Rakousko – jak si užít Hallstatt s batoletem

Pro nás byla návštěva rakouského Hallstattu jen krátkou zastávkou na třítýdenním road tripu s valašskými přáteli, ale můžu ho vřele doporučit i jako víkendový tip. Z Česka se sem dá dojet za čtyři až pět hodin a jestliže máte pohodového šéfa, kterému stačí zavolat a odklepne vám kdykoliv dovolenou, určitě si to tady rádi protáhnete na celý týden.

Ráno nás opět budí déšť a mně se vůbec nechce obstarávat v uzavřeném prostoru auta potřeby moje, natož potom batolícího se Vendy. Při čištění zubů pliveme pastu do igelitového pytlíku, zpod sedadel lovíme jogurty a játrovku, a pak do zamlžených okýnek kreslíme prstem obrázky, i ty trochu sprosté. Mě to nebaví vůbec, Vašíka hodně. Když se Martinovi podaří přeskládat věci v autě tak, abychom mohli posadit Vendu do autosedačky vyrážíme směr Hallstatt. Valaši nic přeskládávat nemusí, jejich Toyota nabízí ve stejnou chvíli prostor pro odpočinek, zavazadla i vaření. Jde v podstatě o malou pojízdnou garsonku, kterou vytvořili pečlivou přestavbou.

Naše odvaha vyrazit na výlet v jakémkoliv počasí je po zásluze odměněná a jen co zaparkujeme na veřejném parkovišti u Hallstatt See déšť střídá dusné horko. Využívám situaci a nahatého Vendu usazuju do plastové kádě s vodou. Ten už ale zřejmě přivykl špíně a zápachu a koupel přijímá dost nelibě. Přesto beru hlavní bod dnešního dne, umýt dítě, za splněný a hurá za poznáním.

Kde zaparkovat

Centrum Hallstattu je od našeho parkoviště vzdálené asi hodinu chůze, což představuje příjemnou procházku podél jezera. Vjet do historického centra autem je zakázané a pokoušet se tu parkovat tím pádem úplně nemožné. A to i v případě, že jste v centru ubytovaní. Na kraji obce jsou placená parkoviště označená P1 a P2 (víc info tady). Všechno je tu ale tak blízko, že není problém dojít kamkoliv pěšky. Pokud jste škrti jako my a nechcete za parkování platit, musíte se projít kousek dál za město, na parkoviště označené jako P3, kde po nás na začátku června nikdo žádné peníze nechce. Přes noc je tu, bohužel, zákaz stání – jinak bychom to tu okupovali až do zítřka.

Na krásu historického centra Hallstattu není asi potřeba pět oslavné ódy, to už udělali jiní. Mohu se pod ně jen podepsat, je tu fakt krásně! I když jsem přesvědčená, že kdyby tu na konci 19. století nezačali odstřelovat skály, aby mohli postavit silnici podél západního břehu jezera, bylo by tu ještě mnohem líp. Do té doby sem byl jediný možný přístup člunem po vodě nebo kozí stezkou přes hory.

Zapadlá okouzlující vesnice ale neunikla pozornosti a bylo potřeba ji zkrátka lépe zpřístupnit. Tehdy to nebylo ještě ani tak kvůli její kráse, ale především kvůli solným ložiskům. Ostatně společně se Solnou komorou a pohořím Dachstein patří od roku 1997 ke světovému dědictví UNESCO. Snad i proto navštěvuje Hallstatt velké množství turistů a je tak lepší si sem zajet mimo hlavní letní sezónu.

Hallstatt – co vidět

Mně, stejně jako velkou část ostatních turistů, okouzlil farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se pyšní mariánským dvojkřídlým oltářem. Kromě něj mě zaujal i roztomilý hřbitůvek plný kytek, kde musí být radost si poležet. Už daleko míň mě bavila slavná kostnice, protože před jejím vstupem byla taková fronta, že jsem pohled na lebky se jmény zemřelých vepsanými na čele, radši oželela.

Venda v klidu spinká v nosítku, a tak radši rychle prozkoumáme ještě podstatně mladší neogotický protestantský kostel, jehož špičatá věž tvoří dominantu snad všech fotografií Hallstattu. Na procházku centrem a posezení v některé z místních hospůdek stačí jedno odpoledne. Fajnšmekři se můžou zaseknout v některém z místních muzeí se spoustou archeologických nálezů, ale mezi ty my nepatříme.

Další skvělou možností, kterou nevyužíváme, je vyjet za 9 euro lanovkou 360 metrů nad město na tzv. skywalk, odkud je údajně krásný výhled na celé jezero a ještě hezčí procházka dolů nebo výlet po naučné stezce do solného dolu. Dneska se ale bojíme, že bychom si neviděli ani na špičku nosu, protože lanovka na svém konci vjíždí do hustých mraků, a tak si úchvatný výhled necháváme na příště. Kdo by chtěl jet lanovkou nahoru i dolů, musí z kapsy vytáhnout 16 euro. Nedaleko vyhlídky je restaurace, která výrazně prodlužuje frontu na lanovku v době obědů.

My se vydáváme za jiným dobrodružstvím. Hledání nočního parkování zdarma se stává naším každodenním koloritem a jakousi posedlostí. Protože okolí Hallstattu nám nabízí ještě mnohé, nechceme se moc vzdalovat, abychom zítra mohli pokračovat ve zkoumání zdejších krás. Těžko říct, jestli nám to projde, ale parkujeme na prvním odpočívadle za Hallstattem směrem na Bad Goisern, kde většina turistů zastavuje jen kvůli vykonání potřeby. Naše potřeby jsou ale v tomto případě zcela odlišné. Vendovi pro jistotu zakazuju plazit se na okraj parkoviště do křoví a tím se dostatečně vyrovnávám s faktem, že nocujeme na okraji toalety. Nevím, jestli jste někdy zkoušeli zakazovat něco deseti měsíčnímu batoleti. Je mu to úplně fuck. Večer přesto probíhá v poklidu. Kromě dvou aut, které tu přibrzdili jen na pár minut (z nichž ani jedno nebylo policejní) se nic zvláštního neděje.

Kdo by radši spočinul v kempu, jeden vcelku hezký, i když dost přeplněný, je přímo na okraji Hallstattu (víc info tady)

Související články v kategorii: Cestování s dětmi