Jezero Sorabora

Odpoledne nás čeká krátký přejezd autem k jezeru Sorabora. Na podivném katamaranu pak plujeme do kempu, ve kterém budeme dnes nocovat. Nejde o nijak zvlášť krásné místo, o to zajímavěji je ale vyřešený náš nocleh. Stan je tentokrát postavený na plovoucím pontonu, přivázaný ke břehu dlouhým lanem. Když prý budeme muset v noci na záchod, máme se přitáhnout ke břehu a dojít si cestičkou do houští, kde je improvizovaný turecký záchod. Necítím se tam dobře ani přes den a v noci jsem rozhodnutá vykonávat potřebu ze stanu přímo do jezera. V podvečer jdeme s Léňou prozkoumat okolí a hned vedle v zátočině nacházíme místečko, kde si dáváme večerní očistu a chvíli odpočíváme.

Oblá tmavá skála se svažuje pomalu do vody a vytváří tak nezvyklý přístup do jezera. Je krásně vyhřátá od sluníčka, a tak se na ní povaluje a sledujeme zapadající sluce nad hladinou jezera. Je nám krásně. Příjemný večer ještě zakončujeme u ohýnku, kde probíhá výměna lidové tvořivosti. Průvodci nám za zvuku bubnů zpívají místní písně (připadají mi jedna jako druhá) a my jim na oplátku zpíváme Sbohem galánečko. Jim ta naše připadá zase strašně smutná, a tak vytahujeme veselejší evergreen – Na Okoř je cesta. Strašně se smějí a plácají se do stehen. A to ještě nevědí, o čem to vlastně zpíváme. To by asi pukli smíchy.


V noci mě budí trochu vystrašená Léňa, musí prý na záchod. Radím jí dřepnout si před stan a vyčůrat se do vody. Prý musí na velkou, chjo… Přitahujeme se šňůrou někam do tmy a s nastraženýma ušima do všech stran přeskakujeme na břeh. K záchodu je to nejdřív asi 50 m po cestě, to dáváme hravě, pak asi 10 m houštím, to nedáváme vůbec. Je rozhodnuto, že potřeba bude vykonána přímo na cestě, protože lézt v noci do houští v pralese je podle nás nebezpečné a nezodpovědné. Zvířecích hromádek jsme během dne potkaly spoustu a kdo to asi tak rozezná…? Ráno to svedeme na buvoly. Stejně s nimi máme ještě nevyřízené účty za to noční strašení. Než se znovu nalodíme na náš plovoucí příbytek, musíme si ho přitáhnout šňůrou, protože mezi tím odplaval na jezero. Pak už jen s úlevou lezu zpátky do spacáku a poslouchám lehounké šplouchání vln, které jemně pohupují naším stanem. Takhle nějak se mi kymácí svět, když si dám čtyři piva.


Ráno vstáváme před 6 hodinou a hned vyrážíme na projížďku po jezeře. Všude je zvláštní klid, jakoby se i ptáci báli zpívat, aby tu něžnou krásu nenarušili. Právě probuzené světlo dává jasný obrys horám za jezerem. Slunce trochu zakrývají mraky, ale i tak si všehomír a vůni nově zrozeného dne užíváme dosyta.

Národní park Madura Oya

K snídani nám jsou naservírované výborné rýžové koule s kokosem. Pak vyrážíme opět autem k Národnímu parku Maduru Oya. Myslela jsem, že budeme víc chodit pěšky, ale tuhle šanci jsme asi propásly na hřebeni Knuckles, takže se musím spokojit s tím, že chodit budeme míň, zato víc uvidíme. Tedy alespoň doufám. Maduru Oya je národním parkem od roku 1983 a poskytuje útočiště mnoha druhům volně žijících zvířat, především slonům. V parku také našla domov etnická menšina Veddů, kteří jsou podle některých zdrojů původními obyvateli Srí Lanky. Ti jsou naší největší motivací k návštěvě parku Maduru Oya. Procházíme krajinou, která je naprosto odlišná od té, kterou jsme na Srí Lance zatím viděly. Země je víc vyprahlá a všude okolo jsou listnaté stromy a suchá tráva. Nikdy jsem nebyla v Africe, ale takhle nějak si to tam představuju.


Kmen Veddů

Když vcházíme do Veddské vesnice, kterou tvoří jen několik červených hliněných domků, je všude pusto a prázdno. Průvodci nás uklidňují, že muži jsou nejspíš na lovu a ženy u řeky. Opravdu tady snad žijí původním životem? Bleskne mi hlavou. Velká většina domorodých vesnic napříč všemi kontinenty už dnes žije hlavně z turistického ruchu a svůj život spjatý výhradně s přírodou jen předstírají, aby zato inkasovali od nadšeného turisty nějaký ten zlaťák. Výjimku samozřejmě tvoří všemožné odlehlé oblasti. Sama jsem se o tom mohla přesvědčit v horách indického Ladakhu. To ale není případ téhle vesnice, do které jsme se dostaly pohodlnou jízdou autem a asi hodinovou procházkou národním parkem. To opravdu za odlehlou oblast považovat nelze. O to víc jsem zvědavá, jestli se vůbec nějací Veddové objeví. A dočkala jsem se. Po asi 10 minutách se odněkud z houští vynoří malý chlápek s dlouhými vlasy a kulatým pupíkem.

Na sobě má jen červenou bederní roušku. Zdraví se s průvodci i s námi slovem, které zní něco jako hatara a začíná předvádět všechno, co umí. Rozdělat oheň, střílet z luku a tančit. Všechno, včetně tance, si musíme vyzkoušet. Rozdělávání ohně i střelbu z luku si umí asi každý představit, ale Veddský tanec je něco vskutku originálního.


Jde o podivný hopsavý pohyb směrem po kruhu, při kterém se drží v rukách sekera, která se střídavě přikládá na zem a k hlavě. Celé tohle podivné hopsání je doprovázené ještě podivnějším pokřikem, který jsem si nedokázala zapamatovat. S Léňou jsme se vystřídaly v tanečním kruhu a kdybych před necelými třemi hodinami neseděla ve skoro moderním autě, možná bych si teď opravdu připadala jako u domorodého kmene při šamanských rituálech. Takhle si ale spíš připadám jako blázen, který skočí na kdeco. Jinak ale vypadá vesnice velmi věrohodně a během naší návštěvy se dokonce odněkud vrací i ženy s dětmi, které se od nás drží stranou.


Snad tu opravdu žijí a možná jsou i vděčni za kousek půdy, který jim byl pro život vymezený a kterému, my cizinci, říkáme Národní park. Turistů sem naštěstí nejezdí moc, mezi hlavní lákadla Srí Lanky Národní park Maduru Oya rozhodně nepatří. Jsem ale ráda, že jsme sem zavítaly a mohly nahlédnout do života Veddů, i kdyby to celé byl jen dobře zinscenovaný fejk pro turisty.

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Srí Lanka

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *