Po návštěvě Demilitarizovaného pásma se potloukáme mezi rýžovými políčky, starověkými městy a usměvavými Vietnamci s tiypickými kónickými kloubouky na hlavách. Směřujeme dál na jih a těšíme se ze zapadlých vesniček, stejně jako z věhlasných památek, které cestou potkáváme.

Mezi významná místa patří bývalé císařské město Hue, které bylo v roce 1993 zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO. Moje nadšení z prohlídky císařské pevnosti, citadely a několika pagod trochu kazí počasí. Ve stínu je teplota víc než 35 stupňů a stupeň vlhkosti je daleko za hranicí únosnosti. Vaříme se ve vlastní šťávě a uniknout před spalujícím horkem, pokud chceme vidět místní památky, není kam. Většinu krás historického Hue si proto necháváme ujít a míříme dál na jih do Hoi An. Ani tím pádem nedokážu moc doporučit, jestli Hue stojí za návštěvu, nebo ne. Asi stojí, ale určitě v jinou roční dobu, než je červenec.

Před horkem se nám uniknout nedaří. Uzounké uličky Hoi Anu jsou snad ještě víc rozpálené než široké bulváry císařského Hue. Městečko mi připomíná domeček pro panenky, který mi kdysi ze starých krabic a tapet vyrobila máma. Většina domů slouží hlavně turistickému ruchu. Místní obchůdky a krámy se specializují převážně na oděvní průmysl. Snad v žádném městě na světě nežije tolik švadlen pohromadě. Z každé výlohy na nás koukají saka, sukně, kostýmy a obleky. Místní specialitou je šití obleků a kostýmů na míru. V každé uličce nám nabízejí znovu a znovu ušití za tu zaručeně nejlepší cenu. V našem případě jen plýtvají časem. Martin neměl na sobě oblek, podle mě, nikdy a já jsem na tom jen o jedno obléknutí kostýmku líp.

Z rozpáleného Hoi An ujíždíme na jednodenní výlet na vypůjčených kolech na ostrov Cam Kim. Lépe řečeno nejdříve plujeme lodí a pak teprve ujíždíme na kolech. I dnes je ale tak strašné horko, že mi snad začíná bublat krev v těle. Výhodou jízdy na kole je, že nás neustále ofukuje mírný vánek. Jakmile ale zastavíme, pot se z nás řine všemi póry. Pomalým tempem projíždíme ospalými vesničkami a jako bychom se rázem ocitli v úplně jiném světě. Nikdo na nás nepokřikuje ať si necháme ušít oblek a obchod se suvenýry nikde žádný.

Ve vesnicích se suší obarvená sláma, která zřejmě čeká, až z ní budou upletené rohože nebo koše. U moře se přímo na zemi suší neuvěřitelné množství ryb, které během čekání na sežrání zamořují ulice nepříjemným zápachem. Nepříjemné je i setkání s místními dětmi, pro které jsme zřejmě velkou atrakcí. Když na nás začnou něco pokřikovat, mile se na ně usmíváme a máváme v domnění, že nás rády vidí. Když se k nám ale rozběhne celá tlupa a začne po nás něco házet, ujíždíme rychle pryč. Jedno něco mě zasáhne a zůstane ležet na rameni. Je to maličký ptačí zárodek, fuj! O místní uvítací ceremoniál zřejmě nejde. Vesnicím se proto už raději vyhýbáme a krásnou krajinou se pomalu vracíme k přístavu.

Během pauzy na jídlo v maličkém stánku u cesty mám pocit definitivního uvaření. Nikdy v životě mi nebylo takové horko. Je to na mě asi dost vidět, protože jen co usedáme na malé plastové židličky, přináší k nám milý Vietnamec stojan s puštěným ventilátorem a zubí se na nás. Martin je podobně rudý jako já, a není to studem. Dozvídáme se, že čím větší vedro, tím pálivější a teplejší polévka nám pomůže vyrovnat vnitřní a vnější teploty. No nazdar, snad nás nechtějí uvařit za živa, jako se to v některých koutech Asie praktikuje se zvířaty. Přesto se nakonec morbidní radou zkušeného ostrovana řídíme, i když bych si raději dala kýbl ledu a zmrzlinu. Nic jiného, než horkou polévku, tu stejně nemají. Během jídla jsem už téměř v delíriu a zachraňuje mě jedině puštěný větrák. Když přežiju tohle, tak už snad všechno.

Čámské památky My Son

Spalujícímu horku neunikáme ani při návštěvě čamských památek My Son. Co bychom taky v červenci ve Vietnamu chtěli? Pro tentokrát jsme ale zvolili rychlejší dopravní prostředek, a sice motorku. My Son je od Hoi An vzdálené zhruba 50km, což bychom na místních kolech neujeli ani při nejlepší dobré vůli. Na motorce fouká vítr ještě o něco víc než včera na kolech, takže pocit vedra není tak drastický. Trochu mě ale zneklidňuje hustý provoz a nákladní auta, která nás na úzké silnici míjejí jen o pár centimetrů. Martin ale řídí bez zaváhání a mezi auty kličkuje, jakoby se tu narodil. Po několika kilometrech sjíždíme na prašnou silnici vedoucí podél zavodňovacího kanálu. Provoz tu není téměř žádný, zato jsou tu hadi. Přesněji řečeno jeden had. Řítíme se k nemu vysokou rychlostí (alespoň mi to tak připadá) a zhruba metrový had se v klídečku vlní přes silnici. Mám pocit, že Martin ho snad vubec nevidí, a tak řvu a nevědomky do něj zatínám nehty. Ten v klidu objede hada, a pak už míň v klidu začne nadávat. Ne hadovi, ale mě! Ukazuje na červené vrypy mých nehtů mezi žebry. No co, hlavně, že to dopadlo dobře pro nás i pro hada. Celý zbytek cesty sleduji ostřížím zrakem krajnici silnice, jestli nechce přejít ještě další hádě.

Do My Son dorážíme okolo poledne, kdy je žár slunka největší. Alespoň tady nejsou žádní jiní turisté a červené z hlíny vypálené čamské stavby máme téměř sami pro sebe. Ruiny leží v nevelikém zeleném údolí a horko tu naštěstí není tak strašné, jako ve městě. Užíváme si procházku mezi jednotlivými chrámy a já se snažím představit si, jak to tady vypadalo v dobách největší slávy, kdy tu stálo téměř 70 staveb. Dneska jich je sotva 20. Fascinující mi připadá i způsob stavby těchto chrámů. Vědci sice nemají dodnes úplné jasno, čím Čamové cihly spojovali, ale většina se shoduje, že cihly pálili až když byla cela stavba hotová.

Představuju si plameny šlehající několik metrů nad naše hlavy, až ke špičkám jednotlivých věží. Představuju si zasvěcující rituály bohu Šivovi, který byl považován za zakladatele a ochránce čamských dynastií. To všechno mě vrací o několik století zpátky a přeju si mít stroj času a opravdu se do té doby alespoň na chvilku podívat. I čámské památky, bohužel, zasáhla vietnamská válka. Mnoho staveb zničily americké bombardéry při snaze zlikvidovat základnu Viet Congu. Naopak dnes tu probíhají četné restaurátorské práce, a tak se snad podaří vrátit život a krásu dávno zničeným chrámům a věžím.

Centrální vysočina – Dalat

Cestou do Centrální vysočiny projíždíme město Nha Trang a jsme moc rádi, že tudy opravdu jen projíždíme. Plážové bary a mnohapatrové budovy přeplněné, jak říká Martin turisty v žabkách a tralaláčkách (míněno slamených kloboucích) nejsou naše vysněné destinace. Po rychlé snídani na pláži míříme do hor. V Lonely Planet se dočítám, že Dalat je posetý elegantními vilami ve francouzském koloniálním stylu. Ať koukám, jak koukám, žádnou eleganci tu nenacházím. Dalat mi nepřipadá o nic hezčí, než ostatní špinavá a rušná vietnamská města. Co ale velmi vítáme, je změna klimatu. Od moře jsme vyjeli téměř do 1500 m n. m. a ochlazení jsme už potřebovali jako sůl. Přes den je sice teplo, ale večer oblékám dokonce dlouhý rukáv a jsem strašně ráda, že konečně nesedím propocenou zadnicí na plastové židli a nepočítám kapky potu tekoucí mi po zádech.

S najatým průvodcem vyrážíme na celodenní výlet do hor. Krajina kolem nás je porostlá borovicemi a trochu mi připomíná náš český les. Alespoň vůní určitě. Procházíme přes kávové plantáže a několik malých vesniček. Největším zážitkem z dnešního dne jsou ale jednoznačně lanové mosty houpající se vysoko nad zakalenou řekou. U prvního nás fascinuje, jak obratně po něm jezdí místní omladina na motorkách. Tedy jestli se dají stroje, na kterých se tu prohánějí, vůbec ještě motorkami nazývat. Těžko uvěřit, že ta spousta plechu drží vůbec pohromadě.

Hravě s nimi projedou kdejaký rigol, všechna čest. Čím víc mostů přecházíme, tím víc nám řídnou prkna pod nohama. Dostáváme se do odlehlejší oblasti a mosty nejsou tolik využívané a tedy ani spravované. U jednoho mám dokonce vážné obavy, že půjde vůbec přejít. Průvodce nás žádá, ať po něm jdeme radši každý zvlášť, protože se neví, jestli dva lidi unese. A že unese jednoho člověka se ví?!

S bušícím srdcem a staženým zadkem natahuju kroky z jednoho prohnilého prkna na druhé. Znovu a znovu mě udivuje, že ještě žádné nekřuplo. Křečovitě se držím rukama provazového zábradlí v domnění, že když křupne prkno, udržím se nad vodou alespoň za pomoci lan. Ale jak dlouho? Jak by mě tu někdo zachraňoval si nedovedu dost dobře představit. Než si stihnu přehrát všechny katastrofické scénáře, jsem na druhé straně. Uf. Zbytek výletu probíhá pohodově a klidně, i když náš průvodce se chvílemi tváří, jakoby právě zdolal Mount Everest. Pořád dělá pauzy na odpočinek a neustále se nás ptá, jestli nejsme unaveni. Nejsme! Ale on evidentně jo.

Antiplážové Mui Ne

Po odbočce do horského Dalatu se vracíme zpět k moři do Mui Ne. Jde o malé letovisko, chtělo by se snad napsat plážové, ale když jsem Martina večer přiměla k romantické procházce po pláži, zděsila jsem se. Místní pláže jsou plné naplaveného bordelu, smradu a dětí hledajících v odpadcích něco užitečného. Snad je to jen roční dobou, v období monzunů nevypadají žádné pláže nijak krásně, ale tohle je fakt síla!

Okolí Mui Ne projíždíme opět na motorkách. Navštěvujeme několik rybářských vesniček, pár celkem slušně zachovaných čamských památek a čarovný pramen. Ten mi nakonec učaroval asi nejvíc. Když ale v Mui Ne odbočujeme z hlavní silnice v místě, kde nás k tomu Lonely Planet nabádá, moc nevěříme, že potkáme něco čarovného. Odpadky a nepořádek všeho druhu lemují špinavý potok a ignorovat se nedá ani zápach. Přesto lezeme do chladné vody a pěšky se vydáváme proti proudu.

A děláme dobře. Po několika desítkách metrů se krajina úplně mění, mizí odpadky a zápach a otevírá se nám pohled na bílé skalky jejichž krásu dotváří kontras s všudypřítomným sytě oranžovým pískem. Turisté sem moc nechodí, a tak si asi kilometrovou procházku vodou užíváme v úplném osamocení. Mizí ruch hlavní silnice v Mui Ne a veškerá civilizace se najednou zdá být strašně daleko. Legendu o tom, proč se pramenu říká čarovný se mi dohledat nepodařilo, ale dost možná mu tak místní lidé začali říkat právě proto, že je to tu jako v pohádce.

 

Související články najdete v kategorii: Destinace, Vietnam

 

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *