Po tom, co jsme si přečetli nejrůznější informace o krásách zátoky Halong jsme se rozhodli ji minout a zvolit méně atraktivní, a tedy i méně turisty navštěvovanou zátoku Lan Ha. Mnohokrát se mi osvědčilo nenavštěvovat to nej, které se nabízí a spokojit se s oblastí sice méně vychvalovanou, zato oproštěnou od komerčních a jiných šaškáren.
Zátoka Lan Ha
Co na tom, že zátoka Halong nabízí více než dva tisíce skalnatých ostrůvků, zatímco Lan Ha jen několik stovek. Stejně je všechny neuvidíme, tak co na tom sejde. Místo do města Halong tedy míříme z Hanoje rovnou na ostrov Cat Ba, do stejnojmenného města. K cestě jsme využili kombinovanou jízdenku zahrnující autobus i loď, což se ukazuje jako spolehlivá a rychlá varianta. Najít ve městě Cat Ba loď na dvoudenní plavbu mezi neuvěřitelně rozmanitými tvary ostrovů, které jen příroda dokázala vytvořit, není problém.
Zátoka Lan Ha není tak provařená, a tak se v ní pohybujeme téměř sami. Během tří dnů naší plavby potkáváme jen dvě plovoucí rybářské vesničky a dvě turistické lodě, z nichž jedna se pro nás stane záchranou. Největší atrakcí během plavby jsou tak kajaky, které máme přivázané za lodí. Díky nim můžeme prozkoumávat okolí pěkně zblízka.
Světlo na konci tunelu
Během jednoho takového průzkumu jsem podělaná až za ušima. Jak totiž zjišťujeme, proplouvat můžeme nejen okolo ostrovů, ale mnohdy i skrze ně. Martin evidentně nadšen vidinou vplutí do neznámé jeskyně, mě jistými kormidelnickými manévry posouvá blíž a blíž do černé díry. Alča se Zdendou už zmizeli neohroženě ve tmě. Jejich nekonečně optimistické a bohémské povahy nepřipouští žádný problém, a tak je ani ve snu nenapadne, že tam na nás může něco číhat. Moje polohystercké smýšlení si naopak okamžitě dokáže vytvořit naprosto iracionální představu, že tam někde ve tmě je konec světa a černá díra, do které vplouváme, nás nenávratně pohltí. Tma! Všude kolem je najednou neproniknutelná tma. Instinktivně skláním hlavu, protože tuším, že strop jeskyně není příliš vysoký a nechci napálit hlavou do skály. Nic jiného než tma a šplouchání vody okolo našich pádel trvá naštěstí jen pár vteřin. Přede mnou se náhle objevuje světlá tečka, která se začíná zvětšovat. Hurá. Není to konec světa. Je tam život. Před námi se otevírá laguna sevřená ze všech stran neprostupnou džunglí.
Zajímavý obrázek se nám naskýtá i při pohledu do vody. Všude okolo nás plují svým typickým vlnitým pohybem medúzy. Jsou jich snad tisíce! V životě jsem nic podobného neviděla. Hrají všemi barvami a nejzajímavější jsou ty úplně průsvitné. Jak mezi nimi plujeme, občas se některá zachytí na pádle a pak z něj zase líně sklouzne do vody. Nechtěla bych se mezi ně vyklopit. Jestli pak žahají? A proč jsou všechny zrovna tady? Až se budu bavit s někým znalým života v oceánech, musím se na to zeptat.
Během plavby v zátoce Lan Ha se opět dozvídám něco nového o Vietnamcích. Druhý den naší plavby se nám rozbije motor a mírné vlnky nás pomalu přibližují k nedalekému skalnatému útesu. I když posádka vypadá naprosto nerozhozená, mě to trošku zneklidňuje. Skála se blíží sice velmi pomalu, ale blíží. Posádka mává na turistickou loď plující, jako na zavolanou okolo, a něco na sebe hulákají. Pak nás cizí loď zapřahuje na lano a táhne do přístavu městečka Cat Ba. Neštěstí je zažehnáno.
Stejně jako na naší lodi, i na té druhé, jsou jen čtyři cestovatelé, se kterými se dáváme krátce do řeči a domlouváme se na večerní posezení v některé z přístavních hospůdek. Tam se pak dozvídáme jejich příběh. Po návratu z lodi zjistili, že se jim během plavby ztratilo z batohu 200 dolarů. Vzhledem k tomu, že všichni čtyři cestovali společně a dobře se znali, byli si jisti, že je okradl někdo z posádky. Zašli proto do agentury, kde si plavbu objednali a řekli to majiteli. Po chvíli vyjednávání se jim celý ustrašený omluvil a s prosbou, aby to nikde nikomu nevyprávěli, jim 200 dolarů vrátil. Žasnu, jak to bylo jednoduché!
V Čechách by se nic podobného stát nemohlo. Nemyslím tím, že by v Čechách nikdo nekradl. Ale nevěřím, že by došlo tak jednoduše k navrácení peněz. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale myslím, že většina Čechů (tedy těch co kradou) by zatloukala, i kdyby se peníze našly u nich v kapse. Mohl je tam přece strčit kdokoliv… Pro Vietnamce je ale strašná potupa, když je někdo z něčeho obviní a všechno se snaží stůj co stůj urovnat. Hádky nemají rádi a konfliktům se proto raději vyhýbají. Zajímalo by mě, jestli takhle nekonfliktně vypadá i jejich manželské soužití.
Loučení v Ninh Binhu
Ze zátoky Lan Ha se vydáváme autobuse směrem k jihu do města Ninh Binh. V jeho okolí není sice žádná výrazná zajímavost, kvůli které by se sem sjížděly davy turistů, ale o to víc si vychutnáváme klid a vůni vietnamského venkova. Na motorce projíždíme okolními vesničkami a necháváme se uchvátit rýžovými políčky a vápencovými homolemi trčícími ze země všude kolem. Jízdu na motorkách nám zlehka komplikuje všudypřítomná sláma válející se po ulicích a chodnících.
Během několika příjemných dnů, které v okolí trávíme, neustále šplháme na nějaké kopce, prolézáme jeskynní chrámy a navštěvujeme i jeskyně Tam Coc (Tři jeskyně). Jedna z mála atrakcí, která sem láká turisty. Proto na plavbu po řece, na které tři jeskyně jsou, vyplouváme brzy ráno.
Počasí nám moc nepřeje, a tak neustále sundáváme a nandáváme pláštěnky. Ale lidí je tu tím pádem ještě o něco méně než obvykle, což nám vyhovuje. Na plavbě samotné mě kromě tří jeskyň– Hang Ca, Hang Giua a Hang Cuoi – uchvacuje hlavně zručnost kormidelníka. Vesla nedrží v rukou, jako většina smrtelníků. Specialitou místních průvodců je veslování nohama. Vzhledem k jazykové bariéře se mi nedaří zjistit proč. Snad možná proto, aby mohli v jedné ruce držet apartní deštník, či slunečník (záleží na počasí) a k tomu gestem druhé ruky dávat najevo, že jsou fakt v pohodě.
Během asi dvouhodinové plavby k nám nesčetněkrát připlouvá jiná obchodní lodička, jejíž majitel nám vnucuje své zboží. O nic nemáme zájem a je čím dál těžší zbavit se dotěrných obchodníků. Z celkem příjemného výletu krásnou krajinou tak Vietnamci dělají zážitek, který bych si zopakovat určitě nechtěla.
Nejsmutnější na celé návštěvě Ninh Binhu je loučení s Alčou a Zdendou. Jejich velká cesta je u konce a vracejí se do Čech. Tedy pardon, na Moravu! Jen párkrát za život (jestli vůbec) potkáte lidi, kteří vám během několika mála dnů uvíznou v srdci natolik, že se s nimi nechcete loučit. I když se svým volnomyšlenkářstvím jsou úplně jiní, než my s Martinem, máme velmi podobný pohled na život, cestování, politiku, planetu a tak vůbec… Když je doprovázíme na nádraží, mám trochu knedlík v krku, ale slzu na krajíčku. V Čechách bydlíme každý na jiném konci republiky, a tak ví Bůh, jestli se ještě někdy potkáme. Setkání to bylo krásné!!!
Související články najdete v kategorii: Destinace, Vietnam
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.