Španělsko – co dokáže povodeň

Naše plány sice odnesla blesková povodeň, i přesto jsme si v El Chorru užily krásný den na treku GR7. Další aktuální výzvou je přesunout se odtud do Rondy. Vlaky kvůli zničené trati nejezdí, silnice jsou podemleté, v něktrých místech zničené úplně. Nic prý nejezdí. Takže hurá do akce!

Než se vydáme na cestu, musíme ale nejdřív náležitě prozkoumat naše šance na úspěch. Jen blázen by se vrhal bezhlavě do neprobádaných povodní zničených oblastí. Naše bádání začíná, kde jinde, než v hospodě. V tom je Španělsko stejné, jako kterákoliv jiná země na světě. Večer před odjezdem (odchodem) sedíme v hotelu u vlakového nádraží, který je snad jako jediný ve vsi vybavený wifinou. Kvůli přístupu na internet jsme ochotné vypít blíže nespecifikované množství vína (něco si dát přece musíme, když tu chceme sedět). Vzhledem k rychlosti připojení budeme zřejmě rády, když si nově nabyté informace, budeme pamatovat ještě ráno, až vystřízlivíme. Proto radši vyzvídáme zároveň i na recepci, kde se dozvídáme jen to, co už dávno víme. Vlakem ani autem se odtud nedostaneme. Klíčové tedy zůstává zjistit, jestli se dá po silnici projít alespoň pěšky.

Španělsko a místní lidé

To nám neprozradí ani vševědoucí strýček Google, neb sám pěšky nikdy nikam nešel. Na řadu přichází nejosvědčenější zdroj informací – místňáci. A kde jinde na ně narazit, než doma. Potemnělou krajinou šlapeme zpátky za vesnici do našeho skromného, leč útulného, příbytku bez vody a jen s trochou elektřiny. To nejcenější tam na nás ale čeká v podobě rozměrného Španěla, který na nás kouká skrze monokla pod okem, přesto přátelsky. Trochu nejistě vrávorá u plotny a smaží omeletu s chřestem, jakoby tu bydlel odjakživa. Chřest prý osobně natrhala přítelkyně našeho pana domácího v horách za domem. Neztrácíme čas a začínáme se vyptávat na silnici do Rondy. Alejandro tvrdí, že je silnice hodně poškozená. Jeho přítelkyně tvrdí, že to nejde projít ani pěšky a omeletový mág s monoklem tvrdí, že to sice nejde, ale že to zařídí. Palcem elegantně odcvrnkává uzávěr plechovky piva a mrkne na nás.
„Za 40 euro vás tam odvezu. Vezmu to zpátky na Alóru, tam silnice stojí. Je to dál, ale za dvě hoďky jsme tam.“
Všímám si plného koše prázdných plechovek od piva a najednou se mi nechce naše životy vkládat do rukou místního bijce a pijana. Stačí pohled a vím, že Lůca je na tom stejně. S díky přijímáme omeletu, nikoliv odvoz. Jestli děláme dobře s odmítnutím odvozu ukáže zítřek, s omeletou je to naopak. Je výtečná právě teď!

Jestli se dá cesta projít alespoň pěšky pořád nevíme, místo toho se dozvídáme něco málo o životě našeho hostitele. Během letní sezóny dělá výškové práce na stavbách podií pro nejznámější celebrity po celém světě a během zimních měsíců si užívá v El Chorru na skalách a leze a leze a leze… Sám sebe označil za fanatického lezce. To že občas uvaří večeři nebo vypere deku pro někoho, kdo se tu zrovna ubytuje, ho nijak nestresuje. Mám ráda tyhle nespoutané typy, přestože bych vedle nich nedokázala žít ani týden. Popíjet s nimi lahváče a diskutovat o životě, to je ovšem jiná! S nadšením mluví o USA, Kanadě a dalších a dalších destinacích, kam ho přivedla práce na stávbách velkolepých jevištních scén. Když začne básnit o lezení ve skalách, oči mu září tak, že nepochybuju, že kdyby teď vypnuli elektřinu úplně, nijak by se tu nesešeřilo. Nezatížený systémem užívá si života plnými doušky. Alespoň na první pohled to tak vypadá.

