Vietnam – Demilitarizované pásmo

Po rozloučení s našimi novými přáteli v Ninh Binhu pokračujeme vietnamskou krajinou dál na jih. Čeká nás tzv. demilitarizované pásmo, kde v 70. letech docházelo k nějtěžším bojům mezi severním a jižním Vietnamem. Nečekají nás tu sice žádné unikátní přírodní ani historické klenoty, ale jestliže chceme poznat Vietnam jako celek, nemůžeme tuhle jeho smutnou stránku vynechat. 

Večer nastupujeme do nočního autobusu směr Dong Ha. Každé lehátko je uzpůsobené tak, že nocležník má nohy zasunuté v úzkém tunelu, který tvoří podhlavník osoby spící před ním. Od pasu dolů se tak pasažéři v podstatě překrývají a lidí se tak do autobusu vejde několik desítek. Martin po zasunutí nohou do svého tubusu, je okamžitě vyndavá zase zpátky a z nohou mu visí jakýsi červený sopel. Neodvažuju se ani přemýšlet nad tím, co by to mohlo být. Prý to lepí a smrdí jako cukrová vata. Stěžovat si řidiči nemá cenu. Zachrání to vlhčené ubrousky. Kdyby šlo o poslední komplikaci téhle cesty, mohli bychom si gratulovat. To ale ještě nevíme, a tak nás červený sopel trochu naštve. Po několika nočních zastávkách stavíme za rozednění v městečku, ve kterém pomocník řidiče volá do uličky něco jako: „Dong Hooooááááá.“ V rozespalosti se domníváme, že jsme na místě. I čas by odpovídal. Rychle vystupujeme z autobusu a pomocník nám ochotně vyndavá krosny z úložného prostoru. Autobus odjíždí. Udiveně se koukáme na dopravní ceduli přímo před námi: DONG HA 96 km. Do prdele!

Z mapy zjišťujeme, že jsme nejspíš ve městě Dong Hoi, nikoliv Dong Ha. No, řekněte, nezní to stejně? Jenže zatímco Dong Ha, je vstupní branou do Demilitarizovaného pásma, Dnog Hoi je bránou leda tak do… jak jen to napsat slušně. Snažíme se najít autobusové nádraží. I když je teprve šest hodin ráno v ulicích je plno lidí a všichni si nás zvědavě prohlížejí. Tady se asi moc turistů po ulicích neproducíruje. Vsadím se, že pomocník řidiče, který nás tak rychle vyexpedoval z autobusu moc dobře věděl, že míříme až do Dong Ha. Co bychom tady asi tak hledali? Teď si nejspíš mne ruce, jak ty bohatý bělochy napálil. Chjo! Nádraží úspěšně nacházíme, ale koupě lístku už tak úspěšná není. Chceme si ho koupit uvnitř nádražní budovy, jako to dělají všichni ostatní, ale nechtějí nám je prodat a posílají nás rovnou k mikrobusům. Řidič po nás chce nehorázně vysokou částku. To samé se opakuje i u dalšího busíku. Hajzlíci! Je jim jasné, že bez nich se odsud nedostaneme a protože si nepotřebují držet dobrou pověst kvůli ostatním turistům (zřejmě se nenajde moc debilů, co vystoupí o 100km dřív) chtějí nás oškubat, co to jen půjde. Nepomáhají žádné dohady, a tak za poslední hodinu cesty platíme pětinásobek celé ceny lístku z Cat By až do Dong Ha. Ani to ale ještě není konec našeho strádání. Mikrobus cestou staví snad na každém rohu a přistupují další a další cestující. Když už si myslíme, že se sem nikdo nemůže vejít, otevírají se zadní dveře a před nimi stojí chlápek s motorkou. Drbe se na hlavě a evidentně přemýšlí, kam by jí šoupnul. Proč si na ní prostě nesedne a nejede na ní? Naštvanou myslí se mi honí spousta myšlenek, hlavně na to, jak jsem mohla ještě hodinu „pohodlně“ spát v původním autobuse. Naše krosny nám najednou někdo hází na klín a na jejich místo cpou motorku. Ta ale zabírá daleko větší prostor, než naše krosny, a tak se dveře podaří zavřít až po několikátém křupnutí a zapraskání. V nepohodlné poloze předraženého přeplněného mikrobusu se dá jen stěží neproklínat Vietnamský lid.

Válečný veterán

Do Dong Ha dorážíme o dvě krušné hodiny později. Během hledání vhodného ubytování nás překvapuje starší hubený Vietnamec na motorce a že prý je válečný veterán a průvodce po DMP a že nám může doporučit krásné ubytování. Jsme z právě prožitého cestovního nezdaru celkem rozhozený, a tak přijímáme nabídku, kterou bychom za normálních okolností nejspíš odmítli. Neměli bychom být naopak víc ostražití? Martin sedá na motorku a náš nový „známý“ ho odváží pryč – prý do hotelu. Pro mě se vrátí za chvilku. Oba mi najednou mizí z dohledu. Stojím na ulici a nevěřícně kroutím hlavou. Co jsme to zase udělali za pitomost? Mezi mnoha myšlenkami mi probleskne hlavou i: „Uvidím ho ještě někdy?“ Ale pán Bůh nám zřejmě přihrál tohohle Vietnamce aby napravil reputaci všem ostatním. Po chvíli čekání se s širokým úsměvem objevuje v zatáčce a odváží moje strachem ochromený tělo za Martinem do hotelu.

