Srí Lanka – Přechod hřebene Knuckles

Přestože Léňa, moje letošní parťačka ulovená na seznamce Hedvábné stezky, není podle svých vlastních slov žádný nadupaný turista, nechala se přemluvit k přechodu horského hřebene Knuckles. Alespoň tak nám byl třídenní trek z Kandy prezentovaný a prodaný.

Naše putování za dobrodružstvím začíná v Kandy, kam jsme se rovněž celkem dobrodružně dopravily po více než pěti nesnadných hodinách jízdy, přestože se to dá ujet mnohem rychleji. Náš autobus několikrát zkolaboval, několikrát byl opravený, až nakonec definitivně zemřel v kopci pod Kandy a musel ho nahradit autobus jiný, který však už svoje pasažéry vezl, takže jsme v něm byly tak nějak navíc. Hodně navíc! Zavěšeni na tyči, slepeni k sobě potem a s nohama takřka ve vzduchu jsme konečně dorazily do Kandy.

Neřestné Kandy

Kandy je krásné a záludné zároveň. Majitel hotelu, ve kterém jsme se ubytovaly nás upozorňuje, že pro ženy není město příliš bezpečné. Do hotelu se máme vrátit před setměním. Samozřejmě, že ho neposlechneme. Po setmění potkáváme jednoho chmatáka, který se mi snaží sáhnout na zadek a jednoho, nechci vyloženě psát, že uchyláka, ale vlastně jo, byl to uchylák, jak si ho lidově řečeno honí a svítí si na to baterkou. Asi abychom to taky dobře viděly. Prcháme pryč a raději se opravdu vracíme do hotelu.

Když už jsme v Kandy nemůžeme si pochopitelně nechat ujít Chrám Buddhova zubu, ve kterém je střežena nejvýznamnější buddhistická relikvie Srí Lanky – Buddhův zub. Příběh Buddhova zubu je velmi rozporuplný. Podle pověsti byl zub vytažený z plamenů Buddhovy pohřební hranice a postupem času se stal symbolem suverenity Srí Lanky. Kdo zub vlastní, má právo vládnout zemi. Některé zdroje uvádějí, že se ho v 16. století zmocnili Portugalci a jako zapálení katolíci ho rovnou spálili. Jiné zdroje tvrdí, že jim byla podstrčená pouhá kopie zubu a ten pravý je přísně střežený na tajném místě. Dokonce mimo samotný chrám.

Ať tak, či tak, jdeme se do chrámu podívat. Stojí nedaleko břehu Kandyjského jezera a ve tmě je krásně osvícený. Ano, jsme tu opět za tmy. Snad se to tentokrát obejde bez uchyláků. Máme zahalená ramena i kolena, zuté boty a pomalu se suneme v dlouhém zástupu turistů i věřících, kteří chtějí spatřit slavný zub nebo alespoň jeho repliku. Nikdo z nás ale nic neuvidí. Zub je schovaný ve zlaté schránce, která je vystavená v přísně střežené místnosti, do které můžeme nahlédnout jen dveřmi. Navíc je celý zástup neustále v pohybu, a tak máme na zahlédnutí vznešeného pokladu zavřeného v truhle jen pár vteřin. Přestože je chrám krásný a jeho atmosféra by mohla být okouzlující, neustále se pohybující fronta lidí, dělá z jeho návštěvy jen další odškrtnuté místo na seznamu zajímavostí. Pocit si bohužel neodnáším žádný. Snad kdybych se mohla uvnitř na chvíli posadit a koukat někam do vzduchoprázdna. Ale to by chtěl asi každý…

Po návštěvě kandyjského tanečního představení, které mě zcela neočekávaně velmi nadchlo, můžeme konečně vyrazit za dobrodružstvím do hor. Průvodci platíme 180 dolarů za třídenní trek. Uf, jednoznačně nejvíc, co jsem kdy jakému průvodci zaplatila. Snad to bude stát za to! A taky, že stojí. Ráno vstáváme do deště. Normálně mi déšť až tolik nevadí, ale z Lonely Planet vím, že Knuckleský hřeben je za deště plný pijavic. S malými slizkými potvůrkami mám bohaté zkušenosti už z jiných asijských zemí, ale zvyknout si na ně, se mi ještě nepodařilo. A nejspíš ani nepodaří.

Ráj pijavic

Jedeme asi hodinu za město a skrze hustý déšť za okny auta není z okolní krajiny vidět téměř nic a nikam. Jediné, co je zjevné, že stoupáme pořád výš a výš do hor. Auto nás vysazuje uprostřed ničeho na malém travnatém parkovišti. Je chladno, prší, všude je mlha a není nic vidět. Chybí tady už jen Pes baskervillský. I když jeho kočičí obdoby se taky dočkáme, takže k hororovému naladění zbývají už jen ty pijavice. A to vše, za pouhých 180 dolarů!

Odněkud z mlhy se náhle vynoří místní chlapík a přidává se k nám. V jedné ruce má mačetu a v druhé Detol (olej proti pijavicím). Náš tým tedy tvoříme já s Léňou a dva průvodci. Nově příchozí nám stříká Detol na boty, nohy i kalhoty, aniž by zjišťoval, jestli o to stojíme. Ani to moc nesmrdí, a i kdyby, jestli mě to má ochránit před pijavicemi, jsem ochotná ho klidně i vypít. Začátek cesty vede úzkou pěšinkou mezi nízkými keři, vysokými listnatými stromy a obřími černými kameny. Vypadají, jako že je tu jen tak náhodou někdo rozházel.

Celá krajina na mě působí téměř vesmírně. Může za to nejspíš všudypřítomný mlžný opar a déšť, který se proměnil v jemné, téměř neviditelné, mžení. Pomalu stoupáme výš a výš a kdybych se stále nezdržovala upřeným pohledem do trávy hledajícím pijavice, šlo by se mi celkem fajn. Ani neustálá kontrola trávy a kalhot ale nedokázala zabránit malé slizké potvoře navštívit moje nohy. Fuj! Prosím průvodce, ať ji ze mě sundá. Léňa má dvě. Čím hlouběji se noříme do lesa, tím je jich víc a víc. Snad každých 200 metrů zastavujeme a obíráme ze sebe tenké slizké tkaničky, které se ne a ne pustit, nejdřív z kalhot, pak zase z prstů. Naštěstí se žádná nestihne úplně přisát. Jako velký pokrok považuju, že po chvíli k tomu nepotřebujeme asistenci průvodců a pijavice ze sebe obíráme samy. Přestává pršet. Ale pijavice jako mávnutím proutku s deštěm určitě nezmizí. Co naplat, ony jsou tady doma, ne my. Takže nezbývá než jít dál a lepkavá zvířátka ze sebe neustále sundávat a sundávat. Pořád mi ale není jasné, jak na nás dokáží během celkem svižné chůze tak rychle nalézt. Nebo snad skáčou? Hned jak se dostanu k počítači, musím to zjistit. Pomalu mě ale začíná děsit jiná otázka. Dříve nebo později se mi začne chtít na záchod a sundat si kalhoty a svůj holý zadek vyšpulit do trávy? Nikdy!

Setkání se šelmou

Z děsivé představy mě vytrhuje ještě děsivější realita. Průvodci se najednou zastavují a ukazují nám, že máme stát a být zticha. Naše pijavicemi vybičovaný nervy se ještě víc napruží. Nepřestávám zvedat jednu nohu za druhou v domnění, že tak pijavicím ztížím nástup na moje nohy. Už o chvilku později mi budou připadat, jako úplně neškodná (což ony vlastně jsou) a celkem milá zvířátka. Moje chůze na místě vytváří téměř neslyšitelný hluk, přesto na mě jeden z průvodců prstem přitisknutým na rty gestikuluje, že máme být opravdu zticha. V ruce svírá napřaženou mačetu a v očích má něco divného. Proboha, strach! Stojím jako přikovaná. Vroucně si přeju, aby šlo jen o divadýlko pro turisty. Jako aby bylo na co vzpomínat. V křoví hned vedle nás něco zlehounka zapraská. Rty jednoho z průvodců nehlasně slabikují nějaké slovo, evidentně nám chce něco sdělit. Nedaří se mi správně odezírat. Tygr? A žije tady vůbec? Ne, to slovo je delší… V tu chvíli se z houští vedle nás ozve děsivé, zuřivé a zároveň jakoby tlumené zavrčení. Průvodci začínají křičet jako pominutí a házejí do houští všechno, co jim zrovna přijde do ruky. Kamení a větve létají vzduchem, zatímco v houštině je slyšet rychle se vzdalující praskání větví. Najednou je úplné ticho. Nechápavě civíme na průvodce. Myslím, že tlukot mého srdce musí být vidět i přes volné nepromokavé pončo.