Vyrážíme

Přestože jsme ráno chtěly vyrazit co nejdřív, je z toho zase naše oblíbená 10 hodina bez výčitek. Máme přece dovolenou. Hned dole ve vsi potkáváme roztomilý postarší páreček turistů s autem. Vyptávají se nás na orly kroužící vysoko nad skalami. Jediné, co o nich ale víme je, že to jsou ptáci a že jsou velký, a tak diskusi stáčíme raději jiným směrem. S radostí se dozvídáme, že Hudy s René přestalo bavit flákat se na pláži v Torremolinost, vypůjčili si auto a vyrazili do Rondy. Cestou si chtějí užít trochu andaluzského dobrodružství a něco vyfotit. Než nám Hudy stihne říct, že pochází z Německa, sedíme v autě a radujeme se. Máme střízlivého řidiče a zadarmo!

Hned za přehradou zabočuje Hudy doprava na Ardales, protože nejspíš neví, že je tam silnice zničená a zavřená. U krajnice je sice o patník opřená značka, která by mohla bystrému řidiči napovědět, ale Hudy ji míjí bez povšimnutí. Jo, mohly jsme mu to říct, ale chceme zjistit, jak moc je cesta nesjízdná (neschůdná) a z druhé strany přehrady jsou navíc překrásné výhledy na Caminito Del Rey. Za několik set metrů stavíme a za Hudyho nadšených výkřiků Das ist shon fotíme. Po dalších dvou kilometrech nám stojí v cestě závora, kterou nepřehlédl ani Hudy kochající se okolím. Z jeho radostných výkřiků je zřejmé, že mu ani zavřená silnice nekazí náladu a že je na zpáteční objížďkové trase do Rondy odhodlaný stavět kvůli focení sebemenšího náznaku čehokoliv krásného kolem. Proto si raději hážeme batohy na záda, děkujeme za svezení a vyrážíme po zavřené silnici pěšky. Na křižovatku s hlavní silnící, odkud si můžeme stopnout další auto, je to něco málo přes 4 km, takže za hodinku jsme tam. Objížďkovou trasou s Hudym by to mohlo trvat celý den.

Hned za zatáčkou vidíme důvod uzavření silnice. Rozvodněný potok nevybral zatáčku a cestou schramstnul kus cesty. O kousek dál čeká další zkáza. Přilehlou silnici smetla voda úplně. Uprostřed romantického lesíku působí propadlý asfalt nepatřičně. Jakoby se tu James Cameron chystal natáčet nějou akční scénu. Španělsko nám ukazuje i svou odvrácenou tvář.

Připomínka ztraceného Camína

Ke křižovatce s hlavní silnicí jdeme prakticky pořád do kopce. Odměnou je nám pohled na jezero a podivnou (vlastně možná i docela hezkou) stavbu, která slouží jako informační centrum ke královské stezce Caminito Del Rey.

Smutně nám to připomene, že jsme jí viděly jen zpovzdálí. Všude je pusto a prázdno. Jediní turisté jsme my dvě. O to větší jsou ale naše šance chytit kloudného stopa, což se nám tentokrát daří okamžitě. Napříč silnicí vidíme stopy po valící se mase bahna. V jednom místě je cesta neprůjezdná kvůli utrženému kusu skály úplně.

Ale protože jsme už na celkem hlavní trase, pracuje se tu, jako bychom snad ani nebyly na jihu. Jaký to musel být hukot, když se tudy valila povodeň, zatímco my jsme na ruzyňském letišti seděly v pohodlí letadla a nadávaly na zpoždění. Připomíná mi to, že často začínám sakrovat, aniž bych znala všechny souvislosti a slibuju si větší pokoru k dění okolo sebe.

„Sakra, proč tady nemají jednoduše napsáno v kolik to prostě jede!“ Neodpustím si, když se v Ardales snažím zjistit čas odjezdu autobusu do Rondy. Místo klasického jízdního řádu poslouží nakonec až trafikantka z jejíž gestikulace chápeme, že se máme posadit na lavičku a autobus časem prostě přijede. Západní stres o každou minutu se tu prostě nenosí. Španělsko si žije vlastním časem. A vlastně proč ne? Autobus fakt přijíždí a dokonce už za půl hodiny. Co bych z toho měla, kdybych to věděla dopředu. Přemýšlím o tom celou cestu autobusem do Rondy. Nic kloudného ale nevymyslím. Co taky? Příště budu úplně stejně stresovat a shánět všechny možné i nemožné informace o příjezdech, odjezdech, aktuální poloze autobusů atd. Abych prolomila mojí závislost na čase, musela bych tu zřejmě žít pět let a ne cestovat jediný týden.

Související články najdete v kategorii: Destinace, Španělsko