím zhoupnutí větví a pak veliké chlupaté tělo, jak se zdánlivě neohrabaně, ale přesto ladně pohybuje ve větvích. Vlastně o tolik nejde, ale já si najednou připadám jako bych objevila Ameriku. Nepopsatelný pocit. Jsem zcela fascinovaná krásou zvířete, které už jsem tolikrát viděla v zoologické zahradě a mnohem víc z blízka. A přece je to tu úplně něco jiného. Normálně tu žijí, běží mi hlavou. Bez klecí, bez veterinářů, bez turistů. Dost možná tu jsou díky Milanovi a lidem okolo něj. Bez nich by tu nejspíš nebyl ani prales, ani orangutani. Až když představení skončí vzpomenu si na kameru přes rameno. Reportérka National Geographic ze mě zřejmě nebude.

Ani večery nejsou na zážitky chudé. Nikdy tu nejsem moc nadšená, když se musím za tmy zvednout z posezení v jídelně a vydat se cestičkou za tábor na záchod. Natož když je trávník po dešti mokrý a plný pijavic. Ale co, až se vrátím, oberu je. Jdu po tmě, protože rozsvítit čelovku, znamená nájezd komárů a všemožné havěti. Najednou přede mnou v trávě něco zašustí. Okamžitě rozsvěcuju baterku a přímo před sebou vidím hada. Leží úplně nehybně. O hadovy, který by předstíral smrt a pak zaútočil jsem nikdy neslyšela, takže se k němu neohroženě přibližuju. Srdce až v krku, ale zvědavost je silnější. Až když jsem docela blízko vidím důvod jeho nehybnosti. Není mrtvý, je to jen hadí kůže. Je leskle mokrá a strašně smrdí. Nález běžím hned oznámit do jídelny a všichni se nad kůží sbíhají. Milan ji bere do ruky. Nikdy jsem nic takového neviděla. Hadích kůží jsem sice viděla už spousty, ale všechny byly vyschlé a ztuhlé. Tahle se v Milanových rukách vlní jako skutečný had. Je úplně čerstvá a proto je ještě poddajná jak kynuté těsto. Proč se přišel svlíknout do tábora nikdo nechápe. Prý se s tímhle rituálem odebírají spíš do ústraní, protože jsou v tu chvíli velmi zranitelní. A já ho vyrušila. Přemýšlím, co mi symbolizuje hadí kůže složená k nohám. Ještě že není úplněk. Ze zážitku s hadem mi zůstává pocit obavy, že kromě pijavic, běhají po táboře i hadi. Přesto se mi podaří v noci klidně usnout.

Ženy v pralese

Dalším velkým zážitkem je výprava se Zuzkou. Jen já a ona. Prý potkáme daleko víc zvěře, protože ať se snažíme, jak se snažíme, ve větším počtu děláme, my lidé, strašný rambajz. Jen aby těch zvířat na mě nebylo až moc! Během cesty korytem potoka cítím jemné mrazení v zádech, plynoucí z obavy, že jsme dvě bezbranné ženy pohybující se samotné po pralese a vydané tak napospas jakékoliv šelmě. Zuzka mi k tomu nadšeně líčí, kolik tady pravděpodobně žije tygrů a že fotopasti zachytily dokonce jejich mláďata. To je prý známka, že se jim tu daří. Jsem ze srdce ráda, že se jim tu daří, ale budu ještě radši, když je nepotkám. Od Milana mám sice chabé ujištění, že vidět tygra, je v podstatě dobré znamení. Když se totiž nechá zahlídnout, dává jen najevo, kdo je tady pánem. Naopak když se chystá zabít, jde o pouhé mihnutí oka a je po všem. Prý bych si nestihla ani stříknout do kalhot, jak je rychlý. Pro jistotu se tedy bojím už předem.

Je pravda, že i Zuzka se po pralese pohybuje sebevědomě a s takovou samozřejmostí, jakoby se tu narodila. Trochu klidu přenáší i na mě, a tak si můžu vychutnat makaky a hulmany dovádějící ve větvích. Dokonce si tentokrát vzpomenu i na kameru. Vidíme přelétat ukřičené zuborožce a podaří se mi natočit i jednu jedovatou potvůrku – stonožku scolopendru. Při pozorování orangutanů tentokrát štěstí, bohužel, nemáme. A to jsem se těšila, že je dneska nezapomenu natočit. Ale nejsme v ZOO, takže musíme počítat i s touhle variantou. Do tábora se vracím ulepená, poštípaná, ale šťastná.

Smutný odjezd

I když se slzou v oku, i samotný odjezd si užíváme dosyta. Do vesnice Batu Katak se dá totiž splout po řece. Cestou k improvizovanému raftu nachytáme posledních pár pijavic, které si i Léňa bravurně a bez řevu sama odtrhává. Naše zvláštní plavidlo tvoří čtyři velké duše z pneumatik svázané dohromady. Směr jízdy ovládají pomocí bydel dva vesničané. Nejde o nijak adrenalinový zážitek, ale o příjemné splutí do vesnice a rozloučení se s divokou přírodou.

Po pěti nádherných a skutečně prožitých dnech opouštíme rezervaci Green Life. Mám hřejivý pocit, že jsem alespoň chvíli byla účastná něčeho dobrého a snad i svou troškou přispěla k záchraně pralesů. Přispívat budu určitě i v budoucnu, transparentní účty jsou otevřené a není nic jednoduššího, než každý měsíc poslat na výkup dalších hektarů pralesa nějaký ten drobák.

Související články najdete v kategorii: Destlinace, Indonésie