S průvodcem trávíme několik krásných dnů projížděním a prohlížením Demilitarizovaného pásma. S návštěvou téhle oblasti jsem původně souhlasila jen kvůli Martinovi, protože mě osobně válečná historie až tolik nebere. Ale možná právě díky oproštění se od jakéhokoliv očekávání jsem nakonec nadšená. Zajímavá, krutá a smutná je nejen zdejší historie a válečné památky, ale i příroda kolem. I ta si stále nese poválečné rány, jakoby je nešlo už nikdy vymazat nejen z duší místních lidí, ale ani z půdy. Holé kopce obklopující řeku Ben Hai mi připomínají holé hlavy nemocných rakovinou. Zdejší příroda však onemocněla daleko zákeřnější nemocí – válkou. Jejich bujnou kštici nezničila chemoterapie, ale Američané chrlící ze svých letounů Agent Orange. Chemikálii, která na desítky let změnila ráz krajiny a navždycky zničila životy milionů Vietnamců. Své oběti si Agent Orange vybírá dokonce ještě dnes. Chemická látka poškodila genetickou výbavu několika generacím a děti s velice vážnými zdravotním postižením se rodí dodnes.

Tunely Vinh Moc

Během návštěvy Demilitarizovaného pásma navštěvujeme několik míst, která bychom bez našeho válečného veterána určitě nenašli. Na motorkách projíždíme kaučukové plantáže a nejrůznější houštiny, za kterými se skrývají bunkry a pozorovací stanoviště Národní fronty. Průvodce o všem vypráví s takovým zanícením, že není pochyb, že tahle válka, i když skončila před desítkami lety, se jeho života velmi osobně dotýká ještě dnes. Největší dojem a tíseň na prsou si odnáším z návštěvy tunelů Vinh Moc. Nejsou sice tak slavné jako tunely Cu Chi nedaleko Saigonu, ale možná právě proto je jejich návštěva ještě o něco zajímavější. Nikde nejsou davy turistů a spletitými úzkými chodbami vyhloubenými ve třech patrech až do hloubky 23m, procházíme prakticky sami. Původně se jednalo o tunely civilní a partyzánské, které během 18 měsíců vybudovali vojáci Viet Congu za pomoci obyvatel místní vesnice. Fascinuje mě, jak technicky dokonale mají propracované všechny detaily důležité pro přežití v podzemí. Neschovávali se sem totiž jen během amerických náletů, ale téměř stovka rodin tady žila trvale několik let. Vybudovali si tu něco jako „nemocnici“, společenskou místnost a spoustu malých jeskyněk, které měří sotva dva na dva metry.

Ty prý byly pro početnější rodiny. Snažím se představit si život tady. Nejsem vyloženě klaustrofobik, ale z té představy se mi svírá žaludek. Narodilo se tu 17 dětí, z nichž mnohé viděly poprvé denní světlo až dlouho po té, co se naučily chodit. Jací to museli být lidé, kteří dokázali žít v podzemí jako krtci celé dlouhé roky a nezbláznili se z toho? Vietnamská houževnatost mi bere dech. Jedině díky ní mohli zřejmě vybudovat tak důmyslný systém podzemních chodeb, který dokázal odolávat americkým bombardérům dlouhé roky.

Americká základna Khe Sanh

Během dalšího dne navštěvujeme nechvalně známou americkou základnu Khe Sanh. Nebo alespoň to, co z ní zbylo. Nebyla sice nikdy dobytá, ale Američané ji před svým odchodem celou rozebrali a odvezli. To co tu po krvavých bojích zůstalo, působí až nepřirozeně mile a spořádaně. Snad za to může dnešní bezmračné počasí a nádherná krajina všude kolem. Kromě malého muzea tu na poli s červenou hlínou, které sloužilo jako přistávací plocha, stojí obrovský tank a o kousek dál několik menších zrekonstruovaných bunkrů. Přesto, že se náš průvodce bojů o Khe Sanh osobně neúčastnil, je na něm opět vidět, jak moc se ho návštěva základny dotýká. Já si naopak vůbec nepřipadám, jako bych stála v místech, kde probíhaly krvavé boje a přišly o život tisíce lidí. Skličující pocit, který jsem měla prakticky během celé prohlídky tunelů Vinh Moc, se tady vůbec nedostavil. Všechno je tu upravené a naprostý klid postrádající turistický ruch mi připomínají takřka pohodovou nedělní atmosféru u dědy na zahradě. Pachuť válečného pekla, kterým si tu museli, ať už vietnamští či američtí vojáci projít, se pro mě vytratil…

Jako nadšenec válečné historie zažívá Martin další nečekaně hezké chvíle na skládce v nedaleké vesničce. Nadšeně běhá po obrovské hromadě válečného harampádí a každou chvíli z haldy vytahuje nějaký předmět a volá: „To je …“ Vrcholem jeho štěstí je velmi zachovalá nádoba na pití, která patřila nějakému americkému vojákovi. Vypadá jako malý kluk, který právě našel poklad. Když vidím jeho radost, nemám to srdce mu ji kazit. Pokračovat v cestě ale musíme, což se podaří až zhruba po hodině, během které se Martinovi podaří vzít do ruky snad každý předmět ze skládky, většinu jich vyfotit snad ze všech úhlů a ukecat majitele hromady, aby mu některé kousky prodal. Narve mi je do batohu a já jen doufám, že všechno, co vybuchnout mělo, už dávno vybouchlo!!!

Související články najdete v kategorii: Destinace, Vietnam