6. den našeho putování španělskou Andalusií – opouštíme, jak je dnes moderní říkat, komfortní zónu a vyrážíme do hor Národního parku Grazalema. Jde sice jen o velmi krátky výpad do divočiny, ale i během jednoho jediného dne se dá zažít dobrodružství v podobě bloudění mezi strmými útesy nebo prchání před divou zvěří. (Tak dobře, ten býk za mnou neběžel, ale klidně mohl.)

Ale pěkně postupně. V Rondě si s Lůcou půjčujeme na dva dny auto, protože do divočiny, jak známo, žádná veřejná doprava nejezdí a než bychom tam došly pěšky, vypršely by nám naše odpůstky od rodin. Takže parkujeme v zatáčce kousek za vesnicí Grazalema, kde jsou ukazatele na několik kratších treků vedoucích do hor. My ale máme v plánu samozřejmě něco speciálního. Už v Čechách mě nadchl asi 16km dlouhý okruh divokým terénem, který jsem našla popsaný na španělském webu wikiloc.cz.

Znovu hodláme použít Pána v telefonu (aplikace Locusmap) a není tedy důvod obávat se ztráty sebe sama. Pán v telefonu je totiž naprosto blbuvzdorná aplikace. Jde o elektronickou mapu v mobilu, do které nám Lůcy manžel zakreslil červenou čárou naši dnešní trasu. Nás samotné ztělesňuje červený puntík pohybující se po mapě, díky kterému máme přehled, kde přesně se na trase nacházíme. Co víc si přát.

Přírodní park Sierra de Grazalema zasahuje do provincií Cádiz a Málaga. Jde o velmi rozmanitou zhruba 50 000 hektarovou oblast, kde bílé vápencové hřebeny a hluboké rokle vytvářejí atmosféru divokého západu. Turisty málo navštěvovaný park tak představuje ráj pro skutečné dobrodruhy, kterými jak se později ukazuje, my rozhodně nejsme.

Začátek naší trasy kopíruje jeden ze značených treků, takže ho snadno nacházíme. Procházíme brankou do oplocené a pro turisty značené rezervace a začínáme stoupat k rozcestí, kde bychom si měly vybrat, jestli chceme celý okruh projít zprava, nebo zleva. Jenže žádné rozcestí nepotkáváme, přestože puntík (tedy my), na něm zrovna stojí(me). Cesta vede vpravo a vlevo není nic, než křoví. Představa, že se z téhle houštiny mám podle Pána v telefonu zhruba za pět hodin vynořit při zpáteční cestě, mě malinko znervózňuje. Lůcu ani trochu. Pán v telefonu ji dodává odvahu jakoby vedle ní stál samotný její manžel. Nepoučeny předešlými nezdary jdeme dál. Mně se sice rozblikala červená kontrolka obav, ale dělám jakože nic. Za necelou hodinku opouštíme bezpečnou zónu oplocené rezervace a jdeme vstříc skutečné divočině. Kontrolku obav umlčuje nádhera všude kolem.

Výhledy do všech stran jsou grandiózní a nikde ani živáčka. Jen občas odněkud z dálky zacinkají zvonky pasoucích se krav nebo koz. Po zhruba hodině a půl cesty dorážíme ke kozímu napajedlu, které potvrzuje, že jdeme dobře. Radostně svačíme až do chvíle, než mi jedna z přítomných koz sežere celý pomeranč. Ani si ho neoloupala. Koza jedna. Její hanebný čin startuje smolné události dnešního jinak idylického dne. U napajedla totiž cesta končí.

Pán v telefonu sice ukazuje, že máme jít vzhůru křovím, pak na skalní útes a furt pryč, ale cesta, ani nepatrná pěšinka, nikde. Skála navíc nevypadá, že by se dala snadno zdolat. Lůcu to neodrazuje. Když je cesta zakreslená v mapě, musí prý být i v reálu.

Razí si cestu houštím a kličkuje jako zajíc ve snaze najít pěšinu, kterou jsme podle Pána v telefonu přešly už nejmíň pětkrát. A pak věřte aplikacím. Přesto něco objevujeme. Pofrkávající stádo býků ale není zrovna to, po čem toužíme.

Pohled do temných očí na vzdálenost jen několika metrů mně přivozuje zástavu snad všech životních funkcí včetně možnosti pohybu. Naštěstí jen na kratičkou chvilku. Pomalu couváme z houští pryč. Jakmile se přede mnou otevírá volné kamenné pole, skáču po balvanech vzhůru hlava nehlava, cesta necesta. Býci naopak klidně stojí (naštěstí) a zřejmě přemýšlejí, co za podivný druh kamzíka to potkali.

Ve 14:30 zjišťujeme žalostnou bilanci našeho dnešního pachtění. Z plánovaných 16km jsme zatím dokázaly ujít jen 4km. Stojíme na skalním útesu, na který jsem já osobně vylezla jen kvůli pofrkávajícím býkům dole v houští, zatímco Lůca tvrdí, že tudy vede cesta. Celkem zdárně se mi daří oponovat, protože existence cesty se jí jen těžko prokazuje v místě, kde žádná cesta viditelně není. Trochu mi to připomíná pohádku Císařovy nové šaty.

Ale zase musím ocenit Lůcy odvahu a houževnatost, která jí nedovoluje otočit se zpátky a vzdát to. K tomu se mi podaří ji přesvědčit až o hodinu a jeden kilometr později, kdy je zřejmé, že to do tmy nedáme. A nedej bože, že by došla baterka v telefonu. Po tmě a bez mapy bychom průchod, kde je možné skalní útes překonat, nikdy nenašly. Trochu mám vedle srdnaté Lůcy výčitky, že jsem prd dobrodruh, ale projít znovu okolo stáda býků (o jehož pohybu jsme teď navíc ztratily přehled) mi v tuhle chvíli přijde hrdinské až až.

Když o dvě hodiny později stojíme hladové, ale spokojené na náměstíčku v Grazalemě, dělám si bilanci dnešního dne. Za šest hodin jsme zdolaly 10km, potkaly stádo koz, stádo býků a jednoho šíleného běžce, který zřejmě trénoval na Spartathlon. Náš výkon není nikterak velkolepý, spíš naopak, ale pohyb v liduprosté horské krajině mě vždycky vnitřně nakopne a je jedno, jestli dokážu ujít celý trek, nebo jenom půlku. Je pravda, že nebýt mého strachu mohl to být daleko zajímavější článek o dvou ztracených Češkách a jejich dobrodružném přenocování bez vybavení ve španělských horách. Ale strach ke mě prostě patří a jsem za něj upřímně řečeno vlastně docela vděčná. Nerada bych totiž, aby ten článek musel za mě psát někdo jiný.

Kdo by chtěl zdolat stejný trek a dokázat tím, že to jde (protože ono to určitě někudy jde), tady je odkaz: Sierra de Grazalema

Nejlepší informační weby o trasách a možnostech ubytování v Přírodním parku Grazalema najdete tady a tady.

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *