Volné léto přede mnou a s ním i velký plán odvážné cesty. O té odvážnosti by se dalo asi polemizovat – co je pro jednoho odvážné, pro jiného je denní rutina. Pro mě však cesta do Thajska představuje jedno velké poprvé a to určitou dávku odvahy vyžaduje.
Možná si říkáte: „To je toho, do Thajska už dneska lítá každý…“ Máte pravdu. Já ale do Asie pojedu úplně poprvé, poprvé bez cestovky, poprvé bez přátel. Takže můj pocit, že půjde o tu nejdobrodružnější a nejodvážnější cestu na světě si vzít nenechám!
Dobrá, tak úplně sama na to snad nebudu. Pro klid duše a ukonejšení strachu mých rodičů, hledám na seznamce Hedvábné stezky parťáka. Sice mi v jednu chvíli přijde jako úplná blbost, opírat svůj pocit bezpečí o úplně cizího člověka, ale v praxi to celkem funguje. Představa, že si to štráduju na letiště úplně, ale úplně sama, ve mně lehkou nejistotu vyvolává. Když si ale představím, jak si naloženi batožinou vykračujeme ve dvou nebo více lidech, cítím se o moc lépe. Není proto asi žádná náhoda, že nacházím parťáky hned tři. Lépe řečeno parťačky. Jestli je to výhra nebo naopak, ukáže až cesta. Každá jsme z jiného koutu republiky a každá máme dost možná jiná očekávání. Lenka s Míšou jsou z Moravy, jedna ze Vsetína, druhá z Ostravy a obě touží po bělostných plážích pod kokosovými palmami. Petra je z Prahy, po čem touží nevím. Během jediného setkání před odletem, které jsme zvládly zorganizovat, se to nedalo poznat.
První dotek Asie
První dotek s Asijským kontinentem je pro mě šok. Na letišti Suvarnabhumi přistáváme ve dvě hodiny ráno a taxíkem za nehorázné peníze (což se dozvídáme až později) se necháváme odvézt na hlavní vlakové nádraží. Tady přichází největší náraz na místní zvyklosti, kulturu, špínu, smrad, hluk… Ani ve čtyři hodiny ráno tady není klid, který známe z Čech. Všude panuje zvláštní, jakoby řízený, ale přesto chaos. Na pražském hlavním nádraží není také radno poflakovat se po nocích, ale nádraží v Bangkoku daleko předčí mé nejhorší představy. Podivné existence posedávají a polehávají všude kolem. Někteří pospávají, jiní konzumují cosi jako polévku z igelitového pytlíku, jiní jen podivně koulí zorničkami v nažloutlém bělmu a pomalu hýbou rukama v podivných gestech. Časový posun a únava z dlouhého letu beze spánku umocňují vyděšení nás všech. Neurčitý zápach v kombinaci s téměř 100% vlhkostí mi zlehka zvedají prázdný žaludek. Lenka se přiznává, že původně chtěla letět úplně sama, ale v tuhle chvíli by se prý nejspíš otočila, koupila zpáteční letenku a šupajdila zpátky domů. Jsem na tom podobně. Až se rozední a opustíme špinavé nádraží, bude snad lépe.
První cesta vlakem se neobejde bez komplikací. I když ne nijak zásadních. Radost z hladce koupených jízdenek a prázdného (i když špinavého) vlaku, nám po několika zastávkách kazí noví cestující, kteří nám ukazují jízdenky s čísly, která se shodují s čísly nad našimi sedadly. Dělat, že nechápeme o co jim jde, nemá cenu, a tak se všemi věcmi hledáme novou pozici. Sotva si přesedneme jinam, už přistupují další místňáci a všechno se znovu a znovu opakuje, až jsou všechna místa obsazená a my zůstáváme stát v uličce obložené batožinou. Ať hledáme, jak hledáme, na našich jízdenkách žádná čísla nejsou. Někde jsme musely udělat chybu. S rozedněním přichází touha po chvilce spánku, kterou však ve stoje nedokážu ukojit. A tak zavěšená uprostřed stále se plnícího vlaku překonávám první zhruba dvouhodinovou thajskou cestu vlakem při které mi co chvíli padá hlava vzad, jak mě přemáhá spánek.
Začátečnické chyby
Začátek naší cesty je něco, co rozhodně stojí za zmínku. Už nikdy takovou hloupost nezopakuju. Ale chybami se člověk učí a kdyby mi někdo radil, tak bych mu stejně nejspíš nevěřila a udělala si to stejně po svém. Ve snaze stihnout toho během tří neděl co nejvíc, jedeme rovnou z letiště už zmíněným vlakem do Ajuthaji, kde celý den obdivujeme prastaré památky. I když jsou úchvatné a částečně nás pohlcuje tajuplná atmosféra dob dávno minulých, daleko víc mě pohlcuje čím dál větší únava doby přítomné. Chybějící noční spánek a změna klimatu na mě hodily deku z pod které už sotva vykukuju. Ani dnes v noci nás, bohužel, nečeká pohodlná postel v hotelu, ale v honbě za dalším dobrodružstvím se rovnou přesouváme nočním vlakem na sever Thajska do města Chang Mai. Jak nás taková blbost mohla napadnout? Už víc než 30 hodin jsme neměly možnost si pořádně odpočinout. Uzážitkováni k smrti se vlečeme na vlakové nádraží v Ajuthaji, kde máme schované batohy. V duchu prosím všechny Buddhy o pohodlné lůžko ve vlaku.
Buddha plní přání zřejmě rychleji než pán Bůh, a tak mám možnost se cestou na sever krásně prospat. Celkem široké a pohodlné postele jsou v thajských vlacích zavěšené podél vagónů a drncání kolejí tak krásně ukolébává ke spánku. Nebo jsem tak unavená, že bych usnula i na žebřiňáku? Ráno mě probouzí sluníčko deroucí se škvírami závěsů do vagónu. Při pohledu z okna vidím krajinu tak malebnou, že mi srdce radostí poskočí. Tolik odstínů zelené pohromě jsem v životě neviděla. Od svítivě zelených rýžovišť po temnou zeleň hor a mezi tím tu a tam, jakoby náhodou, stojí hrdě palmy. Ten tam je chaos, zápach a špína Bangkoku, zapomenutá je únava včerejšího dne. Od slunka západu do slunka východu se změnil svět.
Z Chang Mai až na Phi Phi
Ve stejně rozjitřeném duchu projíždím i ostatní Thajské destinace – ostrov Ko Pha Ngan, jezerní Národní park Khao Sok, Phuket i romantický ostrov Phi Phi. Během cesty dochází k čím dál častějším roztržkám mezi Petrou a Lenkou. Pravda, Petra má trošku jednodušší myšlení, ale když s ní trávím jen tři týdny a ne celý život, nemůže mě to rozházet. Lenka má ale, bohužel, neovladatelnou touhu jí dávat všechno sežrat. Když přelétáme ze severu na jih, na letišti například Péťa perlí, když nás vleče do haly s nápisem „inetrnational fly“, zatímco my jí marně vysvětlujeme, že se musíme držet cedule „domestic fly“, protože přelítáme pouze vnitrostátním letem po Tahjsku. Zarytě trvá na svém, že jsme prostě cizinci, a tak musíme sledovat nápis „internacional“. Chjo… Na Ko Pha Nganu nám pro změnu vyráží dech, když na Míšinu poznámku, že se na ostrově konají úplňkové párty na pláži, odvětí: „Super, tenhle měsíc by měl být úplněk!“ Co dodat? Z mého pohledu nemá ale cenu se kvůli tomu hašteřit nebo neustále popichovat. Zasměju se a neřeším. Lenka podpořená Míšou se ale chytají každé blbosti, a tak se pohodová dovolenková atmosféra rychle mění na trvalé dusno. Ani Petru neustálé narážky nebaví a v Khao Soku se mi svěřuje, že by se chtěla trhnout a jet po vlastní ose. Jen si netroufá, vydat se úplně sama. Využívám příležitost přesvědčit Péťu, aby se se mnou vydala zpátky na sever Thajska, kde bych ráda podnikla alespoň tří denní trek do hor. O změně plánu uvažuju už delší dobu, ale i vzhledem k nákladům na průvodce, který je na delší výlet do hor nezbytný, se mi taky nechce jet úplně samotné. Petry rozladění ze společné cesty přichází v pravý čas. Lehce se nechává přesvědčit k návratu na sever.
Klamné pláže Ko Phanganu
Thajsko je sice krásné na severu, i na jihu. Ale záleží, co kdo od výletu očekává. Ach, ta očekávání?! Nikdy by mě nenapadlo, že místní pláže budou jen krásné, nikoli praktické. Vysoké kokosové palmy vlající nad bílím pískem vypadají sice skvěle, ale když si chceme jít zaplavat, nemáme šanci. Připadám si jako u Balatonu. Pořád jdeme a jdeme a voda je sotva po kolena, i když jsme už skoro 50 metrů od břehu. Když už konečně dojdeme k místům, kde to vypadá na větší hloubku, narážíme pod vodou na ostrou skalní hradbu, o kterou se lámou vlny. Dostat se za ni na volné moře by nejspíš při troše šikovnosti šlo, ale zpáteční cesta by nemusela dopadnout úplně dobře. Plácáme se tedy v hloubce 30 centimetrů ve snaze se trochu ochladit.
Ke kochání se jižními krásami mi tedy stačí jeden plážový den, návštěva překvapivě vyschlých vodopádů (jsme tu v období dešťů) a výlet rozhrkaným jeepem do vnitrozemí ostrova Ko Pha Ngan, při němž s úlevou zjišťuju že dokážu řadit i levou rukou. Tím je však výčet mých aktivit na jihu Thajska sečtený a nenávratně mě to táhne zpátky na sever!
Související články najdete v kategorii: Destinace, Thajsko
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.