Andaluské městečko Ronda je ze svého středu podobně půvabné, jako řada dalších evropských měst. Svoji naprostou výjimečnost ukáže až tomu, kdo ji pozoruje zpovzdálí. My jsme Rondu obcházely dva dny a jednu noc zprava i zleva a celou dobu kroutily hlavami nad tou nádherou.

Vlastně jsme město ani tak moc obcházet nechtěly. Náš původní plán byl jednoduchý. Pěšky dojít do Benaojánu vzdáleného 14km a zpátky se vrátit autobusem. Už podruhé jsme tak měly tu čest přijít do kontaktu s místními jízdními řády. Bohužel nešlo o kontakt nijak úspěšný. Nakonec se totiž ukázalo, že nejde o jízdní řády, ale o otevírací hodiny kanceláře, která jízdenky do Benaojánu prodává. Ve chvíli naší přítomnosti samozřejmě zavřené. Přesto hrdinně vyrážíme a věříme, že se v případě absence autobusů dokážeme vrátit stopem. Že nedokážeme do Benaojánu dojít vůbec nás nenapadá ani na chvíli. Krajina s modrou oblohou a zvlněnou horskou krajinou je tak nádherná, že snižovat se k podobně dětinsky malicherným úvahám je nepřípustné.

Rázujeme si prašnou cestou mezi olivovými sady a pán v telefonu (aplikace Locus Map) dává našemu směru zelenou. Čím víc se od Rondy vzdalujeme, tím je velkolepější a krásnější. Až když je slavný most Puente Nuevo úplně prťavoučký je konečně vidět ta největší podivnost celého města. Jeho vzdálenější část začíná na rovině a zdálo by se, že Rondu žádné velké geologické zvraty nečekají. Jenže přesně u mostu Puente Nuevo se země propadá o sto metrů níž a pak jakoby nic, znovu pokračuje smířlivou rovinkou. Pán Bůh měl místy při tvorbě krajiny rozmanité nápady.

Za ostnatým drátem

Naši radost nad tou krásou trapně ukončuje ostnatý drát na oplocení, které přetíná naší cestu. Pán v telefonu ale svéhlavě říká, že máme jít přesně tudy. Ploty s ostnatými dráty do map evidentně nikdo nezanesl. Na nezdary jsme naštěstí zvyklé, a tak se v klidu rozhodujeme pro obejití oploceného pozemku. Na původní směr navážeme později. Jenže později se odsouvá na nikdy. Narážíme na další a další ploty, které tak dlouho obcházíme, až se zcela nelogicky ocitáme za jedním z nich, zatímco cesta je před ním. A to jsme, prosím pěkně, přes žádný nelezly. Přísahám.

Teď nám ale nic jiného nezbývá. Cestu zpátky totiž nadokážeme najít ani při nejlepší dobré vůli a mapě. Plot se ale pod mojí váhou ohýbá a kroutí a ostnatý drát na jeho konci nepříjemně splynul s mojí rukou. V momentě kdy vidím krev, vzdávám veškeré snahy o jeho překonání a smiřuji se s realitou. Přelézt na druhou stranu, na cestu, nedokážeme.

Zbytek odpoledne věnujeme pokusům o návrat do Rondy během kterých nacházíme místa s tak krásným výhledem, že nebýt těch ostnatých drátů, vedla bych tudy vyhlídkovou trasu č. 1 a zanesla ji do všech bedekrů. Pomalu se smiřujeme s tím, že Benaoján neuvidíme. No a co? Ronda a její okolí jsou stejně krásnější.

Za tmy, jako ve dne

O tom se přesvědčujeme i po setmění. Nenecháváme se totiž odradit trochou toho nezdaru a vybavené čelovkami jdeme najít nejlepší místo, ze kterého se dá vyfotit osvícený Puente Nuevo. Tentokrát nám nestojí v cestě naštěstí ploty, ale schody. Ty hravě zdoláváme a na první dobrou se nám daří dojít na malý ostroh, ze kterého máme most jako na dlani. Ernest Hemingway tady prý našel inspiraci k napsání románu Komu zvoní hrana, my tady našly materiál, který nejde jinak než okamžitě sdílet, což se nám i přes pokulhávající wi-fi daří nad skleničkou těžkého červeného vína v jedné z kaváren v centru.

Zbořené mosty nás nezastaví

Ani druhý den toulání se v okolí Rondy není zcela oproštěn od nezdarů. A to jsme si tentokrát nevybraly náhodnou trasu, ale turisty dobře prověřenou a prošlápnutou Sendero Camino Viejo de Ronda, opět značenou jako trek GR7. Tentokrát vedený z nejjižnějšího bodu města, západním zhruba sedm kilometrů dlouhým okruhem, až na jeho sever. A znovu mě nezbývá než tvrdit, že jsme neudělaly žádnou zásadní orientační chybu. Včera nás zastavily ploty, dnes chybějící most. Povodeň řádila i tady. I když dneska nás popravdě překážka jenom zbrzdila.

Vrhnout se do mokrého a chladného živlu se odvažujeme i přesto, že nám pán v telefonu tvrdí, že se právě chystáme přebrodit Rio Grande. A jak už to v Andalusii bývá, tam kde končí voda, začíná plot. Po včerejších nezdarech s přelézáním volím tentokrát jistější variantu podlézání, přestože jsem Čech.

Během následujících několika kilometrů nám už nezbývá nic jiného než se kochat a radostně cvakat jeden snímek za druhým. Žádné další nástrahy nás už nečekají.

Ronda se i přes drobné přehmaty do mě vryla natolik (a to nemluvím o ostnatém drátu), že jsem si ji zařadila mezi několik málo míst, na která se chci v budoucnu vrátit. Určitě to neudělám v turistické sezóně, protože počet turistů v tomto období dalece převyšuje množství ostnatých drátů a je pak lepší zůstat mezi ploty a do města se vůbec nevracet. Přestože voní po sherry a španělské koridě.

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Španělsko

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *