Když v Praze kdokoliv prohlásí, že jede do Sapy, je jasné, že má chuť si koupit hromadu nudlí nebo fejkové tepláky. Legendární tržnice v Praze 4, Libuši má ale s vietnamskou Sapou shodné opravdu jen to jméno, jídlo a fejky. Jinak je to tady, ve skutečných vietnamských horách o moc, o moc hezčí!

Vietnam projíždíme s Martinem (tentokrát nikoliv s náhodně vybraným spolucestujícím) během jednoho měsíce ze severu na jih. Začínáme v horském městečku Sapa, kam jedeme z Hanoje nočním vlakem. Usínám až kolem páté ráno, to už nás ale budí průvodčí, protože jsme právě dojeli do Lao Cai, kde cesta vlakem končí. Škoda, spát budu jindy. Ani se nestačíme pořádně rozkoukat a už nás místňáci cpou do minibusů a hurá do kopců. A to jsme se báli, abychom našli rychle správný autobus a nemuseli čekat až na polední spoj. Myslím, že i kdybychom chtěli jet jinam, stejně nás nastrkají do autobusů do Sapy. Jsme turisté a ti přece jinam nejezdí. Venku drobně prší.

Ubytování probíhá celkem hladce v příjemném hostelu za 10$  a dopolední spánek při otevřeném okně na čerstvém horském vzduchu nás natolik osvěžuje, že se odpoledne vydáváme na první výlet k nedalekým vodopádům. Nejde o nijak náročný pochod, ale po rušné a zaprášené Hanoji jsem šťastná, že jsem konečně v přírodě a všude okolo jsou jen zelené kopce a nic než kopce. Sapa leží 1650 m n. m. a díky tomu tady nevládnou horka jako na pobřeží, ale příjemné podnebí vyžadující v podvečer dokonce dlouhý rukáv. Městečko leží na strmém svahu a když budeme mít štěstí na počasí, otevře se nám neopakovatelný výhled do hor a na kaskádovitá rýžová políčka

Nad propastí

Cestou k vodopádům to štěstí nemáme, protože stále drobně prší a všude kolem se líně převalují husté šedé mraky. Přesto se nám naskýtá pohled, který bere dech. Nejde o žádný přírodní úkaz, jak by mohl leckdo očekávat, ale o lidskou, řekla bych, nedbalost, která by v našich končinách byla naprosto nepřípustná a trestuhodná. Ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Cesta k vodopádům vede po kamenných schodech, které sem tam lemují stánky s turistickými cetkami. Protože ale není sezóna, je jejich nabídka velmi malá. Na podlaze jednoho z nich se batolí asi roční chlapeček. Na tom by nebylo nic divného, ale stánek nemá žádné zábradlí a za zadní hranou je několik metrů hluboká propast. Dítě se batolí z jedné strany na druhou a mně se tají dech při pomyšlení, že se překulí přes zadní hranu podlahy. Z úzkostí v krku sleduju jeho pohyby a zmateně se rozhlížím kolem. Přece tu někde musí být jeho rodiče! Nikde nikdo. Na chvilku mě přepadne myšlenka, že bych ho měla zachránit a odnést ho pryč. Ale kam? Komu bych ho asi tak dala? A co když k němu udělám krok a ono couvne a spadne dolů? Bojují ve mně dva pocity, z nichž jeden mě nutí skočit po dítěti a odnést ho z okraje propasti. Druhý mi říká, že se nemám plést do situací, o kterých nic nevím a neznám místní poměry. Třeba je to tady běžné a děti tu mají nějaký zvláštní radar na nebezpečné situace. Ale co když moje lhostejnost zaviní tragický pád. Batole si nás chvíli zvědavě prohlíží a pak si jde dál po své práci. S rozhodnutím mi pomáhá Martin, který velí odchod. Batole prý vypadá v pohodě a ví, co dělá.

Stejně se celou cestu k vodopádům nemůžu zbavit dojmu, že jsem měla zasáhnout. Možná proto mě říčka, padající z několika metrů skalnatým kaňonem dolů, nijak neuchvacuje a pospíchám ke schodům na zpáteční cestu. Batole nikde! Opět se zatajeným dechem nahlížím přes okraj do propasti. Ani tam dítě, naštěstí, není. Uf! Snad si pro něj přišla jeho máma. Stejně mi nejde z hlavy otázka, jak je možné, že se dítě nelezlo podívat, co je za okrajem. Může za to zdejší odlišná výchova nebo to mají prostě v sobě? Dalo by se to aplikovat i na české děti? Potomky zatím nemám, ale s jistotou vím, že je v podobné situaci nikdy samotné nenechám.

Horské kmeny

Černí Hmongové

Snad příhoda s batoletem zapříčinila, že během celého pobytu v Sapě nedokážu odtrhnout oči od místních menšin. Nejpočetnějším etnikem jsou tu Černí Hmongové nosící tmavé oblečení zdobené barevnými výšivkami. Látku vyrábějí mimo jiné z konopí a k barvení používají indigo, které dodává oděvu tmavě modrou nebo úplně černou barvu. Neviděla jsem snad jedinou Hmongskou ženu, která by na zádech neměla velkou nůši a v uších obrovské stříbrné náušnice. Ze svých domovských horských vesnic tahají v nůších suvenýry určené pro turisty. Nejvíc na odbyt jdou barevné dečky, tašky nebo haleny. V jejich tradičním rodinném uspořádání mě ani tak nepřekvapuje, že je patriarchální, ale že je zde povolená polygamie. Hloučky žen postávají po celé Sapě jsou tedy dost možná příbuzné, které společně pomlouvají svého muže.

Červení Zaové

Další skupinou, která neuniká mé pozornosti jsou Červení Zaové. Ženy nosí výrazné červené šátky s třásněmi, ze kterých si na hlavách motají zvláštní turbany. I ony většinou docházejí do Sapy z okolních vesnic, do kterých nás neustále zvou a nabízejí tzv. homestay. Tedy ubytování přímo v rodině, které však velmi často ubytováním v rodině vůbec není. Mnoho turistů se už nechalo zlákat vidinou poznání života tohoto etnika, ale realita vypadá nakonec úplně jinak. Pro turisty mají připravené oddělené bydlení a s rodinou se prakticky nepřijde do styku. Samozřejmě že život v turistické oblasti automaticky neznamená povinnost mít dveře domu otevřené dokořán. Ale pokud na rodinnou atmosféru někoho nalákají, nemohou se pak divit, že se jim turisté hrnou přímo do kuchyně. Na jedné straně by to chtělo větší respekt cestovatelů k soukromí místních rodin. Na druhé straně uvědomění si místních, že stát se živou atrakcí přinese možná peníze, ale příjemné to není.

Další setkání s lidmi, nikoli však Vietnamskými, se nám poštěstí při večeři v jedné z místních restaurací. Když si ve skrčeném stavu na miniaturní plastových židličkách (kterou bychom u nás použili pro dítě maximálně do 4 let věku, tady jsou však běžné) vychutnáváme jídlo, ozve se najednou: „Češi, oni mluví česky…“

A už se k nám hrne sympaticky vyhlížející pár zjevně rozradostněný touto skutečností. Ani je nestihneme pozvat k našemu stolu a už tu sedí i se svými talíři. Záhy se dozvídáme, že jejich radost plyne z faktu, že už několik měsíců nepotkali krajana. Jsou na cestě 14 měsíců a mají za sebou Nový Zéland, Austrálii a několik zemí jihovýchodní Asie. Tomu říkám cesta! Během doby, co pijeme bia hoj (pivo bez pěny z dvoulitrových plastových kýblů), máme si neustále co povídat. A protože si máme co povídat i další večer, kdy se opět domlouváme na bia hoj, rozhodujeme se pro společnou cestu dál na jih. S několikadenním předstihem kupujeme zpáteční místenku na vlak, ve kterém se za 25$ můžeme uvelebit na tzv. hard sleep, tedy tvrdém úzkém lůžku, kterých je do jednoho vagónu vměstnáno šest.

Než se však vydáme na další cestu, čekají nás tři dny v nespoutané přírodě severního Vietnamu. Jeden den využíváme k motorkářskému výletu. Sehnat motorku není nic složitého. Nikdo nechce vidět naše řidičáky (které tu mimochodem stejně neplatí), nikdo neotravuje s pojištěním, s placením vratné kauce nebo s podobnými hloupostmi. Zaplatíme jen 8$ a můžeme se vydat na cestu. Nejdřív jsem lehce hysterická a neustále na Martina hulákám, ať jede pomalu. Nejvíc se děsím v zatáčkách, aby proti nám nevyjel náklaďák, autobus a motorkář najednou, jak je tady dobrým zvykem. Martin ale rychle okoukal místní fígl důležitý k přežití – troubení! Před každou zatáčkou troubíme jak zběsilí a všechny kolize se nám jako zázrakem vyhýbají. Navštěvujeme Silver watherfall vzdálený asi 14km od Sapy, ale protože máme pocit, že jsme pořád dost v civilizaci, odbočuje Martin z hlavní cesty někam mezi rýžová políčka. Cesta vede překrásným údolím a my se kocháme okolní krajinou a malými vesničkami. Opět se nám potvrzuje, že nejhezčí zážitky na nás čekají, když jen tak bloumáme po kraji a nesnažíme se najít žádný z doporučovaných turistických cílů. Užíváme si báječné odpoledne!

Trek do hor

Přesto se rozhodneme koupit dvoudenní trek k horským kmenům u místní agentury. Během našeho bloumání na motorce jsme se totiž přesvědčili, že není nic těžkého se tu ztratit. Martin je sice vybavený poměrně dobrým orientačním smyslem, ale bez pořádné mapy (která se tu prakticky nedá sehnat) se hlouběji do hor vypravit nemůžeme. Nezbývá než si najmout místního průvodce a doufat v lepší počasí. Ráno, kdy vyrážíme je totiž beznadějně deštivé a obloha nám ukazuje svou horší stránku. Mraky jsou tmavě šedé a stojí nad našimi hlavami bez jakýchkoliv známek pohybu. Ale v horách může být během hodiny všechno jinak, v což pevně věříme. Ve skupině s námi jde ještě jedna slečna z Izraele a dvě Angličanky – matka s dcerou. Starší žena s sebou několikrát plácne do bláta a my se trochu začínáme obávat, jestli vůbec někam dojdeme. Chůze po rozbahněné cestě není v trekové obuvi nijak náročná, ale Angličanky jdou v holínkách. No comment!

Údolí sevřené z obou stran rýžovými políčky je ale krásné i v dešti. Jakoby rýžoviště byly jemnou krajkou lemující kalnou řeku klikatící se údolím. Déšť chvílemi ustává, ale jakmile si sundáme ponča, hned se zase spustí. Když přicházíme do malé vesničky, kde si dáváme obědovou pauzu, jsem už mistr světa v sundávání a nandávání pláštěnky. Na sobě si jí nechci nechávat, protože se v ní, při místní vlhkosti, neskutečně pařím, a tak jsem vděčná za každou chvilku, kdy ji mít nemusím. K obědu máme celkem chutnou polévku se zeleninou a instantními nudlemi. Po jídle mě velmi pobaví cesta na záchod. Už jsem na cestách zažila nejrůznější modely tureckých záchodků, ale ten zdejší vidím poprvé. Vpředu je menší díra s větší mísou, zřejmě proto, že TO cáká a vzadu (tedy při předpokladu, že si sednete správně) je větší díra s menší mísou, protože TO prostě žuchne dolů. Je to vlastně úžasně praktické, ale když vejdu prvně na záchod, chvíli musím přemýšlet, jak na to.

Po obědě není krajina už tak krásná a začínáme potkávat víc dalších turistů. Do vesnice, kde máme nocovat přicházíme už ve 14:30 a průvodce se tváří, jako že bychom měli být strašně unavení, a on nám nabízí jedinečnou šanci blaženého odpočinku. Jenže mi nejsem unavení vůbec. Mnohem víc jsme zvědaví, a tak vyrážíme na obhlídku okolí. Blátivou cestičkou vylézáme nad vesnici a celou ji obcházíme. Cestou si všímáme zdejšího prostého života, který je jako vytržený ze středověku. Před polorozpadlými prkennými domky si hrají v blátě děti a dobytek polehává hned vedle nich. Jen všudypřítomné satelity nám dávají vědět, že jsme skutečně v 21. století. Je zvláštní je vidět na zdejších chatrčích.

V hezkém guesthousu si dáváme vynikající vietnamskou kávu a pozorujeme partu Japonců, kteří se na okolní krajinu snad jedinkrát nepodívají jinak, než skrze hledáčky svých fotoaparátů a kamer. Jakoby tu ani nebyli. Pak pečlivě zakryjí hledáčky černými krytkami, aby se cestou na další štaci nezapatlaly. A pak frrr, zase rychle jinam. My se naopak dlouze povalujeme na dřevěné lavici a pozorujeme cvrkot kolem. Je krásný podvečer a majitel guesthousu začíná na ohni připravovat malé selátko. Jde ale o způsob zcela odlišný od našich zvyklostí. Nemá žádné zařízení, které by už opracovaným seletem pomalu otáčelo nad ohněm. Milé prasátko šoupne rovnou do plamenů a čeká, až se opálí chlupy. Co se děje dál už nevíme, protože se začíná pomalu stmívat, a tak se vracíme zpátky do našeho ubytování. Večer si užíváme příjemné venkovní posezení s našimi oblíbenými žolíkovými kartami, když mě najednou Martin vlepí facku. Tvrdí, že mi na tváři seděl komár. Prý mě zachránil před malárií. Normálně mě nebije, tak mu to budu věřit.

V noci poslouchám jak na střechu, kterou máme jen pár čísel nad hlavami, padají provazy vody. Ráno nás ale probouzí sluníčko a bláto! Průvodce nám vysvětluje, že starší z Angličanek dnešní pochod určitě nezvládne, a tak musí podstatně změnit a zkrátit trasu. Nám i beze změn přijde, že je celý trek tak trochu ošizený a nechceme se nechat připravit o slíbený bambusový les a vodopády. Průvodce nám proto kreslí na kus papíru improvizovanou mapu a vyrážíme na vlastní pěst. Sejdeme se až u auta. S pocitem nenadálého dobrodružství se vrháme do bláta. Hned kousek za vsí utrhne Martin řemínek od boty, když se snaží vytáhnout nohu zapadlou po koleno do bahna. Lepící pásku máme naštěstí vždycky po ruce, a tak si umně přitejpuje zbytek boty k noze a jde se dál. Zásadní událost dnešního dne (alespoň z mého pohledu) se přihodí až v bambusovém lese. Moc se nám líbí místní příroda a všudypřítomní motýli, a tak jdeme hlouběji a hlouběji… A najednou nevíme kudy kam.

Ve stejnou chvíli vidím tři hemžící se pijavice přímo na mé noze. Hystericky se je snažím odtrhnout. Dvě jdou snadno, ale jedna potvora drží jak přišitá, vlastně přisátá. Ne a ne se pustit. Hulákám na Martina, ať mi okamžitě pomůže, ale než ke mně stihne dojít, zůstává po pijavici jen tenký pramínek krve vytékající z malé ranky. Okamžitě velím ústup na rozblácenou cestu a nechci už žádné další courání po lese. Byť krásném. Cvrnk, další pijavice letí pryč, tentokrát z ruky. Terén je celkem náročný, a tak nám chvilku trvá než najdeme cestu. Nechce se mi věřit, že pijavice byly jen mezi bambusy a na pěšině žádné nebudou. Nic jiného než jít dál, mi ale nezbývá, a tak se v lehké panice (vlastně spíš v těžké) snažím balancovat, abych se co možná nejméně dotýkala bláta. I tak je další cesta doprovázena neustálým hledáním slizounů na mém těle s dotazy: „Nemám tady pijavici?“
„Nemáš, pojď už!“ A tak jdu. Kloužu z jedné louže do druhé a neskutečně se těším, až budeme konečně u vodopádu. Tam bychom měli narazit na lepší cestu. Tedy jen za předpokladu, že jdeme správným směrem. V opačném případě vůbec netuším, jak se tady zorientujeme, a tak se na to snažím nemyslet. Naštěstí potkáváme dvě hmongské ženy, které nám potvrzují, že waterfall je naším směrem. Uf, po další půl hodině klouzání v blátě jsme konečně u něj.

Vodopád je široký asi třicet metrů a voda v něm, s obrovským rachotem, padá do víc než padesátimetrové hloubky. Nemůže se mi tedy nikdo divit, že se bojím přeskákat jednotlivé proudy vody a dostat se doprostřed skály, kam Martin po vzoru Vietnamského mladíka hrozně nutně potřebuje. Ke skoku mě horlivě vybízí, marně. Když se bojím, tak se prostě bojím! Dneska už žádný dobrodružství. A tečka!

Pán Bůh mě asi vyslyšel a cesta od vodopádu k autu je opravdu téměř nudná. Jen výhled do údolí nám zpříjemňuje asi hodinovou vycházku z kopce dolů. Ve vsi, kde nás vyzvedává auto si dáváme, co jiného, než nudle se zeleninou, a hurá zpátky do Sapy odkud zítra míříme na jih do zátoky Lan Ha.

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Vietnam

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *