Každý můj výlet začíná cestovatelským vzrušením už při výběru samotné destinace. Jeho míra pak narůstá během shánění informací o dané zemi a kulminuje při balení krosny. Všechny tyhle fáze vášnivě miluju a nenechala bych se o ně nikdy připravit. Bez čeho bych se ale obešla, je lítání (bohužel, to bez něj prostě nejde)!

Už při nákupu letenky bezradně jezdím myší z jedné na druhou a nemůžu se zbavit pocitu, že hraju loterii o život. Které z těch letadel asi spadne? S největší pravděpodobností žádné, ale věřte pravděpodobnostem. Zdá se vám to dětinské? Mně vlastně taky, ale přesto se téhle cestovatelské úchylky nemůžu po dlouhá léta zbavit. Jediné, co si přičítám k dobru je, že i přes paniku do letadel sedám znova a znova. Ale jak už to tak v životě bývá, můj chorobně vystrašený mozek mi do života přitáhl právě takový zážitek, kterého se nejvíc děsím.

Měl to být krátký, sotva 40 minutový let z Medanu na Sumatře do Kuala Lumpuru v Malajsii. V Medanu na letišti pozorujeme s Léňou skrz okna provazy vody padající na zem. Hustá černá mračna visí nízko nad letištěm jakoby je obloha už neudržela a upustila na zem. Do letadla se mi tím pádem chce ještě o něco míň, než jindy. Snad to nebude moc házet… Původně jsme chtěly vzdálenost mezi Sumatrou a Malajsií zdolat trajektem, jak radí Lonely Planet. V přístavu jsme se ale dozvěděly, že poslední trajekt do Malajsie odplul před 6 lety. Tak ten už nechytneme. Jinak než letadlem se ze Sumatry prostě nedostaneme.

Poprvé a hned dvakrát

Usměvavá letuška mi kontroluje palubní lístek a já si pořád dokola opakuju – jinak to prostě nejde! I když nesedím přímo u okýnka (nikdy bych si k němu dobrovolně nesedla), vidím jak ho bičují proudy vody a několik rozmazaných palem v pozadí vlaje ve větru jako kus hadru. Jinak to prostě nejde. Opakuju si zas a znova. Start. Nic neobvyklého se neděje. Letadlo je přece jeden z nejbezpečnější dopravní prostředků. Chrlím sama na sebe uklidňující argumenty. Úplně klidná ale stejně nejsem. Během asi dvaceti minut naprosto běžného letu se přestávám alespoň potit. To už jdeme pro změnu na přistání. Jestliže se mi mraky nad Medanem zdály nízké a temné, nevím co napsat o těch nad Kuala Lumpurem. Hrozivý dojem umocňují ještě občasné blesky. Letadlo se začíná zlehka třást a hlas z palubního reproduktoru nám dává pokyn k zapnutí bezpečnostích pásů. Jdeme na přistání. Čím víc se blížíme k zemi, tím víc to s námi hází ze strany na stranu. Je to jako bychom jeli strašnou rychlostí traktorem po kamenitém poli. Už abychom byli na zemi, pomyslím si, když pod sebou vidím deštěm bičovanou přistávací plochu. Připadá mi, že už jsme jen pár metrů nad zemí a tak instinktivně zatajím dech, zavřu oči a rukama sevřu opěrky. Dneska to asi nebude přistání jako do peřin. Letadlo se hrůzně naklání z jedné strany na druhou. Prásk! Rána a prudký náraz, jako když auto narazí do zdi. Letadlem se rozezní několik krátkých výkřiků včetně mého. Uf, konečně zem. Něco je ale špatně! Proč nebrzdíme? Naopak slyším jak se motory roztáčí na nejvyšší obrátky a cítím jak letadlo, pane Bože ne, znovu stoupá. Všechno se odehrává snad během jediné vteřiny. Údivné ševelení se line po celé palubě.
„Leni, proč jsme nepřistáli? Vždyť už jsme byli na zemi.“
„To netuším, jen jsme bouchli podvozkem o zem a hned šli zase nahoru. Strašně jsme se kymáceli, tak asi proto to nevyšlo.“ motory burácí a letadlo se trhavými pohyby dere skrze husté mraky nahoru. Veškerý personál sedí připoutaný a mlčí i palubní reproduktor. Jen nad našimi hlavami stále svítí znamení, že máme být připoutaní. Alespoň že tak, letadlo se zdá být funkční.
„Zažilas to někdy?“
„Ne, ale jednou jsem to viděla na youtube.“ sakra.
„A jak to dopadlo?“
„To už tam nebylo.“
Kdyby letadlo nakonec spadlo, určitě by to tam bylo. Běží mi hlavou a snažím se tím uklidnit. Ale propocený tričko dává jasně najevo, že klidná nejsem ani trochu. Po nekonečných 10 minutách se ozývá z palubního reproduktoru kapitán letadla, který se omlouvá a strohou angličtinou oznamuje, že máme zůstat v klidu sedět, pokusí se o další přistání. Pokusí? V puse mám sucho a propocenou dlaní svírám Léni ruku. Ani nevím, kdy jsem ji chytla. Vypadá podobně vystrašeně jako já, ale tolik se evidentně nepotí. Mám pocit, že počasí se ještě o malinko zhoršilo. Letadlo se znovu kymácí v poryvech větru směrem k zemi. Nevím kolik metrů jsme nad přistávací plochou, když se letadlo začne tak třást, že mi začnou o sebe cvakat zuby. Nebo je to strachem? Znovu zavírám oči, tajím dech a ještě pevněji tisknu Léně ruku. Kromě burácení motoru a skřípání (ani nechci vědět čeho), je v letadle naprosté ticho. Čekám náraz. Kolik ještě? Pět, čtyři, tři, dva… Už to přece musí být! Mám pocit, že se zastavil čas a všude okolo je naprosté vzduchoprázdno. Přestávám vnímat okolí i vnitřní pocit strachu. Jen tma a čekání na náraz. Trvá to určitě míň než vteřinu a přesto celou věčnost. Z podivného nevědomí mě probírá ohlušující řev motorů a třesoucí se paluba letadla, která mi hází nekontrolovaně hlavou dopředu a dozadu jako malému pejskovi, kterého jsme měli přilepeného na palubní desce auta, když jsem byla ještě malá. Co se to zase sakra děje? Žádná rána, žádné brždění! Znovu stoupáme. Znovu se to nepovedlo. Chce se mi hystericky křičet – dejte už mě konečně na zem! Ale poslední zbytky zdravého rozumu mi v tom naštěstí brání. Strnule sedím zapresovaná do sedačky a v duchu se modlím ať nás nebesa pustí alespoň nahoru, když už se to nepovedlo dolů. Letadlo se neuvěřitelně třese, skřípe a motory řvou na plné obrátky, jak se snaží oklamat gravitaci a vystoupat skrz husté mraky opět nahoru. Mám pocit, že se letadlo každou chvíli rozlomí. Ať vydrží, prosím, ať vydrží. Modlím se v duchu a do očí se mi derou slzy. Myslím na mámu a tátu. Chtěla bych je vidět. Budou strašně smutný, jestli to tady dneska nevyjde. Takhle to ale přece nemůže skončit? Ještě ne. Ne teď, v jednom z nejšťastnějším období mého života. Ale možná, že právě takhle to často bývá.
„Leni, já už to nevydržím. Potřebuju ven.“
Poslouchám se, jak říkám naprosto nelogickou větu. Jinou možnost než vydržet to prostě nemám a ven se taky určitě jednou dostanu. Jen je otázka, jestli živá. Rovnou se začínám stydět za panikaření, ale nedokážu si pomoct. Nevím jak dlouho trvá, než se nám podaří prostoupat skrz mraky nahoru do klidnější zóny, ale připadá mi to jako celá věčnost. Co bude teď? Kolikrát to ještě můžeme zkusit? Původně jsme měli letět asi 40 minut. Už jsme ve vzduchu skoro dvě hodiny a konec v nedohlednu. Máme vůbec ještě dost paliva? Odnikud žádné informace, jen rozsvícený piktogram zapnutých pásů nad hlavou mi dává naději, že to ještě může dobře dopadnout. Znovu se ozývá kapitán letadla, znovu se omlouvá. Nedokáže tu prý přistát! Cože? Musela jsem se přeslechnout, nebo to špatně přeložit. Jak jako nedokáže? Natahuju uši, aby mi neunikla žádná další informace: „We have to go back to Medan.“ Uzavírá kapitán svou omluvnou řeč.

I návrat může být cesta vpřed

Jsem natolik vystrašená, že nedokážu rozeznat jestli mám z kapitánovy zprávy radost. Trochu asi jo. Další pokus o přistání bych v tomhle počasí už zažít nechtěla a kapitán evidentně taky ne. Ale bude v Medanu líp? Snad jo, piloti musí být s letištěm přece ve spojení. Atmosféra na palubě se trochu uvolňuje a začínají se ozývat vzrušené rozhovory. I já s Léňou horlivě diskutuju o právě prožitém dobrodružství, které ještě nemusí být definitivně u konce. Když se chystáme znovu (po kolikáté už) na přistání , celé letadlo ztichne a jen tu a tam je slyšet odříkávání nějakých modliteb. Taky bych se chtěla modlit, ale neumím to. Za okny je už tma, ale jinak vypadá obloha přívětivě a po dešti není ani památka. Snad to tentokrát vyjde. Opět tajím dech, opět zavírám oči, opět tisknu Léně ruku. Tentokrát žádný náraz, jen silný zpětný tah, jak letadlo prudce brzdí. Sláva, jsme na zemi. Oslavy na palubě jsou jak vystřižené z amerického bijáku. Tleskáme, objímáme se a hlasitě si navzájem gratulujeme k přežití. Objímá mě obrovský Arab v turbanu, který neustále děkuje Aláhovi. Úlevou se rozbrečím. Raduje se dokonce i pár Francouzů, přestože jim právě z Kuala Lumpuru ulítlo letadlo do Evropy. Konečně se ze svých sedadel zvedají letušky a obcházejí všechny pasažéry. Pokyn zůstat sedět na sedadlech mi nemusejí opakovat, protože mám stejně nohy tak dřevěné, že bych nejspíš upadla, kdybych vstala. Co ale bude teď? Jak se dostaneme do Malajsie? Pocit úlevy se mísí s pocitem další neznámé.

Jako do peřin

Po asi dvaceti minutách přicházejí letušky s informací, že v Kuala Lumpuru už bouře přešla, a tak hned jak natankujeme, poletíme zpět. Uvnitř mého těla se cosi bolestně sevře. Bez panáka rozhodně nikam neletím. Ani tohle skromné přání mi ale není, bohužel, dopřáno. Nízkonákladové lety China airlines alkohol na palubě nepodávají. Sakra! Musí mi stačit kola. Ráda bych zavolala našim, ale nechci se ukvapit. Přece jen ještě nejsme v cílové destinaci. Asi deset cestujících opouští letadlo, přestože se je letušky snaží přesvědčit, aby zůstali. Vzrušeně o něčem diskutují. Pak odcházejí a do letadla se už nevrátí. Jejich škoda. Třetí přistání v Kuala Lumpuru o necelou hodinu později, je jako do peřin.

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Malajsie

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *