Přechod Krkonoš s dětmi

Když chce člověk na túru do Krkonoš s pětiletým dítětem a nechce v něm vzbudit celoživotní odpor k horám, potřebuje k tomu jediné – další děti! A ty jsme měly hned dvě. Naše sestava čítala dvě odhodlané maminy a tři pětileté děti. Předpoklad pro úspěch expedice byl splněný.

Hned na začátku výletu nás čekala nemalá výzva – dopravit se do Pece pod Sněžkou. Protože jsme vůbec netušily kam až s dětmi dojdeme, zvolily jsme dopravu autobusem. Odpadlo tak řešení kdy a jak se dostaneme zpátky do Pece pro auto, stačilo najít jakoukoliv zastávku veřejné hromadné dopravy a nastoupit. V úvodu to ale pro nás Berouňáky znamenalo jízdu vlakem, metrem a pak autobusem. Sečteno podtrženo – 6 hodin na cestě do Krkonoš. Protože jsme nechtěly, aby děti celou cestu zíraly do mobilů na pohádky a povídání s matkami je přestalo bavit už po půl hodině, nechaly jsme je zvolna zlobit. Ne moc – jsme si myslely. Když jsme konečně vystoupili v Peci pod Sněžkou, řidič autobusu a nerudné pohledy některých spolucestujících nás přesvědčily, že to moc bylo.

• přímé autobusy do Pece pod Sněžkou odjíždí 9x denně od metra Černý most z nástupiště č. 1, cena pro dospělého 200 korun, děti do 6 let zdarma
• ubytování v Peci pod Sněžkou v Boudě máma – dospělá osoba s polopenzí/noc 1300 korun, dítě do 6 let 50% sleva
• Bouda máma má strategické místo kousek od lanovky, je vybavená vlastním pivovarem, wellnessem a dětskou hernou, výhra pro matky i děti.

První den přechodu Krkonoš

Vrchol Sněžky

Protože jsme nechtěly děti naštvat hned v úvodu, na Sněžku jsme vyjeli lanovkou. Přestože je 6. května a v Peci to voní jarem, na hřebenech je ještě hromada sněhu. Jediným holým místem je to nejvyšší – vrchol Sněžky. Děti se ale na sníh těšily. Zatím totiž nevěděly, že nebudou bobovat, ale brodit se. Přesněji řečeno zpočátku klouzat – alespoň první metry ze Sněžky dolů. Na zádech mi visela obří krosna, vepředu Vašík, který v mokrém sněhu nedokázal sám sestupovat. I když jsem se ho snažila držet, několikrát se vyválel a mně bylo jasné, že hromadu náhradních věcí netáhnu zbytečně.

Ze Sněžky na Luční boudu

Výměna oblečení proběhla během obědové pauzy na Luční boudě. Z promáčených kožených bot jsem přezula Vašíka do zateplených holínek. Víc bot jsem pro něj už neměla (tedy kromě bačkůrek). Žádný velký gastrozážitek jsme si z Luční neodnesly, zato peněžence se ulevilo. Doporučuju mít vlastní svačinu a v restauraci doplnit jen chmelový ionťák.

Schustlerova cesta

Stará Bucharova cesta

Následovat měly už jen necelé čtyři kilometry údolím Bílého Labe, takže pohodička. Děti nekňouraly a pěkně šupajdily sněhem, co víc si přát. Zádrhel nastal hned kousek za Luční boudu, kde se cestička zařízla do zasněženého svahu. Komu by ujela ve sněhu noha, skutálí se několik set metrů dolů do údolí. Děti to nechápaly a dál zvesela poskakovaly a dělaly blbiny, z čehož jsme my „rozumní“ dospělí neměli v tuhle chvíli vůbec radost. Naše snaha je všemožně umravňovat a v nejvíc exponovaných místech přidržovat byla chvílemi až komická – dvě hysterické matky a tři zdatní pidihoralové. Když jsme se konečně psychicky opotřebované dohrabaly na Boudu Bílé Labe bylo potřeba podat okamžitou pivní pomoc. Bouda Bílé Labe je v tomto ohledu naštěstí učiněným rájem s dobrým jídlem, pitím, ubytováním i milou obsluhou. Ta nám mimo jiné potvrdila, že naše obava z odjezdu našich dítek do údolí byla na místě. Před pár týdny se to přihodilo jednomu turistovi, ale naštěstí přežil, odnesl si jen psychický otřes.

Rozcestí před Weberovou cestou

• Trasa ze Sněžky na Boudu Bílé Labe – 7,3km
• Weberovu cestu z Luční Boudy na Bílé Labe bych rozhodně nedoporučila pro malé děti v době, kdy je ještě sníh
• nocleh v Boudě Bílé Labe – dospělá osoba s polopenzí/noc 800 korun, dítě sleva 100 korun

Idylka na liduprázdné Boudě Bílé Labe

Druhý den přechodu Krkonoš

Druhý den nás na rozjezd čekalo pár kilometrů stoupání. Nikde ale nebyly žádné srázy, trochu ubylo sněhu a tolik jsme se nebořily (hlavně my, těžké matky s ještě těžšími krosnami). Kdyby děti nechtěly pít, jíst a čůrat hned jak jsme vyrazily na cestu, panovala by všeobecná pohoda. Jenže ony chtěly. A úplně stejně to chtěly i když jsme po krátkém poledním občerstvení opustily Josefovu boudu. Proč se nenapijou, nenají a nevyčůrají během k tomu určené pauzy se nám z nich nepodařilo vypáčit. Fyzický nátlak jsme nepoužily, i když jsme trochu chtěly. Tento nešvar a odpolední deštík, který jsme přečkali v Moravské boudě, se ale stal jedinou nepříjemností celého dne, což je, myslím, slušná bilance.

Moravská bouda

K Martinově boudě

Nocujeme na krásném místě v Martinově boudě, kde bohužel trochu pokulhává servis (do této chvíle bezchybný). Sklenici vody z kohoutku vám tu nedají ani když tu platíte za večeři, džusíky, alkohol i nocleh. Objednat si jídlo nebo ráno čaj k snídani můžete až když u stolu sedí všichni, což je pro naši rozjásanou skupinku malinko problém. Platit je potřeba hned, ne až při odjezdu. A řada dalších drobných prkotin, které nejsou nijak zásadní, ale celkový dojem pošramotí.

• Trasa z Boudy Bílé Labe na Martinovu boudu – 8,6 km
• ubytování na Martinově boudě – dospělá osoba se snídaní/jedna noc 770 korun, děti do 2 let zdarma

Martinova bouda

Třetí den přechodu Krkonoš

Třetí den mě z neustálého brodění se sněhem s těžkou krosnou na zádech tolik bolelo celé já, že jsem chtěla sejít rovnou do Špindlu a najít zastávku autobusu. Svojí nemohoucnost jsem omlouvala uplynulými třemi měsíci, kdy jsem místo jakéhokoliv sportování ležela na gauči, smrkala, kašlala a nadávala na neustálý kolotoč nemocí. A byl to můj pětiletý syn, kdo mě přemluvil, ať to nevzdávám. V tuhle chvíli mi sice jeho horská angažovanost nepřišla až tak vhod, ale na druhou stranu jsem přesně tohle chtěla – aby ho to bavilo. Takže nezbylo než nahodit krosnu na záda a brodit se sněhem dál.

Po zelené z Martinovky na Labskou

Labská bouda

Odpočinek na Labské

A protože sněhu neubývalo, ba naopak, rozhodly jsme se na Labské boudě, že nedojdeme až do Harrachova, ale přes Vrbatovu boudu na Horní Mísečky. Přiznávám, na tomto rozhodnutí jsem měla lví podíl já, ale moje lýtka už ukrutně volala po chůzi po hlíně, trávě, asfaltu, kamení, štěrku… prostě po čemkoliv, do čeho se nedá probořit. Tuhle rozkoš jsem si během celé túry mohla dopřát jen na krátkém úsek pod Sněžkou, kolem Moravské boudy a na závěrečných zhruba pěti stech metrech. Jinak náš jarní přechod Krkonoš proběhl celý na sněhu.

U Čtyř pánů

Nutno dodat, že moje staré pohorky nejsou už dávno nepromokavé a od pátku se mi nepodařilo je usušit ani přes noc. Moje scvrklé nohy jsem proto v Horních Mísečkách přezula do ikea pantoflí a přes Jilemnici a Černý most jsem v nich dojela až domů!

• Trasa z Martinovy boudy do Horních Míseček – 8,2km
• každý den potkáte zhruba v polovině trasy restauraci, kde se dá občerstvit a doplnit vodu
• v době našeho přechodu (6. – 9. května) nebyli na horách ani boudách téměř žádní lidé, v sezóně doporučuju ubytování dopředu rezervovat
• většina ubytování přijímá jenom hotovost
• celkové náklady pro matku + jedno dítě (3 noci/jídlo převážně v restauracích/bus) = cca 6 300 korun
• při cestě zpět do Prahy ze zastávky Horní Mísečky/Vítkovice musíte přestoupit v Jilemnici