Mallorca – trek GR 221

Trek GR 221 se táhne pohořím Tramuntana z jižního až na severní cíp ostrova. Sto dvaceti kilometrový pochod s převýšení zhruba pět tisíc výškových metrů se dá zvládnout za týden. My měly jen pět chodeckých dnů, a tak jsme si na start stouply až v horské vesničce Valldemossa, čímž jsme přeskočily první dva (až tři) dny treku.

Jde prý o jeden z nejlehčích treků Evropy, jsem se dočetla někde na internetu. Prý nejsou potřeba ani pohorky, stačí obyčejné tenisky, hole taky nechte doma… Veliké díky za všechny ty rady, příště budu shánět informace raději v klubu seniorů, než u horských nadšenců. O svých vyšlápnutých pohorkách i trekových holích jsem snila snad každou noc.

Valldemossa

Praktické okénko – do Valldemossi se dá pohodlně dojet autobusem z hlavního nádraží v Palmě (bus č. 203, cca 30 minut). V autobusech plaťte kartou, je to skoro o polovinu levnější, než když vytáhnete z peněženky hotovost.

GR 221 – den první

Začátek se nemá přepálit, proto dnes jdeme „pouhých“ 13km. Najít výchozí bod z Valldemossi se snažíme za pomoci německého seniorského páru, který jde podle intuice. My podle mapy. Každá podle své mapy! Léňa má staženou offline verzi Mapy.cz, já aplikaci Locus maps. Zatímco můj mobil nás dovede do křoví, Léni najde cestu. Sice bez jakéhokoliv označení, že by mohlo jít o GR 221, ale cesta to je. Začínáme stoupat nad vesnici a s námi i němečtí senioři. Snad nás nebudou zítra žalovat, že jsme je svedly na scestí. Žádné značení treku nepotkáváme ani během celého dne, ale jestli tam někde bylo, určitě nevedlo takovou nádherou, jakou jsme prošly my. Přes vrcholy Puig Gros (938 m n. m.) a Es Caragolí (944 m n. m.) jsme se dohrkaly až do malebné vesničky Deia. Stačilo se spolehnout na Mapy.cz. Za ty krpály nahoru a hlavně dolů mi moje záda večer pěkně vyhubovaly. Asi stárnu… Dostaly brufen, pivo a už radši mlčí.

Es Caragolí, 944 m n. m.

Někde pod námi je vesnice Deia

Nocleh: Hostal Miramar
Trasa: 13 km,  ↑ 670 m, ↓ 915 m 

GR 221 – den druhý

Tentokrát je trasa značená šipkami GR 221 už z centra vesnice. Do cíle, tedy k písečné pláži v Port de Sóller, přicházíme už ve dvě odpoledne. Jasně, že bychom mohly pokračovat dál, jenže nechceme. Máme v nohách jedenáct kilometrů, které nijak zvlášť nebolely. I záda jsou OK, asi se bojí další dávky brufenu a piva. Když ale člověk nešlape nikam významně nahoru a dolů, nebolí ho sice záda, ale zase je všude plno lidí. Ne, že by úplné davy, ale víc lidí než včera tady rozhodně je. Což zjevně nepřišlo bezpečné dvěma turistům, kteří si na vycházku do přírody pořídili úhledné nanoroušky a neváhali je použít. Naopak slepý trekař si vyšlapoval zcela neohroženě. Během celkem rychlé chůze si oťukával kořeny a kameny před sebou bílou holí. Radost mi udělal i prodavač čerstvě vymačkané pomerančové šťávy sedící u cesty. Včera jsem celý den myslela na šťavnatý pomeranč, jak by bylo boží se do něj zakousnout a sát. Dneska ho mám přímo před očima, v puse, i v břiše. Musím si dobře rozmyslet, na co budu dneska myslet, ať se mám zítra zase na co těšit…

Port de Sóller

Nocleh: Hotel Citric Sóller
Trasa: 11 km,  ↑ 480 m, ↓ 630 m 

GR 221 – den třetí

Doteď jsem dávala za pravdu tvrzení, že GR 221 je celkem brnkačka. Dneska se můj názor radikálně změnil. Pravda, kdybychom nezabloudily, možná by k mému obratu nedošlo. Jenže my jsme zabloudily!

Prvních několik hodin ještě zvesela zdoláváme prvních 900 výškových metrů, které se klikatí vzhůru nad moře. Cestou poprvé potkáváme Čechy. Že jde o krajany poznáváme podle stoupacího zaříkadla: Ty pí*o, ty pí*o! Pravda, jdou tzv. natěžko. Na zádech si táhnou svůj vlastní hotel i restauraci. My neseme jen vodu, každá jednu housku, opalovací krém a nějaké ty hadříky na převlečení. Takže je nám hej ještě u vodní nádrže Cúber, kam z nejvyššího bodu dneška jdeme další hodinu. Je sice vedro k padnutí a v nádrži zákaz koupání, ale jinak nádhera. K zásadnímu zvratu dochází, když se rozhodujeme jít od nádrže k chalupě Tossals Verds podle Locus maps. Je to o polovinu kratší, než co ukazují Mapy.cz. Takže jasná zkratka.

Nad vodní nádrží Cúber

Vodní nádrž Cúber

Pořád ještě zvesela kloužeme suťovitým srázem kamsi do hluboké rokle a držíme se modrých značek namalovaných na kamenech… Jenže najednou je konec! Všude okolo jen strmá skála a cesta nikde. Hledáme, dohadujeme se, přelézáme, nadáváme, oblézáme, ale nic. Cesta zmizela. Přiznat si, že se musíme sutí vyškrábat zpátky k nádrži nám trvá skoro půl hodiny. Zase ty nadávky. V šest večer stojíme zpátky u vodní hladiny. Je nám horko, třepou se nám nohy a mně došla voda. Ke slovu přicházejí Mapy.cz a červená trasa s oficiálním značením. Veselého už na tom není vůbec nic. Sluníčko začíná protahovat stíny a já se jen modlím, ať to stihneme do tmy. Nikde nikdo, jen dvě nemotorné Češky hledající v pustých horách nocleh. Ostré kamení klikaté cestičky dělá zářezy do mých běžeckých tenisek. Kotníky s láskou vzpomínají na pohorky bezpečně uložené doma v botníku. Jo, příště budu chytřejší.

Cesta k horské chatě Tossals Verds

Když skoro omdlívám na pultík recepce horské boudy Tossals Verds je půl deváté večer. Máme za sebou deset hodin pochodu a před sebou večeři, o jejíž budoucnost v mém žaludku se trochu obávám. Léňa pozře sotva pár lžic a padne do postele. Já si nakonec troufám i na malé pivo a na zápraží vychutnávám atmosféru hor. Jsem příjemně malátná, večeře zůstává v žaludku a stmívání mi najednou vůbec nevadí.

Nocleh: refugi Tossals Verds
Trasa: 24 km (+ bloudění),  ↑ 1400 m, ↓ 900 m 

GR 221 – den čtvrtý

Ráno mi chvilku trvá, než rozhýbu ztuhlé tělo, ale po vydatné snídani jsme už zase na cestě. Locus maps definitivně upadá v nemilost. Už žádné zkratky! Mapy.cz se bezpečně shodují s oficiální značením treku, na které tu a tam narážíme. Nevím, jestli jsem včera přes rudo před očima nedokázala vnímat krásu hor, ale dnešní výhledy mi přijdou jednoznačně nejkouzelnější. Nohy sice bolí, tenisky se rozlepují, ale srdce jásá.

Vodní nádrž Gorg Blau

Sestupujeme ke klášteru Lluc

Protože dnešní nocleh v klášteře je na naší trase vůbec nejlacinější, očekávám starý ošuntělý neopečovávaný klášter a zatuchlou peřinu. Když přijdeme na prostorné parkoviště autobusů a míjíme moderně vyhlížející restauraci, nestačím se divit. Rozlehlý areál kláštera je úhledně zrekonstruovaný a útulné pokoje mají dokonce vlastní sprchu i záchod (nikoliv jen společnou na chodbě). Po sedmé hodině odvážejí autobusy poslední turisty a my máme celou tu nádheru téměř samy pro sebe. Ze samé radosti a z piva se mi před spaním motá hlava.

Klášter Lluc

Nocleh: Klášter Lluc
Trasa: 14 km,  ↑ 900 m, ↓ 930 m 

GR 221 – den pátý

Má to být vrchol cesty, ale mně je už teď tak trochu smutno, že bude konec. Tenisky mají sice odlepené špičky a sešmajdanou podrážku a kromě nohou mě začínají znovu bolet i záda. Ale pohoří Tramuntana je skutečným skvostem, který za námahu určitě stojí. Jestliže jde o nejlehčí trek v Evropě, jsem ráda, že mě náhoda zavedla právě sem. Jinde bych si nejspíš musela přiznat porážku. Asi jsem zapomněla, že v posledních letech se moje tělo výkonnostně přizpůsobilo vycházkám se čtyřletým synem. Lidé zvyklí běhat po horách, to nejspíš fakt dávají s prstem v nose. A my ostatní se holt musíme trochu kousnout.

Cesta z hor dolů do městečka Pollenca

Praktické okénko – méně náročný trek dělá z GR 221 hlavně fakt, že každý den můžete přespat v posteli, doplnit jídlo, vodu a dobít telefon i foťák. Kdo nechce tenhle luxus využít může spát prakticky kdekoliv na trase. Problémem může být horko, které během června, kdy jsme byly na trase my, dosahovalo nesnesitelnosti. Není dobré se spoléhat na oficiální značení, které někde je a někde není. Nám se osvědčily offline Mapy.cz (signál taky nečekejte všude). Celá trasa je v podstatě choďák, potkaly jsme jediný několika metrový úsek, kde jsme se musely přidržovat řetězů, ale nic vzdušného. Trpím závratěmi a neměla jsem nejmenší problém. V teniskách bych už rozhodně nešla, i když se to samozřejmě ujít dá, ale když pominu riziko vyvrknutí kotníku v kamenitém terénu, boty jsem prakticky zničila. Příště vezmu i hole!

Pollenca

A jsme tu – Pollenca! Jsem ráda, že jsme si nechaly síly i čas na její prohlídku. Je nádherná! Ortodoxní trekaři docházejí odtud posledních zhruba sedm kilometrů pěšky až k moři. Pro někoho, kdo začal u moře na jihu, má nejspíš smysl dojít k moři i na severu. Trasa ale vede podél silnice, nic hezkého na tom není. Proto i my zakončujeme stejně, jako jsme začaly – v autobuse. Z městečka Pollenca jede k moři do Port de Pollenca i do Alcudie bus č. 322 (cca 30 minut).

Nocleh: Alcudia, airbnb
Trasa: 18 km,  ↑ 340 m, ↓ 760 m 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Španělsko