Přestože jsem si v Lonely planet přečetla, že v Saigonu řádí lupiči na motorkách, kteří projedou těsně kolem vyhlídnuté oběti a za jízdy z ní servou nebo odříznou kabelku, batoh či fotoaparát, přesto všechno jsem si do ulic vyrazila s brašnou hozenou jen tak přes rameno. Co se mi může stát?

Třeba to, že přesně takový lupič projede kolem mě na motorce a jedním škubnutím přijdu o sim kartu, kreditku, peníze i pas. A přesně takhle se to také stalo. Jak jsem mohla být tak pitomá! Martin se rozbíhá za motorkou a docílí jedině toho, že si v sandálech ukopne palec. Zastavuje se a směrem za motorkou strašně nadává. Já jen bezradně stojím a čumím. Trvá mi dost dlouho, než mi dojde, co se vlastně stalo. Martin chrlí za motorkou spoustu nadávek. Snad nebude tak zle. Okamžitě volám do banky, abych zablokovala kartu, pak mobilnímu operátorovi. Všechno jde hladce. V penězích jsem přišla asi o 1000 korun, to není tak hrozné. Tak už jen zavolat na velvyslanectví a získat nějaké razítko, abych mohla odletět domů. A přesně v tomhle bodě se má bezstarostnost rozplyne jak stokoruna vypraná na 90. Dneska je sobota večer, v pondělí ráno máme odletět ze Saigonu do Hanoje a ve středu z Hanoje do Čech. Velvyslanec tvrdí, že odlet domů určitě nestihnu. Jestli se dostanu do Hanoje v pondělí, tak vyřízení nového víza (bez něj se prý ze země nedostanu) bude trvat minimálně čtyři pracovní dny, ale spíš víc. Pas mi dokáží vystavit prakticky na počkání (pokud si přinesu pasovou fotografii), ale pro vízum musím na imigrační a s tím prý pohnout nemůže. Takže radí přebukovat letenku na pozdější termín. Na kdy, to sám neví. Snad na konec dalšího týdne. Zůstat sama v přelidněném špinavém městě s velmi omezenou zásobou peněz se mi vůbec nechce. Rozbrečí mě to. Prý ale nemám plakat, protože mám velké štěstí, že mě motorkář při té krádeži nevykloubil rameno nebo neřízl mezi žebra. Chjo, takže nechtěné prodloužení prázdnin v Hanoji, která mi k srdci vůbec nepřirostla a ještě k tomu další peníze za přebukování letenky.

Pomáhat a chránit

Když se trochu vzpamatuju, začínám věci řešit pěkně popořádku. První otázkou je, jak se dostanu letadlem ze Saigonu do Hanoje, když nemám pas. Velvyslanec mi do telefonu vysvětluje, že to možná bude těžké a že to záleží na lidech. To je mi novinka. Prý mě možná pustí a možná ne… Čím dál tím lepší. Určitě prý pomůže, když na letišti předložím protokol od policie, že jsem byla okradená. Fajn, konečně konkrétní nějaká rada. Jdu na policii. Už při vstupu do malé zatuchlé policejní stanice mám nepříjemný pocit. V rohu místnosti je u stropu zavěšená televize, ve které právě probíhá nějaké sportovní utkání. Vidím záda tří policistů s hlavami zvrácenými směrem k obrazovce.
„Hello. Could you help me, please?“
Následuje smršť mnoha vietnamských slov, z nichž nerozumím ani jednomu. Znovu vidím jen mužská záda se zakloněnými hlavami. Opakuju požadavek.
„Could you help me, please? Somebody stole my passport.“
Opět se nestíhám divit, jak rychlá dokáže být vietnamština. Tentokrát chrlená během chůze, protože moje dotěrnost přiměla jednoho z policistů vstát, dojít ke stolu a položit přede mě jakýsi formulář. Na okraji stolu leží dvě propisky a tak si já bláhová myslím, že si jednu můžu půjčit a vyplnit ho s ní. Omyl! Jakmile pro ni natáhnu ruku, policista obě propisky okamžitě sebere ze stolu a schová do šuplíku. K tomu znovu přidává mnoho vietnamských slov, kterým nemám šanci rozumět.
„Do you speak English? Could you borrow me a pen, please?“ snažím se zoufale zachránit situaci. Začíná být jasné, že tohle nebude jednoduché. Policista, který schoval tužky, se s kulometnou palbou slov obrací na své kolegy, kteří znechuceně odvracejí hlavy od obrazovky a přidávají se k jeho vodopádu slov. Mávají na mě rukama jako na obtížný hmyz, kterého se chtějí zbavit. Nechápu. Oni mě snad vyhazují? Byla jsem okradená a teď ještě tohle!
„Man on a motorbike stole my handbag. I need some protocol about this, because I had passport inside.“ zkouším se ještě bláhově dohodnout. Jeden z mužů najednou bouchne do stolu a ukazuje mi směrem k mřížím na protější chodbě. Pomalu couvám ven ze stanice, v ruce žmoulám formulář a doufám, že za jeho odnesení ze služebny nebudu stíhaná pro krádež. Jestli to takhle bude probíhat na všech vietnamských úřadech, tak se odtud dostanu nejdřív na Vánoce (a to je teprve srpen).
Znovu volám velvyslanci a z jeho hlasu je mi jasné, že by dotěrnou turistku volající už podruhé v sobotu večer taky nejraději odpálkoval. Zachovává ale dekorum a zavěsí až poté, co zamítne žádost o přetlumočení mého požadavku místní policii. Prý nemá k dispozici tlumočníka a on sám vietnamsky neumí. Vymůžu si alespoň slib, že mi bude po telefonu nápomocen, kdyby mě v pondělí nechtěli na letišti pustit do letadla. Co mu také jiného zbývá, když se mě chce už konečně zbavit. Pro utišení žalu volám rodičům, kteří když už nic jiného, mě alespoň politují. Táta by nejraději pohnul zeměkoulí, aby mě dostal co nejdřív domů, ale není Atlas, a tak alespoň zjistí podmínky přebukování letenky. Schlíple se vleču do hostelu.

Fotka roku

V neděli mi k získání protokolu o krádeži pomáhá bodrá paní bytná, která se mnou soucitně jde až na stanici. Dlouze s policisty o něčem diskutuje, a pak se mnou trpělivě vyplňuje formulář, který je celý vietnamsky. Propisku jsem si dnes přinesla raději vlastní. Během odpoledne zjišťuju možnosti alternativní dopravy do Hanoje, kdyby mě do letadla nepustili. Není to žádná sláva. Lůžkový vlak je vyprodaný a koupě jízdenky na sezení představuje 17 radostných hodin v poloze skrčence. Lůžkový autobus jede ještě o pár hodin déle a volné místenky jsou až na úterý večer. Na ambasádu bych se tím pádem dostala až ve čtvrtek a další čtyři pracovní dny pro získání víza by znamenaly odlet domů nejdříve další čtvrtek. Uf, to je mizérie! Čím dál víc jsem sama na sebe naštvaná, jak jsem mohla být tak nepozorná. Během bloumání po Saigonu nakukuju do odpadkových košů, jestli tam lupič náhodou neodhodil můj pas, který je mu úplně k ničemu. Zázrak se ale nekoná. Zkusím najít alespoň nějakého fotografa, který by mi udělal pasovou fotku, ať to nemusím řešit až v Hanoji. K mému velkému překvapení na mě hned za prvním rohem čeká velký nápis KODAK. Pod ním jsou přímo na ulici vyskládané pračky a spíš to vypadá na veřejnou prádelnu, než na fotografa. Obsluha umí naštěstí anglicky a během mžiku natáhne přes pračky modrou deku a ateliér je jako mávnutím proutku hotový. Dostrká mě před modrou látku a foťákem, který během nastavování vydává neuvěřitelné zvuky, mě přímo na ulici vyfotí. Jsem ze všeho tak překvapená, že nestihnu udělat ani minimální úpravy na svém zevnějšku, a tak mám na fotce potem lesklý obličej, vlasy smotané do podivného uzlu a zarudlý výstřih od sluníčka. O výrazu raději nemluvím. Navíc nemám na fotce jen obličej, jak je u pasovky běžné, ale celé tělo od pupku nahoru, což obrázku dodává na komičnosti, přestože výraz mám jak na pohřbu nejlepšího přítele. A na základě tohohle mě mají nechat vycestovat?

Důležitější než dětská stavebnice

Přesto svou podivnou pasovou fotku a ještě podivnější policejní protokol svírám křečovitě v ruce, když v pondělí ráno vstupujeme do letištní haly. Jsou to přece jen zatím jediné dvě věci, které mě mají pomoct vycestovat z Vietnamu. Žalostné. Se sevřeným hrdlem jdu k odbavení, kde začínám vyjednávat. Slečně za přepážkou vysvětluju svou situaci a nervózně očekávám reakci. Mile mě překvapí, že se na mě stále usmívá a nechce mě odehnat jako předevčírem policisté. Bez platného cestovního pasu mě ale odbavit nemůže. Stále se ale mile usmívá a posílá mě do prvního patra do kanceláře. Tam mi prý někdo určitě pomůže. I v prvním patře se na mě vřele usmívají, ale do letadla mě bez pasu zkrátka nepustí. Prý to nedovolují předpisy. Snad jedině pan … (jehož jméno je tak složité, že ho nedokážu vyslovit, natož napsat) ten by snad mohl. Se slzou na krajíčku vstupuju do dalších dveří, kde ve velkém polstrovaném koženém křesle sedí Vietnamec neobvykle velkého vzrůstu a v ruce drží krabici s nějakou dětskou stavebnicí. Potřetí vyprávím svůj příběh, tentokrát obohacený o mocné vzlyky, které ze mě chtě nechtě lezou ven. Přestávám věřit, že to vyjde a v duchu už sedím na tvrdé lavici ve vlaku. Muž ke mně párkrát zvedne oči, ale daleko víc je zaujatý stavebnicí uvnitř krabice. Tak tady je to marné úplně! Ani se neusmívá. Chce ale vidět policejní protokol. Pak mi podává nějaký formulář, který je anglicky a chybí vepsat prakticky jen moje nacionále. Že by přece jen snad… Nervozitou se mi trošku třesou ruce. Naštěstí to nikdo nevidí, protože muž v bezvadně padnoucím obleku si právě přikládá ucho ke krabici a třepe s ní, jakoby chtěl zjistit, kolik součástek se skrývá uvnitř. Letmo koukne na vyplněný formulář a znovu na policejní protokol. Oba dokumenty secvakne dohromady a navrch dává razítko: ACCEPTED! Snad až v Čechách musel být slyšet ten balvan, který mi právě spadl ze srdce. Snad nikdy jsem se tolik netěšila do letadla jako teď. A to prozatím nesedím v letadle do Evropy, ale jen do Hanoje.
Radostně volám velvyslanci, že to vyšlo a tím pádem platí schůzka zítra ráno v 9hod na ambasádě. Telefon nikdo nezvedá. Zkouším to znovu, ale stále nic. Jeho slib, že mi v případě nouze pomůže přesvědčit letištní personál, byl nejspíš opravdu jen pouhým trikem, jak se mě co nejrychleji zbavit. Nemůže přece vědět, že nevolám právě kvůli žádosti o pomoc. Nejspíš na mě už zapomněl úplně, nebo záměrně nezvedá telefon, aby nemusel nic řešit. Nevím, která varianta je horší. A tenhle člověk je pro můj návrat domů v tuhle chvíli jeden z nejdůležitějších… Chjo!

Když sluha zmůže víc než pán

V úterý v 9 hodin ráno stojím před velvyslanectvím v Hanoji a nervózně vcházím dovnitř. V kanceláři na mě čeká nějaký pan Pšenička, který zná celý můj případ a má připravené všechny dokumenty pro vyřízení nového pasu. Trochu se mi uleví, že tohle klape přesně podle scénáře. S omluvou mu podávám pasovou fotografii, ale pana Pšeničku její formát ani můj zjev na ní nijak nepřekvapuje nebo se alespoň zdržuje jakýchkoliv komentářů. Už o tři hodiny později sedím v klimatizovaném autě, v ruce držím svůj nový tranzitní pas a mířím na imigrační oddělení. Na cestu mě ještě pan Pšenička nezapomene vyzbrojit informací, že vyřízení nového víza bude trvat nejméně čtyři pracovní dny. Při nejlepší dobré vůli bych ho mohla mít v pátek, ale spíš až v pondělí. Všechno už vím, pan velvyslanec mě ráčil informovat, kývám nešťastně hlavou. Kromě informace o vízech mě pan Pšenička vyzbrojil ale ještě něčím daleko důležitějším. A sice řidičem, který je původem z Vietnamu, ale protože žil dlouhá léta v Československu, ovládá dobře češtinu. Úředníci na imigračním prý neumí anglicky, takže bez jeho pomoci bych tam byla zbytečná. Cestou mu vyprávím celý svůj příběh (po kolikáté už) a všímám si jeho měnícího se výrazu. Mám pocit, že se stydí za místní lidi, kteří mi způsobili nepříjemnosti. Pořád se mi za ně omlouvá a slibuje, že udělá všechno pro to, abych zítra dopoledne mohla odletět domů. Koukám jako blázen, protože je to první člověk, který tuhle myšlenku vůbec připouští. Že by zmohl řidič více než celé velvyslanectví? Moc se mi to nezdá, ale tonoucí se stébla chytá. Během jízdy zastavujeme u malého obchůdku odkud řidič přináší něco zabaleného v novinách.
Zažloutlé stěny a všudypřítomné mříže imigračního oddělení sice nepůsobí příliš optimisticky, ale vyzbrojena novou nadějí, rázně kráčím k malému okýnku. Řidič hned po vstupu do dveří pokládá tajemnou věc v novinách úplně do rohu místnosti. Pak začíná vietnamské vyjednávání a já jenom žasnu. Nedokážu vůbec odhadnout, jestli se ti dva hádají nebo si přitakávají. Chvílemi na sebe téměř křičí, ale jejich hlasy při tom mají jakoby přátelský tón. Úředník mi gestem ruky dává najevo, ať předložím dokumenty. Tváří se přísně. Chce znát datum mého odletu.
„To já ještě nevím. Letenku jsem zatím nepřebukovávala, když nevím na kdy.“ vysvětluju řidiči a ten zase úředníkovi.
„On chce ale znát vaše původní datum odletu.“
„No přece zítra.“ vyhrknu s takovou nadějí v hlase, že mi i úředník musí rozumět každé slovo. Znovu následuje vietnamská přestřelka a já cítím, že se blíží rozsudek.
„Tak poletíte zítra. Pro vízum si můžete přijít dnes v 15hodin odpoledne.“ obrací se na mě vítězoslavně řidič. Hurá! Takhle jednoduché to nakonec bylo. Co si tihle dva muži řekli netuším a je mi to v podstatě jedno. Hlavně, že zítra letím domů!
Ps: Tajemná věc v novinách byla láhev alkoholu, kterou řidič před naším odchodem ukázal úředníkovi nenápadně prstem. Do okénka mu jí prý podat nemohl, protože v místnosti jsou všude kamery. Do úplného rohu ale nevidí. A protože mu ji ukázal až po té, co jsme se dohodli, nešlo prý o úplatek, ale o poděkování za ochotu.
Související články najdete v kategorii: Destinace, Vietnam
0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *