Z rezervace Green life se přesouváme do městečka Berastagi, kde na naši návštěvu čekají dva hrdé vulkány Gunung Sinabung (2 460 m n. m.) a Gunung Sibayak (2 212 m n.m.). No, ne že by se na nás přímo třásly, ale prostě tu jsou a my na ně chceme vylézt. Ale vlastně jo, jeden z nich se roztřásl!

Že se po zeleném tropickém ráji, po pouhých čtyřech hodinách cesty, ocitneme v šedém popelem lehlém městě, zatím ještě netušíme. Sopka Sibayak soptila naposledy v roce 1881, což už je tak dávno, že by člověk pomalu zapomněl, že se to vůbec může stát. Zato Sinabung o sobě čas od času vědět dává. V roce 2010 bylo kvůli její aktivitě evakuováno 10 tisíc lidí. Dvě další erupce byly zaznamenány v roce 2013, kdy Sinabung chrlil sopečný prach až do výšky 7 km. Na Sinabung i Sibayak bychom pochopitelně rády vyšplhaly, protože z jejich vrcholků má být údajně krásný výhled a láká nás i trocha toho dobrodružství.

Výbuch

V 16:05 se ubytováváme v hostelu Wisma Sibayak. V 16:20 je zaznamenána exploze Sinabungu! V tu chvíli to ale ještě netušíme. Erupce není tak silná, aby ve zhruba 15km vzdáleném Berastagi otřásla zemí, a tak na pokoji v klidu přebíráme zatuchlé věci a chystáme se je odnést do prádelny. Když v 16:45 vylézáme, nic netušíc, z pokoje, nestačíme se divit. Původně rušná ulice je liduprázdná, vidět je jen na pár metrů a z nebe prší popel. Fakt. Nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Na trička a do vlasů nám dopadají drobné kapky sopečného prachu. Mám pocit, jako bych se ocitla na jiné planetě. V Berastagi by se v tu chvíli klidně mohl točit katastrofický film bez použití jakýchkoliv triků a efektů. Začínají nás štípat oči a těžko se nám dýchá. Rychle se proto vracíme do hostelu a teprve tady se od recepční dozvídáme, co se stalo. Říká to skoro znuděně a podává nám roušky přes pusu, které máme při pobytu venku nosit. Šlo prý jen o menší výbuch, který nikoho na životech neohrožuje, ale dýchat sopečný popel není zdravé. Jestli nikam nutně nemusíme vycházet, máme zůstat raději na pokoji.

Berastagi

Berastagi o 20 minut později

Samozřejmě, že nikam nutně nemusíme, ale zítra jsme chtěly na Sinabung vylézt. Sakra! Pokažené plány a popelem lehlé město mě uvádějí do trudomyslných úvah, které ještě prohlubuje fakt, že mi právě došla slivovice. A to nás čeká ještě 10 dnů cesty. Chjo…

Když po dvou hodinách přestane pršet popel, vybavené rouškami vyrážíme do šedých ulic zjistit, jestli se zítra můžeme vydat alespoň na Sibayak. V několika agenturách nám potvrzují, že je to bez problémů a snaží se nám dohodit průvodce. Sopka ale není daleko a jezdí k ní místní busíky, takže chceme podniknout výpravu na vlastní pěst. Co jsme chtěly, jsme se dozvěděly – výbuch Sibayaku prý nehrozí! Ale věřte sopkám, že jo. Už po staletí si dělají co chtějí a někdy dokonce bez varování. Přesto jsme odhodlané, zítra vyrazit. Během večera, kdy sedíme na zastřešené terase našeho ubytování, prší popel znovu. Prý další výbuch Sinabungu…

Nic nás nezastaví

Ráno vyrážíme ,vybavené vodou, rouškami a čelovkami, na místo, odkud by měly jezdit místní busíky k úpatí sopky. Místo autobusu přijede něco jako větší gazík. Značku nedokážu rozeznat, protože všechna poznávací znamení už z auta dávno opadala. No co, hlavně, že jede. Na korbě sedíme jen my dvě s Léňou a tři místní ženy s velkými koši plnými zeleniny. Jedna z nich se s námi snaží dát krkolomnou angličtinou do řeči. Chce vědět odkud jsme a kolik nám je let. V Indonésii nejčastější dotaz místňáků. Když jí řeknu kolik mi je, obratem se vyptává, kde mám manžela a děti. Druhá nejčastější otázka. Odpovídám, že zatím manžela nemám, ale s přítelem bychom chtěli mít děti, hned jak se vrátím ze Sumatry. Znovu se ujišťuje o mém věku, a když zjistí, že je mi opravdu 36, vykulí oči a začne se řehtat. Směje se ještě dalších 10 minut, dokud nevystoupí. Vypadám snad už od pohledu reprodukce neschopná?

K úpatí sopky Sibayak dorážíme po necelé hodině kodrcavé cesty už v prázdném autě. Jsem z toho trošku nervózní a jen doufám, že nebylo vydané žádné varování před výstupem, o kterém bychom nevěděly. Turistů jsme v Berastagi potkávaly celkem dost, tak co, sakra, všichni dneska dělají? Ne že bych chtěl na sopku stoupat v zástupu turistů, ale úplná absence lidí v jednom z mála atraktivních míst tady, mi přijde přinejmenším zvláštní. Kousek od místa, kde nás auto vysazuje je naštěstí kancelář, kde se musíme zaregistrovat a kde nám potvrzují, že výstup na Sibayak je povolený a bezpečný. Dokonce tu potkáváme jeden pár Francouzů, kteří mají očividně stejný plán, jako my.

Začátek trasy vede po úzké asfaltce, která se strmě kroutí vzhůru. Jsme nadšené, že jsme se zase dostaly z šedého města do přírody. I když prachem pokryté okolí sopky přírodu připomíná jen vzdáleně. I tak se mi tu ale líbí. Je to zase trochu něco jiného.

Když se asi po hodině cesty vzhůru otočím, abych se pokochala výhledem do kraje, vidím obrovský hřib sopečného popela stoupající k nebi. Sinabung znovu vybuchl! Trochu zpanikaříme a chceme se vrátit dolů do kanceláře. Co když vítr zanese sopečný popel naším směrem a ocitneme se uprostřed něho? Budeme v něm moct dýchat? Ukrýt se není kam, a tak vzrušeně debatujeme o návratu. Nechceme se ale vzdát předčasně. Koneckonců sloup prachu sledujeme z dostatečné vzdálenosti, a tak se usazujeme na sluncem vyhřátý asfalt a čekáme, kterým směrem vítr šedý mrak požene. Vypadá to dobře. Masa sopečného popela se stáčí na Berastagi a nám se trochu ulevuje. Rozhodujeme se pokračovat dál.

Trasa na vrchol sopky, během které jsme nepotkaly ani živáčka, je dlouhá zhruba 7km. Cestou jsme fotily, svačily a trochu se i bály. Když už to vypadalo, že jsme naše obavy nechaly přilepené na černém asfaltu, přicházejí nové, mnohem silnější. Otevírá se nám pohled na trochu netypický vrchol sopky. Kráter vulkánu je z jedné strany rozpadlý, a tak před sebou zřetelně vidíme otevřené průduchy (odborníci by měli k tomuto termínu zřejmě výhrady), které chrlí sopečné plyny. V nose mě najednou štípe nepříjemný zápach připomínající zkažená vejce a v duchu se ptám, jestli je to normální stav a nebo Sibayak začíná taky soptit? Už jsem v životě na pár sopek vylezla, ale všechny byly vyhaslé (nebo zrovna jen spící) a vulkány připomínaly jen tvarem, nikoliv činností. Kromě strachu mě ale pohlcuje ještě další silný pocit, a sice zvědavost.

 

Kráter působí až nadpozemským dojmem a vůně síry dodává přírodnímu divadlu pekelnou atmosféru. Znovu si připadám jako v nějakém sci-fi filmu (od včerejška už podruhé, to se mi nestává často). Kdyby se před námi znenadání neobjevil pár italských turistů s místním průvodcem, asi bychom si udělaly pár fotek a rychle mazaly dolů. Průvodce nám ale vysvětluje, že chrlení síry je normální a není se vůbec čeho bát. Úřady to prý mají pod kontrolou. Netuším nakolik se dá spoléhat na místní úřady, ale na vrcholu se mi tak líbí, že průvodci věřím, a tak jdeme prozkoumat zdejší terén. Trocha nervozity z toho, že vedlejší kopec před necelou hodinou vybuchl, dává naší prohlídce rozměr dobrodružné expedice.

V okolí kráteru trávíme nakonec skoro celou hodinu. Znovu fotíme, svačíme a kocháme se pohledem do kraje. Abych měla výhled ještě o něco lepší šplhám na nejvyšší bod sopky. Léňa zůstává dole, protože pro zdolání posledních desítek metrů se musí chvílemi trochu popolézat po menší skalce (opravdu jen trochu, lezecká obtížnost cca 2). Přesto chápu, že se jí do toho nechce a obrovské hrubé kameny přelézám sama. Výhled do kráteru, který vypouští tenké sloupy bílého kouře, bere dech. Sedím nahoře a vychutnávám si klid narušovaný jen syčením sopečných plynů, které si z nitra země derou cestu na povrch. Doufám jen, že obrovská síla, která dřímá někde hluboko pode mnou, nebude chtít zrovna v téhle chvíli předvést své pekelné divadlo. Zvláštní atmosféra strachu z nezkrotné a nevyzpytatelné přírody je cítit všude kolem. Nedivím se, že mnohé národy považují sopky za sídla bohů. Už římský protějšek řeckého boha ohně Héfaista se nazýval Vulcanus. Samotní bohové tedy nejspíš mohou za to, že sopkám už po staletí říkáme vulkány.

 

Do Berastagi se vracíme oklikou, protože chceme cestou dolů navštívit horké prameny na úpatí Sibayaku. Trochu bloudíme, ale vzhledem k tomu, že nebe je modré, slunko svítí a cesta vede z kopce, hlavy si s tím nelámeme. Po asi dvou hodinách pohodlné chůze, kdy nám radost zkazil jen jeden obrovský buvol stojící nám v cestě, nacházíme roztomilé lázně s horkými prameny. Buvol nám pokazil radost hlavně proto, že jsme se bály jeho temných očí hledících na nás z mírného podhledu svěšené hlavy. V buvolech se moc nevyznám, a tak nedokážu odhadnout, jestli skloněná hlava k zemi vyjadřuje krotkost nebo naopak přípravu k útoku. Rozhodně jsem to nechtěla zjišťovat zrovna dneska, a tak jsme zvolily, ne úplně pohodlnou, okliku roštím. Při ponoření do termální vody, mě tedy nepálila jen překvapivě opravdu velmi horká voda, ale i drobné škrábance, které jsem utržila při bůvolí oklice.

Z lázní jsem ale nadšená. Není sice zrovna počasí, které by v člověku vzbuzovalo touhu ponořit se do horké vody, ale i tak si cachtání v termálech užíváme. V některých bazéncích je voda dokonce tak horká, že do nich nejdřív dokážeme strčit jen nohy, chvíli čekáme, až si tělo zvykne a pak teprve se dokážeme potopit celé. Dost možná i díky tomu nastupujeme do autobusu směřujícímu zpět do Berastagi celé rudé – spařené jak prasátka. Výletem jsme ale nadšené a hlavně šťastné, že i přes počáteční rozladěnost z příjezdu do popelem zasněženého Berastagi, jsme si tu užily krásný den.

Sinabung znovu vybuchl zrovna když jsme večeřely a pokryl město další vrstvou popela. Až po návratu domů jsem se ze zpráv dozvěděla, že během explozí v tomto období zahynulo 14 lidí.

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Indonésie

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *