Kdybych měla říct, co pozitivního mi přinesl do života covid (kromě mého lednového testu), byla by to jednoznačně Mallorca. Zní to možná trochu divně, podivná chřipka dala cestování přece dost na frak, přesto mě na Mallorcu zavedla a jsem jí za to vděčná!

Stalo se to jednoduše. Když se na začátku května znovu otevřely školky, věděla jsem, že za podpory kvalitního ústavu se můj muž o pětiletého Vendu zvládne hravě postarat i beze mě. Kam ale vyrazit? Tzv. oranžové destinace, mluvou epidemiologů středně rizikové oblasti, ze kterých se nemuselo po návratu do domácího vězení, byly v té době dvě – Portugalsko a Baleárské ostrovy. Když jsem do vyhledávače zadala přímé lety bez přestupů vypadla na mě jen Mallorca. A bylo rozhodnuto.

Jenže, co tam? V hlavě jsem měla zafixovanou představu, že tam lítají jen pupkatý Němci, kteří se s drinkem v ruce válejí celý den na pláži (ano, byli tam). Při online zkoumání ostrova jsem ale narazila i na něco daleko báječnějšího, než jsou více či méně otylí zarudlí Němci. Ohromilo mě pohoří Tramuntana a přes něj trek GR 221. Moje parťačka na cesty, kterou jsem kdysi ulovila na seznamce Hedvábné stezky, byla okamžitě svolná. Víc nebylo potřeba řešit!

Vlastě bylo. Testovací mašinérie jela na plné obrátky a víc než kdy jindy bylo potřeba se dobře připravit. Cesta tam se zdála být jednoduchá – Španělé požadovali při vstupu do země negativní PCR test. To bylo srozumitelné a snadno proveditelné (jsem si myslela). Naopak martyrium zpáteční cesty bylo značně nejisté od začátku. V té době se totiž měnilo pravidlo o délce hájení po prodělaném covidu z 90 na 180 dnů. Na webu Ministerstva zahraničí ale zůstávala, pro výjimku k návratu do země, uvedená jen 90 denní lhůta. Protože ale vím, že v Česku se víc tluče hubou na tiskovkách, než aby se dělalo něco konkrétního, začala jsem zjišťovat, jestli nejde jen o absenci aktualizace webovek. Nebudu vás zatěžovat celým dotazovacím kolečkem, během kterého jsem si dopisovala s Ministerstvem zahraničí, Ministerstvem vnitra, Letištěm Václava Havla a Ministerstvem zdravotnictví, které mi nakonec odepsalo, že: pro návrat do ČR zůstává v platnosti 90 denní. Sakra! Do té se nevejdu. Co na plat, před zpáteční cestou se budu muset na Mallorce otestovat. Nebylo by to ale Česko, kdyby to co platilo včera platilo i dneska, nedej bože zítra. Pět dnů na to kdosi zaktualizoval web Ministerstva zahraničí a doba hájení se (snad definitivně) změnila na 180 dnů i pro navrátilce ze zahraničí. Juch! Tož tak u nás v Česku…

Cesta tam měla naopak proběhnout bez jakýchkoliv nejasností. Buď bude můj test negativní a letím, a nebo pozitivní a jdu na samotku. V den, kdy bylo nutné nechat si zajet špejlí do nosu, jsem byla celý den v Praze, šťourání jsem proto svěřila kosmonautům ve Všeobecné fakultní nemocnici. Už o čtyři hodiny později mi pípla sms s informací, že mohu vycestovat aniž bych způsobila vážné újmy španělskému obyvatelstvu. Na letišti ale smska nestačí. Lejstro s QR kódem je potřeba, to je přece jasné, bez lejstra vás dneska nikam nepustí. A tak zadávám na všemocný web ocko.uzis.cz svoje rodné číslo a číslo OP a čekám. Čekám až do večera. Nic. Čekám celý druhý den, pořád nic. Čekat třetí den už nemůžu, protože za a) dopoledne mi letí letadlo, b) test pozbývá po 72 hodinách platnosti. Nevím proč jsem si myslela, že zrovna tohle by mohlo fungovat. Asi jsem se nedokázala smířit s faktem, že ani po roce v online světě není náš státní aparát schopen doručit jedno lejstro elektronicky.

Snažila jsem se ho získat všemožně. Mailem mi ho prý ale poslat nesmí, je přece na webu. Chjo… Že je k cestování potřeba notná dávka štěstí jsem věděla už dávno. To moje tentokrát spočívalo hned ve dvou věcech. Jednak, že jsem letěla v neděli a Prahou se dalo bez zácpy dojet do centra pro lejstro a pak ještě stihnout letadlo. Druhak, že mělo odběrové místo ve fakultce otevřeno i v neděli. Kdybych vybrala místo, kde si o víkendech užívají volna, lejstro bych neměla kde vyzvednout a moje cesta by skončila dřív, než začala. A to i přesto, že jsem byla zjevně negativní!

K dobru covidovým opatřením ale musím přičíst fakt, že mě alespoň pro tentokrát zbavila mého věčného strachu z létání. Takovou radost, že sedím konečně v letadle jsem nezažila ani nepamatuju. Hlavně, že jsem měla všechna ta lejstra:
1) lejstro o negativním testu s QR kódem (cesta tam)
2) lejstro s QR kódem získaným po vyplnění příjezdového formuláře (cesta tam)
3) lejstro o prodělaném covidu s QR kódem (cesta zpět)
4) lejstro o prodělaném covidu potvrzené doktorem (cesta zpět)
5) další QR kód získám ještě po vyplnění formuláře před návratem do ČR

Snad jsem si pro samé papírování nezapomněla zabalit spoďáry:). Ať žije cestování!

PS: Covidí restrikce se mění takovou rychlostí, že vám tento článek může být dobrý leda pro zajímavost či pobavení. Všechno výše zmíněné už totiž dávno neplatí. V tuhle chvíli (1. 7.) je Mallorca zelená – tam můžete letět s jedním ze tří lejster, které potřebujete i když jdete v Česku na koupaliště, domů se člověk může vrátit bez jakýchkoliv omezení. Co bude za týden, bůh ví…

PS 2: Lejstrovou anabázi bych doporučila nepodceňovat. Na Mallorce jsme se setkaly s dvěma Češkami, které při cestě domů nepustili do letadla, protože neměly příslušné lejstro. Nucené prodloužení dovči a peníze za novou letenku za to nestojí.

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Španělsko

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *