Španělsko – Stezka sebevrahů

Všechno hezké nemusí nutně začínat vždycky hezky. A tak se mé putování po španělské Andalusii s kamarádkou Lůcou zaseklo hned na samém začátku. Důvod je blesková povodeň, která se tudy prohnala a, mimo jiné, zničila i železniční trať, po které jsme měly dojet do ráje všech skálolezců – ospalé vesničky s názvem El Chorro.

Zásek nastal v půl páté večer v Malaze na vlakovém nádraží. S hrůzou jsme zjistily, že nejenom, že nic nejede dneska večer, ale pravděpodobně nic nepojede ani celý následující týden. V Čechách se obyčejně výluka na dráze nahrazuje autobusy. Pojem, náhradní autobusová doprava, ale žádný Španěl zřejmě nikdy neslyšel. Vlak nejede, tečka. Dostaňte se, jak umíte. A to my zase umíme. Nebo si to zatím alespoň myslíme. Na nádraží tu nemají jen jedno centrální okénko s prodejem jízdenek, ale pro lepší matení turistů má každá přepravní společnost okénko vlastní. A aby to matení bylo úplně tutové, je jich polovina zavřená a v těch otevřených se tváří, že El Chorro neexistuje. Nebo, že neexistujeme my? Zachránit se snažíme v online světě internetu, ale něco jako český IDOS, který propojuje vlaky i autobusy napříč všemi společnostmi, tady taky není v módě. Optimismus začíná opadat. Jak se v tom zmatku jízdních řádů máme, sakra, vyznat!

Na stopu

Udatný zachránce je ale na blízku. Z vedlejší lavičky sleduje naše zoufalství asi padesátiletý muž. Kýve na nás přívětivě hlavou. Z jeho španělštinou protkané angličtiny se mi daří rozšifrovat, že za dvacet minut odjíždí autobus do Alory. Odtud je to prý do El Chorra jenom 14 km, takže máme rozhodnuto. To při nejhorším dojdeme za dvě hodinky i pěšky. Sice nevíme úplně přesně kudy a v půl osmé se začne stmívat, ale máme pána v telefonu (mobilní aplikace Locus Map) a jednu čelovku, takže se není čeho bát.

Krátce po šesté večer už stojíme v Aloře na silnici a míříme směrem, který nám ukazuje pán v telefonu. Batohy nemáme nijak těžké, protože jsme je kvůli ceně letenky přizpůsobily velikosti palubního zavazadla společnosti Ryanair. Jde se nám zlehka. Krajina je navíc krásně zvlněná a okolo silnice rostou granátová jablka, citrony a pomeranče. Jen se trochu obáváme rychle se blížící hodiny stmívání. Rozhodujeme se pro stopování. Naposledy jsem stopovala v indickém Ladakhu a mám na to jen ty nejlepší vzpomínky. Doufám, že mi Španělsko neukáže odvrácenou tvář jinak báječného cestovatelského dobrodružství. Očekávám, že dvěma ženským hned někdo zastaví, ale auta nás míjejí jedno za druhým a nic. Netuším, jestli není stopování ve Španělsku, stejně jako třeba v Česku, na ústupu nebo nedej bože zakázané úplně. Ale vytrvale mácháme rukama před každým projíždějícím autem, až najednou, kde se vzal, tu se vzal, zastavuje nám malý oprýskaný jeep. Na náš jednoduchý dotaz: „El Čoro?“ odpovídá řidič ještě jednodušším kývnutím hlavy. Sice se netváří nijak přátelsky, ale jako uchyl taky nevypadá. Za 10 minut nás vysazuje v El Chorru.

Kdyby se Lůca následně nerozhodla využít zkratku vedoucí k našemu ubytování (po silnici bychom musely jít oklikou asi 2km), prožily bychom vyloženě nudný večer. Ale v Lůce jsem v tomto ohledu našla diamant nebroušený, a tak se na prahu stmívání škrábeme kozí stezkou do kopce za vesnicí a já se jen v duchu modlím, aby to pán v telefonu tentokrát nezvoral. Poté, co se několikrát napíchnu na bodlák a uklouznu po zjevných důkazech toho, že tudy kozy opravdu chodí, narážíme na silnici. Pevně věříme, že je to ta naše silnice a šlapeme po ní dál. Osobně se mi to stává málokdy, ale tentokrát to vypadá, že jdeme fakt správně. Po několika stech metrech narážíme na velký oprýskaný dům, ve kterém máme zaplacený nocleh.

Doma nás čeká pan Alejandro, jeho žena a jediný host David z Chicaga, který projíždí Andalusií na kole. Uvěznila ho tu povodeň. Budeme s ním dneska sdílet jeden pokoj, protože víc jich tu pro hosty nemají. Až tady se dozvídáme, jak moc tu bouře řádila a co všechno nefunguje. Kromě železnice, jsou podemleté i některé silnice, ve vesnici neteče voda, elektrika problikává pokaždé, když otevřu ledničku a legendární stezka Caminito del Rey, kvůli které jsme tady, je zavřená! Ups…

Neukáznění turisté

Že se nemůžu osprchovat a záchod splachuju vodou z kýble mi v zásadě nevadí, ale že neuvidím Caminito mě strašně štve. A protože Lůcu taky, vydáváme se tam následující den vloupat. Ne, to bychom nikdy neudělaly. Nehodláme nic páčit. Jen jdeme zjistit, jestli je vchod hermeticky uzavřený nebo ho laxní Španělé nechávají ledabyle odemčený. Za a) je správně. Je hermeticky uzavřený! Dokonce tak moc, že ani přelezení mříže by k ničemu nevedlo, protože jsou na začátku cesty mříže i svrchu.

Caminito del Rey, jinak také Královská stezka, je úzký chodník přilepený na skálu ve výšce zhruba 100 m nad řekou, která protéká úzkou soutěskou. Původně byl prý postavený jen jako pracovní cesta pro zaměstnance vodních elektráren. V roce 1921 ho prošel španělský král Alfonso XIII a stezka se začala využívat i jako oblíbené výletní místo. Soutěska totiž vytváří opravdu impozantní scenérii, kterou jinak, než z úzké lávky, není možné prakticky vidět. Postupem let se však chodník dostal do havarijního stavu a po dvou smrtelných nehodách nechala španělská vláda stezku úplně uzavřít. Přesto se sem neukáznění turisté dokázali čas od času dostat a kvůli několika dalším smrtelným nehodám dostala přezdívku Stezka sebevrahů.

My máme svoje životy až moc rády a navíc nechceme být neukázněnými turistkami, takže se u vchodu nechtěně otáčíme a jdeme smutně pryč. Všude kolem je ale tak nádherná krajina, že jen blázen by truchlil. Parádní výlet slibuje i počasí. Jenže kudy? Pán v telefonu nám ukazuje, že přímo v centru El Chorra začíná trek GR7, který traverzuje vzhůru mezi vesnicí a skalním masivem.

Máme jasno. Vyrážíme. Vcelku rychle nacházíme zřetelně značenou cestu. Jediné, co nás během výletu trochu vyvádí z míry, jsou turistické cedule, které neříkají nic o kilometrech, ale o čase (podobně jako je to třeba v Tatrách). Nahoru k rozcestí, kde chceme uhnout zpátky do El Chorra, by to mělo být jeden a půl hodiny. My jdeme skoro tři!

A to nemůžu říct, že bychom se nějak vlekly. Jak mi tady ve Španělsku přijde všechno zpomalené, tak turistický krok tu mají sakra rychlý. Když ale uvážím rozdíl mezi hodinu a půl trvajícím krásným výletem a tříhodinovým krásným výletem, jsme jasně ve výhodě. Ploužit se tu krajinou se prostě vyplatí! A Caminito del Rey snad příště…

Související články najdete v kategorii: Destinace, Španělsko