Celkem bez sentimentu se loučíme s věčně rýpající Lenkou a Míšou a pohodovým letem s přestupem v Bangkoku se přesouváme do městečka Chang Rai na severu země. Letenka společnosti Air Asia se dá naštěstí koupit za pár stokorun v každé turistické agentuře. Po rychlém odpoledním přesunu z jihu na sever už nás čekají krásy stejnojmenné provincie Chang Rai, která je součástí tzv. zlatého trojúhelníku.


Sousedí tu spolu tři státy – Thajsko, Laos a Barma. I když se termín zlatý trojúhelník velmi často skloňuje s pašováním drog, nás bude zajímat převážně hornatá krajina táhnoucí se až na sever k Barmským hranicím. Hned v prvním tzv. homestay nacházíme nejen vhodný nocleh, ale i vhodného průvodce na třídenní výlet do hor. Jeho cena stoupá s mírou náročnosti treku. Nabízí nám tři možné varianty. Easy – zahrnuje chůzi po širokých cestách a nocleh ve větší horské vesnici. Ta je nejlevnější. Middle – znamená chůzi prošlapanými pěšinkami pralesem a blíže neurčeným noclehem v zapadlé horské vesničce. Poslední nabízenou variantu nazývá průvodce jako hard a vyznačuje se chůzí křížem krážem pralesem s noclehem tamtéž. Kupodivu je tato nejskromnější varianta nejdražší. Platí se tu prostě za zážitky a ne za pohodlí. Vzhledem k období dešťů, které zrovna panuje, tady není žádný jiný zájemce o výlet, a tak si všechny náklady musíme z Petrou rozdělit mezi sebe. Nejvýhodnější varianta, jak finančně, tak náročností je pro nás varianta middle. Za 15 dolarů na den a osobu máme zajištěného průvodce, nocleh a jídlo s vodou. Kdyby nás šlo víc, cena se ještě sníží, ale soukromý trek jen pro nás dvě, mi přijde jako výborná varianta.

Vyrážíme do hor

V den kdy začíná naše největší thajské dobrodružství vstáváme do deštivého šedého rána. Do této chvíle se nám déšť prakticky vyhýbal. Kromě pár odpoledních vydatných lijáků, kdy se nebe z ničeho nic otevřelo, naráz spadla strašná spousta vody, a v několika minutách nebyla po dešti ani památka. Sakra, zrovna dneska. Běží mi hlavou, když se snažím nacpat batoh pod nepromokavé pončo. Prastarou Toyotou se hrkáme deštivou krajinou více než hodinu někam do kopců za Chang Rai až přijíždíme do malé vesničky. Není to vlastně ani tak vesnička, jako řada několika domků kolem silnice. V každém z nich je možné obstarat něco jiného. V jednom se dá koupit benzín v pet lahvích, v dalším nepřeberné množství všelijakých cetek, a v jiném zase trička a čepice. My se zastavujeme v domku s malými plastovými stolky a židlemi, kde dostáváme čaj a misku s horkou pálivou polévkou. Občerstvení přijde po cestě vhod. Bůh ví, kdy a co budeme zase jíst. Pak už vyrážíme zatím pohodlnou cestou směrem vzhůru do kopců. Na zádech máme každá malý příruční batoh, do kterého jsem nasoukala všechno potřebné na tři dny. Lehký spacák, dvoje kalhotky a ponožky, jedno tričko, repelent, opalovací krém, žabky, hygienickou taštičku, sluneční brýle a čelovku. Žasnu, jak málo toho vlastně potřebuju. Nutno ale dodat, že arzenál s jídlem vleče zvláštní osůbka, která, kromě našeho průvodce, vyráží do kopců s námi. Vypadá trochu jako Xi Xao křížený Indiánem Jonesem a Tómou Hluchoněmcem z Tajemného hradu v Karpatech. Na zádech má veliký ratanový koš, ve kterém, alespoň doufám, nese naše jídlo a vodu.


Po chvíli pochodu uhýbáme ze široké cesty do rýžovišť, kde se proplétáme po úzkých pruzích půdy mezi jednotlivými políčky. Začíná mě to hodně bavit. Náš průvodce každou chvíli skáče do rýžoviště a rukama loví něco v bahnitém dně. To něco balí do velkého listu a strká do kapsy. Pak k tomu přidává plody nějakého keře a znovu strká list do kapsy. Na otázku, co to sbírá, odpovídá prostě:
„Lunch.“


No potěš pán Bůh, doufám, že to nebude oběd pro nás. Cesta začíná být čím dál náročnější hlavně proto, že se nám pod nohy začíná plést potok, který neustále přeskakujeme sem a tam. Ve snaze nenamočit si jediné boty skáču z jednoho kamene na druhý jako, chtělo by se napsat jako kamzík, ale spíš vypadám jako koza. Jako koza s obrnou minimálně dvou končetin. Ale boty zůstávají suché, to je hlavní. Jenže potok začíná být čím dál tím širší a cestička mimo něj čím dál tím užší. Průvodce s pomocníkem si od začátku nedělají starosti s přeskakováním a v klidu kráčí vodou. Pomalu mi začíná docházet proč. Pěšinka po souši nenávratně mizí v hustém pralesním porostu a jediná schůdná cesta vede potokem. Já i Petra neochotně vzdáváme snahu zachovat si suché boty a z neustálého poskakování přecházíme do klidné chůze vodou. Průvodce s pomocníkem se museli určitě dobře bavit. Dost možná mají u každé výpravy uzavřené sázky, kam až to kdo vydrží.


Pralesní oběd

Chůze s namočenými chodidly v chladném potoce příjemně utíká, i když mě trošku trápí otázka, jak budou vypadat moje nohy po třech dnech chůze v totálně nacachtaných botách. Co vypadat? Hlavně jak budou cítit? Ve zdejším podnebí, kdy vlhkost dosahuje až 98%, je nemožné, aby boty přes noc uschly.

Průvodce dává najednou povel k pauze na oběd. Tady, uprostřed potoka? Zatímco já s Petrou po sobě plácáme komáry, průvodce s pomocníkem začínají kmitat. Jeden rozdělává na břehu oheň, druhý osekává vzrostlé bambusy, ze kterých během chvíle vyrábí něco jako kalíšky na vodu. Do nejdelšího useknutého bambusu skutečně lije vodu, do dalšího strká zmuchlaný list z kapsy a z vrchu ho ucpává nějakým lupením. Pak je staví přímo do ohně. Připadám si jako doktorka Morganová v knize Poselství od protinožců. Sice jsem nebyla zbavena šatstva, ani všech výdobytků moderní civilizace, ale jako v dobrodružném filmu si rozhodně připadám. Voda se začíná rychle vařit. Pomocník sype do připravených kalíšků instantní polévku a zalévá jí horkou vodou uvařenou v bambusáku (jak ho se vzpomínkou na náš papiňák pojmenováváme).


Trochu se mi ulevilo, že v našem jídelníčku zatím nijak nefiguruje neznámý obsah listu z průvodcovi kapsy. I ten nám je ale za chvíli nabídnutý. Obsahuje malé rybičky, čili papričky, citronovou trávu a nějaké koření. To celé, uvařené v bambusáku, může chutnat celkem dobře, ale do konzumace se mi popravdě moc nechce. Ach ty předsudky!


Po obědě konečně vylézáme z potoka a hustého pralesa a otevírají se nám překrásná panoramata zdejších hor. Nikde není vidět nic jiného než nekonečné zelené kopce. Nádhera! Kolem čtvrté odpoledne se v dálce před námi objevuje shluk několika domků s rákosovými střechami. Vesnice kmene Akha, kde budeme dnes spát. Když přicházíme do vesničky, sbíhají se děti i dospělí a vlídně po nás pokukují. I my si je zvědavě prohlížíme. Poprvé v životě vidím lidi, kteří žijí výhradně v přírodě a z přírody. Nejsou sice oděni jako křováci, mají na sobě běžné oblečení a jediné, co je od nás odlišuje jsou zvláštní čepice zdobené barevnými korálky, peřím a stříbrnými mincemi. Ale vzdálenost od civilizace a nepřístupný horský terén, jim jinou možnost, než obstarat si obživu sami, nedávají. Domky jsou nepravidelně rozestavěné kolem malého náměstíčka. Překvapuje mě, že téměř před každým obydlím je umístěný malý solární panel. Kdo jim ho tam postavil a proč?


Od průvodce se dozvídám, že je to dílo nějaké neziskovky z Evropy. Nemyslím si, že po něčem takovém lidé kmene Akha toužili. Ale třeba se pletu. Televize ani telefony tady nemají a když se setmí, jdou prostě spát. Těžko říct, proč si někdo, kdo žije 8000km odtud usmyslí, že právě elektrická energie je pro místní lidi důležitá. Ve svém zemědělství mají zavedený řád a systém už po staletí a i když se nejspíš za celý život hodně fyzicky nadřou, dost možná jsou daleko šťastnější, než my vystresovaní, takzvaně civilizovaní lidé. Na svých políčkách pěstují rýži, obiloviny a často i opium. Domky mají uzpůsobené velmi prakticky. Jsou to chaloupky na kuřích nožkách, kdy ve spodním patře bydlí prasátka, slepice, psi a ostatní havěť, a v prvních patře lidé a ostatní havěť. V každém obydlí je uvnitř malé ohniště, na kterém se vaří. Jinak nemají prakticky žádný nábytek, jen rohože rozložené po zemi, na kterých spí. Většina života se odehrává před domem na malých terasách.


Pohoštění u kmene Akha

Večer nám je naservírovaná výborná a celkem i bohatá večeře. Zeleninová polévka, rýže, nějaké placky a kuřecí maso se zeleninou. S neuvěřitelným výhledem do hor mi chutná víc, než kdybych stolovala v Alcronu. Nejbáječnější je ale večerní návštěva místních žen, které přišly na přátelské poklábosení. Co na tom, že si vůbec nerozumíme. Sedíme naproti sobě a popíjíme přeslazený čaj. Největší atrakcí se stává můj fotoaparát. Fotím je a pak jim na displeji ukazuju jejich vlastní obrázky. Pokaždé následuje několikaminutový, ten nejupřímnější smích, jaký jsem u dospělých žen zažila. Jsou jako malé děti, když na ně stále dokola děláte kuk. Řehtají se a chtějí vyfotit znovu a znovu.


Když se začne stmívat, před každým domkem se rozsvítí chabé světélko poblikávajících žárovek. A někdo v Evropě se bije v prsa, že zachraňuje ohrožené horské kmeny. Zajímalo by mě, jestli ten někdo, kdo sem vymoženost elektrické energie zavedl, tady vůbec někdy byl a viděl život zdejších lidí. Dost možná, že si jen někde přečetl, že kmen Akha patří mezi nejchudší, a rozhodnutí bylo na světě. Dáme jim tam soláry a budou šťastnější! Každý večer tak žárovky osvětlující spící vesnici prozrazují, že někde daleko odtud existuje lepší život, než který se žije tady. Nejsou právě tímhle zdejší kmeny nejvíc ohroženy? Je mi z toho tak nějak smutno.


V noci mě probouzejí zvláštní zvuky. Něco mezi vrčením, chrochtáním a praskáním kostí. Navíc se to ozývá z nebezpečně blízké vzdálenosti. Snažím se uklidnit vzpomínkou na prasátka bydlící pod naší podlahou, která zřejmě konzumují svou pozdní večeři. Divoká zvířata by si do vesnice snad netroufla. Nebo ano? Když mě o chvíli později probouzí nutkání jít na záchod, bojím se vystrčit ze dveří nos, natož zadek. Přemlouvám se k usnutí. Do rána toho moc nenaspím a Petra vedle mě je na tom podobně. Chvílemi si povídáme a snažíme se odhadnout, jaké zvíře vydává tak podivné zvuky. Na záchod se odvažuju až když začíná svítat. Odměnou mi je pohled na mlhu povalující se v údolí, skrze kterou se pomalu začínají prodírají sluneční paprsky. Během noci jsem se několikrát sama sebe ptala, proč raději neležím v klidu někde na pláži a pachtím se tu divočinou. Tenhle pohled mi zcela jasně odpovídá. Civím do údolí a mám tichou radost, že je všechno, jak má být.


Po snídani se jen nerada loučím s tímhle nádherným koutem světa a jeho milými obyvateli. V duchu doufám, že nás dnes večer čeká podobně krásný zážitek. Snad jen bez těch nočních zvířecích strašidel. Před odchodem se mi vůbec nechce obouvat promočené boty, ale žabky nejsou do hor nejvhodnější obuv, a tak jen nerada nazouvám už zlehka zapáchající botasky. Náročným terénem pokračujeme s průvodcem sami. Pomocník na nás ráno jen mávl rukou a zmizel v houští opačným směrem. Při sestupu do roklinky si Petra na kluzkých kamenech podvrkne kotník. Snažím se jí povzbudit k další chůzi, ale tváří se, že to nepůjde. Nejsme sice na úplném konci světa, kam by se nemohla dostat případná pomoc, ale sanitka sem rozhodně nedojede. Po chvíli lamentování ji začíná průvodce vymačkávat dužinu nějaké rostliny na kotník a dlouhým listem nohu obvazuje.


Chvíli se pak snaží odpoutat naši pozornost od zranění odtrháváním pijavice, která se mu mezi tím přisála na nohu. Což se mu daří a obě se začínáme zuřivě prohlížet, jestli je také nemáme. Naštěstí ne. K pijavicím jsem získala odpor už při návštěvě Národní parku Kao Sok, kde si je různí členové naší skupiny museli tu a tam z těla odtrhnout. Připadají mi hnusné, slizké a nechutné. Fuj! Přitom je to asi nejméně nebezpečná potvůrka, kterou můžeme v pralese potkat. Jedovatí hadi a pavouci jsou daleko větší hrozba, jak mi často opakovala před odjezdem moje mamina. Mezi jedovatou havětí a pijavicí je ale jeden obrovský rozdíl. Hadi a pavouci před námi berou nohy na ramena, zatímco potvora pijavice se neslyšně tetelí v trávě a jakmile se ocitneme v její blízkosti, je její největší radostí na nás skočit a přisát se. Ale jak říkám, nebezpečná není, což si snažím pořád dokola opakovat. Petry zraněný kotník, v porovnání s náhlou hrozbou pijavic, přestává zázračně bolet a kulhavou rychlou chůzí mizí z vlhké roklinky pryč. Trochu se mi ulevuje, že zranění nebude nejspíš tak vážné, jak se na začátku zdálo.

To nejcennější z Thajska

Dalším zpestřením dnešního dne je malé jezírko vyhloubené ve skalní stěně. Voda do něj padá z malého, ale krásného vodopádu a tak se můžeme osprchovat v příjemně chladné vodě. Průvodce sahá pod jeden kámen a k mému velkému překvapení vytahuje mýdlo a kartáč. Začíná si drhnout ruce i nohy. Vzhledem k tomu, že jsem ho včera večer viděla jít do akhatské koupelny, jsem jeho dalším mytím celkem překvapená. Já s Petrou jsme večerní hygienu vzdaly. Odradil nás poměrně špinavý kýbl s nádobkou na vodu, ve kterém se myje pravděpodobně celý kmen. Kromě něj byl v koupelně už jen hliněný podstavec s tureckým záchodem a menší, ještě špinavější kýbl.


Ani teď mýdlo nevytahujeme, protože obě zjišťujeme, že ve snaze ušetřit co nejvíce místa v batohu, jsme nechaly sprcháče uklizené v krosnách v Chang Rai. Průvodce si o nás musí myslet, že jsme strašný prasata. Po vykonání hygieny schovává mýdlo a kartáč znovu pod kámen a vybízí nás k dalšímu pochodu. K večeru přicházíme do vesnice, která už na první pohled vypadá daleko civilizovaněji. Domky jsou sice velmi podobné jako v předešlé akhatské vesnici, ale před několika z nich stojí zaparkované motorky, takže přístup do civilizace není už tak obtížný. A je to tu znát na každém kroku. Děti už nejsou tak roztomile stydlivé, naopak na nás něco pokřikují a některé nás dokonce tahají za batohy. Lidé se na nás sice vřele usmívají, ale nikdo nás nepřichází přivítat a podívat se, co za zvláštní lidi to přišlo. Náš domek stojí na malém kopečku kousek za vsí, takže ji při večerním posedávání na terase máme celou jako na dlani. Nikdo ale nepřichází, aby s námi povykládal o životě, nechal se vyfotit a zasmál se tomu. Škoda. Smějeme se proto sami. Smějeme se našim nohám, které vypadají jako chodidla mrtvoly vytažené po měsíci z přehrady. Bílá zkrabacená kůže je jak z hororu, a tak ji větráme. Možná, že proto dneska nikdo nepřišel.


Poslední den našeho pochodu je čím dál tím smutnější, protože se čím dál víc blížíme k městu. I když jsem strašně zajetá směsicí opalovacího krému, repelentu a potu, do světa civilizace a tekoucí teplé sprchy se mi vůbec nechce. Vzpomínám na první večer ve vesnici kmene Akha a vím, že tuhle vzpomínku budu v sobě nosit, jako to nejcennější, co si z Thajska odvážím.

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Thajsko

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *