Z každé situace se dá těžit! – říká cestovatel Honza Drobný

Osm měsíců žil a pracoval v Peru, dalších deset pak v Thajsku. Vznikla z toho kniha – Vždy je cesta, aneb ztracený bílý muž a pochroumaný pes napříč kontinenty. S velkou vůlí hledat cestu i tam, kde zdánlivě není, vyrazil Honza i na další životní pouť. Vládní opatření proti koronaviru ho totiž připravila o veškerou obživu, a tak sbalil své čtyři chlupáče a vyrazil – tentokrát směr sever!

Proč ses znovu rozhodl opustit Česko?

Celou loňskou zimu jsem připravoval cestovatelské přednášky a další různé akce pro veřejnost a do toho přišel první jarní lockdown. To mě úplně připravilo o veškerou obživu, kterou jsem měl založenou na hromadných akcích. Všechno, na čem jsem makal, bylo najednou v háji. Nechtěl jsem ale sedět doma a fňukat. Bylo jasné, že se to hned tak do starých kolejí nevrátí, jestli vůbec někdy, a tak jsem si řekl jako už mockrát v životě, že udělám z nevýhody výhodu a splním si svůj celoživotní sen žít v divočině.

Pandemie tedy může přinést i něco dobrého?

Určitě, jako všechno. Obecně si myslím, že jako lidstvo děláme maximum pro to, aby se dělo to nejhorší možné a vůbec si z ničeho nebereme ponaučení. Celkem se divím, že pandemie má vlastně takhle mírný vývoj. Podle mě může kdykoliv přijít něco mnohem, mnohem horšího. Tady vidíme, jak je naše civilizace křehká. Lidé si často myslí, že je zachrání politici, že to vyřeší za ně. Těm jde ale hlavně o to, jak na tom co nejvíc vydělat. Proto se chci umět postarat sám o sebe. Koronakrize nám jednoznačně ukázala, že se všechno může ze dne na den zhroutit jako domeček z karet a to, co považujeme za jistoty, žádné jistoty vlastně nejsou.

Proč sis zvolil zrovna Švédsko?

Odjížděl jsem s holým zadkem, protože jsem celou zimu nevydělával. Takže jsem potřeboval, aby to byla země, kde si najdu slušně placenou práci, což Švédsko splňuje. A hlavně je to nejrozlehlejší divočina v Evropě, po tom jsem toužil. Navíc mám rád zvláštnosti a těch je tu spousta. Mimo jiné, že v zimě je skoro pořád tma a v létě naopak světlo. I když slunce zapadne na dvě tři hodiny, tak je pořád světlo. Nebo třeba když je krásně, všude jsou strašná kvanta komárů. Ven se chodí jen s dlouhým rukávem, kapucí a stejně je člověk strašně poštípaný. Jednou mi volal kamarád: Ahoj, jak tam dneska máte? A já říkám, skvěle, zrovna jdeme ven. Až pak jsem si uvědomil, že venku lije, fouká vítr a je vlastně strašně hnusně. Ale pro mě super, protože nebyly kousavé potvory.

Dařilo se ti ve Švédsku od začátku?

Neměl jsem žádné plány. Po několika dnech jízdy na sever jsem dojel do vesnice kousek od polárního kruhu, kde bylo jak po Černobylu. Nikde nikdo. Všechno bylo zavřené, protože jednak léto, takže kousavé potvory a za druhé, korona. Oni sice neměli lockdown, ale na rozdíl od nás všechno dodržují. Jenže po zkušenostech z dřívějška už jsem věděl, že nejlíp se hledá práce přes kontakty v hospodě. Ale tady nebyla nikde ani noha. Nakonec jsem na terase jedné prázdné restaurace našel týpka, který se tu v sezóně stará o sjezdovky. Spřátelili jsme se, zůstal jsem tam nějaký čas bivakovat v autě a snažil jsem se přes nového spojence najít práci. Nebylo to ale moc fajn období. Hodně se ochladilo, 7 stupňů, v jednom kuse pršelo a já žil se čtyřmi psi v autě. Promočené pelechy, žádná koupelna, teplá voda, nic takového. Navíc mi došly peníze i nafta. Bylo to náročné, ale to k cestování patří.

Neměl jsi chuť to vzdát?

Já už vím, že na tyhle momenty pak nejvíc vzpomínám. Takže se snažím si je užívat, jako bych na to koukal jednou zpětně. Navíc moje spisovatelská duše už se tak trochu těší, jak to bude vyprávět v knize. Taky z duchovního hlediska vím, že mi tyhle momenty dávají nejvíc. I kvůli tomu jsem tady, kvůli posílení, kvůli zocelení. Když člověk vyrazí se čtyřmi psi, bez peněz, ve 20 let starém autě do divočiny, tak to je ložené, že budou komplikace. S tím do toho jdeš, a jestli ne, tak do toho nechoď vůbec. Takže varianta, že bych uvažoval, že to vzdám, mě nenapadla opravdu ani na vteřinku.

Co tě nakonec dostalo z největšího srabu?

Zásadní moment přišel, když jsem sehnal bydlení , a pak i práci v Arctic campu. Rozdělal jsem si oheň, rozvěsil mokré psí pelechy a dal si horkou sprchu. To byla obrovská vzpruha. Najednou se to otočilo z minuty na minutu a místo nepohodlí ve vymrzlém zatuchlém autě přišla pohádka. Už tyhle momenty ze života dobře znám, takže i když je mi ouvej, dobře vím, že zase bude dobře. I v největším srabu se k tomu snažím rovnou přistupovat tak, abych se za sebe nemusel stydět, až bude zase dobře.

To by chtěl možná umět kdekdo, máš na to nějaký recept?

Je to strašně jednoduché, lidé vidí často všechno zbytečně složitě. Raději si vymýšlejí překážky, proč něco nejde, než aby hledali cestu, jak by to jít mohlo. Řeknu příklad, svého času jsem chodil často do posilovny a bylo to na mě vidět. Hodně lidí mi říkalo, ty jo, já bych chtěl vypadat jako ty. A já jsem říkal, tak pojď se mnou. A od mnoha lidí jsem vyslechl nekonečné příběhy, proč vlastně nemůžou začít cvičit. Protože do prstu jsem se říznul a včera pršelo a zítra bude zase. Taky se mě často ptali na radu a já jsem vždycky říkal, dám ti jednoduchou radu, jak začít cvičit. Vezmeš tašku a jdeš cvičit. Nemáš-li tašku nebo peníze na posilovnu, jdeš cvičit třeba do parku. Takhle jednoduchý to je!

Znamená to, že lidé si za svoje trable můžou sami?

Odpovím ti takhle. Vím, o člověku, který vyhrál obrovské peníze ve sportce, ale začal se potom chovat jako blbec. Přišel o práci, o přátele a nakonec i o všechny ty peníze, protože je blbě investoval. Na druhé straně vidím jednoho z našich nejúspěšnějších paralympioniků Jirku Ježka, který je věčně usměvavý a plný energie. Jezdí po světě, vydělává peníze a vypadá celkově šťastně. O nohu přišel v 15 letech a sám říká, že kdyby o tu nohu nepřišel, tak by jako elektrikář žil nejspíš všední život obyčejného týpka. Na těchhle dvou příkladech vidíš, že věc, na kterou se lidé upínají jako k bombě, vyhrát jackpot ve sportce, ti může zničit život. Naopak to, že přijdeš o nohu, ti může ten život udělat lepší, než kdybys tu nohu měl. A ten rozdíl je jenom tvůj přístupu.

A jaký přístup má k tvému životu ve Švédsku partnerka, kterou si nechal doma? Nevadilo jí, že odjíždíš?

Bude to znít možná nepochopitelně, ale ani tohle není nijak složité. Ona mě poznala už jako cestovatele dobrodruha. Do Česka jsem se po Peru a Thajsku vrátil jenom proto, abych vydal knihu. Přesto jsem zůstal nakonec pět let a bylo to převážně kvůli ní. Jenže pak přišla korona, mně všechno zkolabovalo a věděl jsem, že chci pryč. Řekl jsem jí ale, stačí říct jedno slovo – nejezdi – a já nejedu. Nebo pojedeme, kam budeš chtít ty, ale nechtěla. Jsme denně ve spojení, ona vidí, jak jsem tu šťastný a v jakém rozpoložení jsem byl doma. Paradoxně i ona je tak šťastnější. Navíc dobře ví, že to nedělám jen pro sebe. Umět žít v divočině se může v budoucnu hodit nám oběma. S oblibou vždycky říkám, že my se doopravdy milujeme, takže se především podporujeme, ale nevlastníme.

Chtěl bys ve Švédsku zapustit kořeny natrvalo?

Je pravda, že čím déle tady jsem, tím je mi tu líp. Lidé jsou přátelští, ohleduplní a tolerantní. Za deset měsíců jsem se tady ani jednou nenaštval. Fakt! Doma jsem byl naštvaný permanentně. Na jednu stranu mi Česko chybí a jedině tam bych chtěl mít domov. Mám to tam rád. Ale na druhou stranu, čím víc poznávám svět, tím míň se mi chce vracet. A platí to zejména poslední roky kvůli politickému vývoji u nás. Uvidím, co život přinese.

Jsou Švédi opravdu natolik jiní než Češi?

Vysvětlím to na příkladu. Víš, jak já vím, že je COVID? V podstatě jenom díky kontaktu s Českem. Tam se snad neřeší nic jiného. Tady v severním Švédsku je to jinak. Korona se neřeší pořád dokola. Každý se snaží být ohleduplný sám za sebe. Opatření lidé dodržují a některá dokonce sami od sebe i nad rámec toho, co doporučuje vláda. Všechno je otevřené, obchody i restaurace. Tím, jak se lidé stáhli a nejsou ani turisté, se to i tak ekonomiky dotklo. Ale lidé tolik nenadávají, nehroutí se, spíš se jdou odreagovat, projet třeba na sněžném skútru a žít prostě dál.

Chceš se tedy vůbec vracet do Česka?

Prozatím určitě ne. Potřeboval bych tam sice jet, protože tam mám milované lidi i místa a navíc potřebuju vyřídit řadu úředních věcí, i nějaké zdravotní. Původní plán byl vyrazit zpátky 3. dubna. Když jsem ale viděl situaci v Česku, že je to horší než, když jsem odjížděl, všechno pořád zavřené, dokonce v tu dobu i hranice mezi okresy, tak jsem si řekl, co bych tam dělal a všechno jsem zrušil. Musel jsem si tady ale najít nové bydlení. Původní nájem skončil. Přesunul jsem se ještě asi o 350 km severněji do chaty do ještě větší samoty a divočiny.

Jak si můžeme švédskou samotu a divočinu představit?

Mám okolo sebe jen tři chaty, ke kterým se musí dojet posledních 38km po nezpevněné cestě. Jen jeden dům je ale obývaný, a to ještě jenom o víkendech. Jezdí sem rodina z města, jsou strašně fajn. Mít tady spojence mě uklidňuje hlavně kvůli psům. Kdyby něco, má se o ně kdo postarat. Jinak žiju v podstatě jako leckterý chatař v Česku. Venku suchý záchod, pitnou vodu si musím dovážet. Je tu elektřina, ale připojení na internet jen přes telefon a drahá data. Když jedu nakoupit, musím až za polární kruh a ujet 60km, což je na místní poměry za rohem. Takže si dělám zásoby, což je v zimě v pohodně, protože venku všechno zmrzne. V létě to bude horší, protože mám jen malou ledničku a mrazák. Určitě se chci naučit lovit, už jsem s tím trochu začal.

Samota ti nevadí?

Ta bylo paradoxně nejhorší na začátku, než si člověk zvykl, že mu spousta věcí a lidí chybí. A co si budeme povídat, nejvíc chybí přesně to, co nás nejvíc mrší – televize, internet, hospoda… Rád bych zapracoval na tom, aby mi tohle všechno nechybělo vůbec. Některým lidem zavřeli obchodní centra a jsou z toho nešťastní a neví jak žít a někdy ani proč žít. Naše štěstí by ale nemělo být podmíněné ničím z vnějšku a to ani ostatními lidmi. Proto nechci základy svého života stavět na něčem nebo někom druhém. Stát se může cokoliv, to teď vidíme v praxi.