Kdo alespoň jednou nesnil o životě na tropickém ostrově, kde ve stínu palem zůstávají stopy bosých nohou v písku, slyšet je příboj vln, vřeštění opic a jinak nic. Pavlína se z malé české vesnice přesně na jeden takový odstěhovala za mužem svých snů. Na Malajském ostrově Tioman žije dnes už s manželem osmým rokem. Společně provozují malé potápěčské centrum a vychovávají dvě děti. Zní to jako pohádka, ale ani v ráji není život vždycky úplná idylka.
Jak jste na Tiomanu vlastně ocitla?
Poprvé jsem tu byla jako obyčejná turistka v roce 2012. Byla to zároveň i moje první cesta do Asie. Chtěla jsme vidět Singapur, Malajsii a Thajsko. V plánu jsem měla i Borneo, ale kvůli špatnému počasí došlo na náhradní program, a tím byl právě Tioman. Tady jsem poprvé potkala svého budoucího manžela. Během mého tehdejšího týdeního pobytu jsem s ním mluvila sice jen asi hodinu, ale oba jsme už tak nějak věděli své. Těsně před odjezdem mi na sebe dal e-mail a zůstali jsme v kontaktu. Přijela jsem za ním ještě dvakrát na kratší návštěvy a na začátku roku 2013 jsem se na ostrov odstěhovala definitivně.
To zní strašně romanticky. Jak moc bylo ale těžké se pro tak rázný krok rozhodnout?
Bylo i nebylo. Jsem strašně tvrdohlavá a umíněná. Dlouho jsme s Brianem tenkrát seděli a mluvili o naší situaci, ale já už věděla, že chci s tímhle klukem zkusit žít tady a teď, nic dalšího mě nezajímalo. Jenže doma čekalo studium na vysoké škole, rodina, přátelé. Navíc jsem měla tehdy hrozně špatnou angličtinu, trpěla jsem nízkým sebevědomím a sociální fobií. Vysokou školu jsem vybírala schválně v mém rodném městě, protože jsem nechtěla být daleko od rodiny. A nakonec jsem dopadla takhle:)! Když ale něčemu opravdu věřím, tak do toho jdu naplno a po hlavě. V lednu 2013 jsem se vrátila domů, oznámila to rodině a přátelům, zanechala studium na škole, oběhala úřady, sbalila jsem se do krosny a v březnu jsem letěla zpátky s jednosměrnou letenkou.
Nerozmlouvali vám to přátelé nebo rodina?
Rodičům jsem to oznámila ještě v autě, když mě tehdy vyzvedávali na letišti. Byli zaskočení, i když mamka to prý dříve či později čekala. Tátovi hlavně vadilo, že nechám studia na vysoké škole, ale po pár dnech mi řekl, že je na mě vlastně pyšný, že si jdu za svým. Rodiče mi nikdy nezasahovali do mých partnerských vztahů. Samozřejmě měli obavy, ale na jednu z mých kratších návštěv na Tioman se mnou jela mamka jako garde. Briana za měsíc našeho pobytu celkem slušně poznala, a tak věděla, že jsem v dobrých rukou. Přesto se určitě báli, několikrát mi zdůrazňovali, že kdybych potřebovala pomoc s čímkoliv, jsou tu pro mě. Nejhůř to snášela babička a děda, ti se o mně hodně báli. Zároveň ale věděli, že zakazování nemá cenu. I oni měli nakonec možnost Briana poznat, když jsme přijeli na návštěvu do Čech. Hned si ho celá rodina zamilovala a jsou rádi, že mám po boku právě jeho.
Bylo něco, na co jste si na Tiomanu nemohla dlouho zvyknout?
Na ostrově se žije úplně jinak. Bydleli jsme v dost bojových podmínkách, v malinké chatičce, kde byla jen matrace, větrák a plno pavouků nebo švábů. Často nám netekla voda, někdy i dva měsíce, museli jsme se chodit koupat do řeky. Pět let jsem prala všechno v ruce, protože jsme neměli pračku. Měli jsme sdílenou kuchyň s dalšími kluky, a mít s chlapama společnou kuchyň to není úplně idylka :). Žilo nás ve čtyřech chatičkách vedle sebe 8 – 10 lidí. Skoro neexistovalo žádné soukromí, byli jsme pořád spolu, jako rodina. Na ostrově není žádná velká zábava, nemáme kino, nemáme plno kavárniček nebo obchůdků. Největší naše zábava byla když jsme si koupili pivo a kluci vzali kytaru do ruky, nebo si společně pustilo nějaký film na DVD.
Začátky vašeho života na ostrově tedy nebyly úplně jednoduché…
Nebyly, ale přesto na to vzpomínám s nostalgií a nic z toho mi nějak extra nevadilo, i když přiznávám, že nyní si velmi užívám vlastní kuchyň a osobní prostor! Co je mi pořád nepříjemné je, že nám celkem často vypadává elektřina a nikdy nevíme, kdy se to stane nebo na jak dlouho se to stane. Bez elektřiny není větrák, a bez větráku se tu nedá žít, takové je tady horko. V jedné zapadlé vesničce, kde má náš kamarád ubytování, klidně vypadne proud i na tři dny. Stejné je to i s vodou, u nás ve vsi se to ale naštěstí nestává tak často. Velký problém je pak zdravotní péče, na ostrově je pouze velmi základní klinika, nemáme ani zubaře. Pokud se stane něco závažnějšího, musí se vyjet na pevninu. A v případě úrazu může být každá minuta dobrá. Dřív jsem nad ničím takovým nepřemýšlela, ale od té doby co máme děti, mě občas napadne jak je dobrá nemocnice strašně daleko.
Jistě jste vyrůstala v daleko komfortnějších podmínkách. Nebojíte se tady vychovávat své děti?
Když jsem byla ještě dítě přestěhovali jsme se do malinké vesnice na rozpadlý statek, bývalý mlýn, který rodiče svépomocí rekonstruovali. Měli jsme koně, ovce, krávy. K přírodě jsem tak měla vždycky blízko a byla jsem zvyklá na bojové podmínky. Od mala jsem pomáhala u zvířat, nikdy jsem nebyla zhýčkané městské dítě. Možná i proto mě nikdy nenapadlo, že bysme děti nevychovávali na ostrově. Samozřejmě jsem chtěla lepší a prostornější ubytování, ale nepotřebuji hned velký dům. Syn se narodil na Borneu, kde jsme bydleli u manželových rodičů. Pak jsme na Tiomanu sehnali o trošku větší pokoj, ale s moderní koupelnu. Byl ve stínu stromů, a tak v něm nebylo tak horko. Postavili jsme si provizorní venkovní kuchyňku. Žilo se nám dobře, neměla jsme nikdy pocit, že by syn strádal, nebo že by nám bylo nepříjemně. Teď bydlíme v našem dive centru v patře a jsme moc spokojení. Nežijeme na městské luxusní úrovni, ale to mě osobně ani nikdy nelákalo.
Z vašeho pohledu je život dětí na ostrově spíš výhodou nebo jim tu může něco i chybět?
Děti nemají na ostrově možnost prakticky žádných kroužků. Vím, že by syna určitě bavil nějaký bojový sport, ale to tu bohužel není. Na Tiomanu nejsou velké možnosti ani co se týče vzdělání. Máme tady školku a základní i střední školu, která je v Majsii do 16 let. Když budou chtít studovat dál, musí vyjet na pevninu. Naopak výhodu mají určitě v té volnosti, žijí v přírodě, což je podle mě pro děti velmi duležité. Všichni se navzájem známe a děti můžou běhat po vesnici a po pláži beze strachu, že jim někdo ublíží. Také tím, že žijeme v turistcké oblasti, za normálních okolností se setkávají s lidmi z celého světa a mají tak blízko ke všem možným kulturám. Velkou výhodou jsou i cizý jazyky, které nasávají prakticky od miminek. Mají blízko k vodě, moři, mořským živočichům, k ochraně životního prostředí. Já osobně myslím, že vyrůstat na ostrově je něco úžasného a přála bych to každému.
Jak vypadal život na ostrově během uplynulého pandemického roku?
Malajsie se po 18. březnu 2020 uzavřela, hranice jsou zavřené vlastně dodnes. Turisty nepřijímá a ani pro místní nebo lidi s platným vízem není jednoduché hranice překročit. Musí si zařídit řadu povolení a pak jít do drahé a velmi přísné hotelové karantény. Náš ostrov byl od pevniny úplně odříznutý, tři měsíce k nám nejezdili trajekty, pouze dvakrát týdně loď se zásobováním. Po 14 dnech bylo jasné, že na ostrově není nikdo pozitivní a šance na rozšíření nákazy je minimální. Z Tiomanu se tak stalo jedno z nejvíc bezpečných míst na světě. Přesto jsme museli opatření dodržovat. Nesměli jsme se zdržovat ve větších skupinách, nesměl se hrát plážový volejbal, nohejbal a další aktivity, které tu běžně děláme. Do obchodu, banky atd. jen s rouškou a před vstupem byla nutná registrace buď přes aplikaci nebo se ručně zapsat do sešitu, taky jsme si museli změřit teplotu a vydenzifikovat ruce. Tohle všechno platí dodnes.
Přijímali místní tak přísná opatření, i když bylo zřejmé, že je ostrov bezpečný?
Malajci obecně autority poslouchají a mají k nim na první pohled respekt. To co pak o nich říkají mezi sebou za jejich zády je věc jiná. Jak už jsem říkala, ostrov byl maximálně bezpečný a dodržovat opatření mi přišlo až absurdní, ale vláda nám, bohužel, žádnou vyjímku neudělila. Je pravda, že místní police nás zbytečně neprudila. Bohužel ale docházelo k tomu, že když si třeba místní děcka chtěla zahrát volejbal po dvou měsících lockdownu, nějaký dobrák je nahlásil na policii na pevnině. Mládež měla problém a hrozila jim vysoká pokuta a problém měla i místní police, protože nás dostatečně nehlídali. Ta samá situace nastala i letos, kdy si byli tři členové jedné rodiny zasurfovat.
Tioman je turistická destinace, jak se dá na ostrově přežít bez turistů?
To že byl ostrov uzavřený samozřejmě znamenalo, že jsme byli bez práce. Všichni obyvatelé Tiomanu žijí z turismu, mimo pár majitelů obchodů s potravinami a uklízecí čety. Byla to nepopsatelná nejistota. Lockdown se vždy prodlužoval o 14 dní a my netušili, kdy a jestli vůbec budeme moct otevřít. Nakonec jsme se dočkali a vítali první zákazníky na konci června. Jenže v říjnu se začalo znovu zpřísňovat. Nakonec došlo k úplnému zavření okresů i krajů, nesměli se navštěvovat ani rodiny nebo odloučení partneři. Pak se na chvíli rozvolnilo, jenže se covid dostal k nám na ostrov, přímo do naší vesnice. Pět týdnů jsme nesměli vyjít z domu ani na procházku po opuštěné pláži, nebo se vykoupat do moře, které máme přímo před domem. Zatímco ve zbytku Malajsie se rozvolňovalo a lidé mohli sice složitě a špatně, ale mohli aspoň trochu fungovat, my byli zase zavření. Přiznám se, že už se ve všech zavedených opatřeních ztrácím, ale momentálně znovu platí přísný lockdown po celé Malajsii minimálně do 6. června, ale všichni si myslí, že bude znovu prodloužený. Znovu jsme v situaci, kdy vůbec nevíme, co s námi bude.
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.