„Leopard!“ Sděluje nám jeden z průvodců původ našeho vyděšení. Naopak oni nevypadají najednou vyděšeně vůbec a řekla bych, že jsou nadmíru spokojeni se svým hrdinským výkonem. Prý ho zahlédli přecházet cestičku jen kousek před námi. Hlasitě se tomu smějí a plácají se po ramenou. Já s Léňou stále jen nechápavě koukáme do houštiny hned vedle nás. Mechanicky ze sebe sundávám pět pijavic, ani ne snad proto, že by mi teď nějak vadily, ale prostě proto…

Pomalu vyrážíme na další cestu a já se nemůžu zbavit pocitu, že tohle už je na mě fakt moc. Jsem promočená na kost, okolo je děsivá mlha, lezou po mě pijavice a z křoví řvou šelmy (teda jenom jedna, ale o to v podstatě nejde). Během pauzy na oběd (během které si neodvažuju sednout na zem, i když už jsem s pijavicemi téměř kamarádka) se rozhodujeme co dál. Všude okolo nás je stále mlha a každou chvíli prší. Průvodci nám vysvětlují, že v tomhle počasí nemá cenu jít dál. I kdybychom Knuckleský hřeben zdolaly, viděly bychom stejný houby, jako vidíme teď. Mlhu a zase jenom mlhu. Informaci o radikálním zkrácení trasy přijímáme s povděkem. Po asi hodině chůze přicházíme mezi čajové keříky. Začíná ustupovat mlha i pijavice a na mě začíná doléhat příjemný pocit úlevy. Teprve teď se mi začíná chtít čůrat. V krásném pralesním kempu sušíme věci a vzpamatováváme se z dobrodružného dne. Stan máme postavený na vyvýšeném a zastřešeném podstavci. Před ním visí oranžové světlo, které bude v noci blikat. Prý se ho bojí divoká zvířata. Takže tohle je naše jediná ochrana? Umí leopard vylézt po žebříku? Určitě ano! Uf, to bude noc…

Noc v pralese

Moc nespíme. Zvuků, které nám v tom brání je okolo víc než dost. Navíc je nedokážeme vůbec identifikovat, ani rozeznat, jestli přicházejí z dálky a nebo přímo z kempu. Mám pocit, že neustálé čvachtání a frkání se ozývá přímo za naším stanem. Ale co to, proboha, je?
„Spíš?“
„Ne. Slyšelas to?“
„Jo. Co to bylo?“
„Nevím.“
A tak pořád dokola celou noc. Měla jsem si půjčit od průvodců mačetu. Jen tak, pro lepší pocit. Ráno vstáváme jak po flámu, ale šťastné, že jsme přežily. Dokonce neprší a svítí sluníčko. Objevujeme i původce největšího nočního hluku. Asi padesát metrů za naším stanem je bahniště plné divokých buvolů. Ani nevím, jestli bych to chtěla v noci vědět. Buvoli mají obrovská těla i hlavy a jde z nich strach. Ale stejně jako v noci, si nás nevšímají ani teď.

Dnešní den je oproti včerejšímu naprosto pohodový, mohlo by se zdát, že až nudný. Postříkané Detolem a mentolem (ten prý vadí pijavicím taky) se neprodíráme tolik houštím jako včera a pijavic je tím pádem minimum. Zato jsou macatější a hnusnější. Alespoň jsou líp vidět.

Pohodlnou cestou vedoucí jehličnatým lesem se dostáváme na obří hladkou skálu, ze které je vidět snad až k oceánu. Zalesněné kopce se táhnou po celém obzoru a samým štěstím, že konečně něco vidíme, tu zůstáváme sedět a civět do daleka snad hodinu. Příkrým údolím se pak dostáváme k potoku, který mezi kameny vytvořil řadu přírodních jezírek, ve kterých se koupeme. Tedy jen do té chvíle, než zjišťuju, že mě v té nejméně vhodné chvíli navštívila menstruace. Naštěstí jsem vybavená na všechno. Jen to břicho kdyby tolik nebolelo.

Související články najdete v kategorii: Destinace, Srí Lanka