Čína, den 1. – Odlet do Pekingu

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Ano, právě s ním odlétám do Pekingu.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Letadlo roluje po ruzyňském letišti. Nepříjemně se mi potí dlaně, špatně se mi dýchá. Nepomáhá ani myšlenka na obří větrník plný sladkého krému a šlehačky. Ani relaxační hudba ve sluchátkách. Hysterická panika z létání mě neopustí snad nikdy. Dnešní nervozita je ale dvojnásobná. Vedle mě sedí cizí muž. Naprosto cizí chlápek, kterého vidím podruhé v životě. Na první pohled docela fešák, přesto se z jeho přítomnosti nedokážu, ani jako svobodná pětatřicátnice, radovat.
„Kde se v Pekingu ubytujeme?“ ptá se skřehotavým hlasem.
„Je mi to jedno, hlavně ať to není moc drahý,“ odpovídám bez zájmu neznámému muži.
Nezúčastněný pozorovatel by si mohl myslet, že jsme manželé, kteří se jen zrovna nepohodli o to, kdo zapomněl při odjezdu z domu vynést odpadky.

Naše první setkání proběhlo v útulné pražské kavárničce minulý týden. I přes intimní atmosféru strohého osvětlení jsem se okamžitě po jeho příchodu začala cítit mizerně.
„Ahoj, já jsem David,“ podává mi ruku vysoký tmavovlasý muž.
„Těší mě, Katka, všichni mi říkají Kajda,“ ticho…
„Nehledal jsi to tu dlouho?“ snažím se přetrhnout trapné mlčení.
„Ne,“ ticho…
„Dáš si něco k jídlu?“
„Ne,“ ticho… Trojité ticho umocněné ševelením zákazníků u ostatních stolků mi působí lehké mrazení v zátylku. Takhle bude mlčet celých šest týdnů? Moje vnitřní intuice blesku rychle odpovídá, že nejspíš jo. Začíná mi hučet v hlavě.
„Už jsi našel nějaký zajímavý místa, kam se podíváme?“
„Ne,“ ticho… Uf, to bude mizérie!

Okýnkem pozoruju stále se zmenšující pražské budovy, až se tisíce domků, hal, náměstí a silnic promění v jednu velkou tečku ztrácející se v mlžném oparu. David usazený vedle mě listuje v Lonely Planet, který se na příštích šest týdnů má stát naší biblí a největším pomocníkem pro přežití. Pomalu se mi začíná uvolňovat stažený žaludek, pro který je start letadla to nejhorší, co mu jako potravu můžu nabídnout. Pragmatické argumenty, že cesta autem je daleko nebezpečnější, na něj nezabírají. Na zemi je chápe, ve vzduchu jde rácio stranou. Chudák žaludek. Chudák já.
Hlavou mi letí tisíce neuspořádaných myšlenek, které se od malicherností typu: Zhasla jsem světlo v předsíni? Dala jsem do batohu čelovku? obracejí i k těm závažnějším: Proč si, sakra, nedokážu najít milého stálého parťáka na cesty? A nejen na cesty. Skvělého parťáka pro všechno. Pro život!

Chmurně vzpomínám, jak jsme vloni cestou do Thajska nadšeně klevetily, co všechno uvidíme, na co se těšíme, nebo čeho se naopak bojíme. Cesta do Bangkoku tehdy uběhla jako nic. Zato dneska už mě začíná brnět celé tělo a to nejsme ještě ani na přestupu v Helsinkách. Myšlenky zběsile víří hlavou a puse se chce zase žvanit jako před rokem. Jenže s kým? Vloni tu seděly tři ženské. Úplně cizí ženské, které si společnou cestu domluvily přes cestovatelskou seznamku. Jedna z Ostravy, druhá z Prahy, třetí ze zapadlé vesničky někde u Sokolova. Všechny ale s touhou projet Thajsko křížem krážem, touhou ponořit se do exotického světa, s touhou si o všech zážitcích vyprávět. Je pravda, že touha si vyprávět byla chvílemi až tak silná, že jsem si častokrát přála, zůstat alespoň půl dne v tichu a zírat do zvlněné krajiny thajských hor bez toho, abych za sebou neustále slyšela: Jé, to je boží a dívej támhle. To je pecka! Někdo moje přání vyslyšel a ticha si letos užiju zřejmě dosyta. Bože, cožpak nejde přijít s nějakým kompromisem?

Z mučivého uvažování mě vytrhuje blikající nápis nad hlavou: Připoutejte se! doprovázený hlasem kapitána, který se tímto loučí se všemi pasažéry a děkuje za využití letecké společnosti Finnair. Během přestupu stihnu vypít dvě piva a říct si s Davidem dvě věty. Díky zvýšené hladině alkoholu v krvi snáším druhý start letadla o moc líp a znovu se nořím do chmurných myšlenkových úvah. Tentokrát je můžu převracet zprava doleva, seshora dolů a naopak, dlouhých jedenáct hodin. Nejvíc mě trápí myšlenka, že si za to můžu sama (ostatně to tak v životě bývá). Při výběru parťáka jsem se prostě ukvapila. V době, kdy jsme se na cestovatelské seznamce zkontaktovali, pracoval David v Německu. Vyměnili jsme si snad dvacet mailů, ze kterých sršelo nadšení pro exotické země a touha poznávat je. Tady přece nemůžu šlápnout vedle! Myslela jsem si před dvěma měsíci. Počáteční nadšení bylo ale zřejmě jen důsledkem mé bezbřehé naivity, díky které teď odlétám na šesti týdenní cestu Čínou s člověkem, se kterým si nemám co říct už po první hodině. Zřejmě jsme si už všechno napsali v mailech. Ty za něj musel psát buď někdo jiný, nebo má silně pokřivené verbální schopnosti a dovede se vyjadřovat jenom písemně.
Kdo mohl ale takovou věc tušit? Cena letenek začala s blížícím se datem odletu stoupat, nebylo na co čekat. Rozhodli jsme se je koupit, aniž bychom se jedinkrát viděli. Největší chyba! Při první tiché schůzce týden před odletem se už nedalo couvnout. Letenka byla zatížená skleněným tučňákem na mém pracovním stole a v pase čínské vízum. Příště budu chytřejší.
Možná si říkáte, proč nejedu s někým, koho dobře znám. Všichni moji známí a kamarádi mají buď spoustu práce a nemají čas a, nebo mají spoustu času, ale ti pak zase nemají peníze. Dopátrala jsem se i několika jedinců, kteří měli obojí – čas i peníze – ale zase nemají chuť se o tyhle dva poklady dnešní doby dělit se mnou. Pak je tu také kategorie mých velmi dobrých kamarádek, z nichž má každá u prsu minimálně jedno dítě, takže pro cestování jsou naprosto nevhodné. Vlastně by byly nevhodné, i kdyby děti neměly. Ne, že by se mnou nechtěly jet na dovolenou, ale turistická kategorie tureckej hajzlík v rohu na dvorku, by jim asi moc nevyhovovala. Nemám jim tedy vůbec za zlé, že moje čínské dobrodružství s naprosto neznámým mužem označily za šílenství. Měly nejspíš pravdu.
A proč nejedu sama? Je to prosté. Za prvé, tuze ráda si povídám, za druhé, moje dezorientační schopnosti sehrály hlavní roli nejedné pátrací akce celé mé rodiny, ve snaze najít mě třeba jen v lese za městem. Sama bych se zkrátka ztratila.

„Tady píšou, že mají natolik rozdílný dialekty, že Číňan z Jinzhou na severu země si vůbec nemusí rozumět s Číňanem z Nanningu na jihu. To je divný, co?“ snad nejdelší větu, kterou jsem od Davida slyšela, pronesl někde nad Volgogradem. Další přišla až nad pouští Gobi, kdy s povzdechem zavřel Lonely Planet. „To jsem zvědavej, jak se s nima domluvíme.“
Domluva s Číňanem mi v tuhle chvíli připadá jako problém zcela nedůležitý, zato domluva s Davidem bude asi překladatelský oříšek. A to jsem se těšila, jak mi bude vyprávět, co všechno na cestách zažil. Podle toho, co psal v mailech, procestoval Papui-Novou Guineu, Venezuelu nebo Indii. Ale snad je jen dobře, že o svých cestách prozatím mlčí. Znát jen zlomek z jeho cestovatelské historie, vystoupím v Helsinkách z letadla a vrátím se okamžitě domů se sklopenýma ušima. Jenže tohle všechno se mám teprve dozvědět.
Když už něco řekne, většinou se diví věcem pro mě zcela běžným. Divná mu přijde například váha mého zavazadla, kterou jsem hrdě zakonzervovala na 15kg. Je vidět, že buď nikdy necestoval s ženskou, a nebo nikdy nespal venku v teplotě nižší než je -5 stupňů (v Tibetu nás čekají teploty jen kolem nuly, ale co kdyby náhodou…). Vrstva podvlíkaček, triček a mikin je naprosto nezbytná. Pak se k tomu musí připočítat spacák, karimatka, čelovka, lékárnička, trekové sandály, a láhev kořalky. Taky jako naprostá většina žen, z nichž však asi jenom hrstka spí občas v horách, s sebou nutně potřebuju zásobu svých omlazujících a zkrášlujících krémíčků bez kterých neopouštím okres, natož potom světadíl (je mi přece jenom už pětatřicet). Je tedy víc než jasné, že tahle zásoba podpůrných prostředků pro přežití něco váží. Nejvíc se ale David diví tomu, že s sebou vezu litr pálenky.
„Kvůli alkoholu ti úplně zbytečně váží batoh o další kilo navíc.“
„No, a až ji vypiju, budu mít zase radost, že váží o kilo míň,“ zbytečné mi to rozhodně nepřijde a slivovici bych s sebou vezla, i kdyby jeden litr, zcela proti všem fyzikálním zákonům, vážil třeba pět kilo. Navíc je mi už teď jasné, že jí mám proklatě málo. Davidův batoh váží pouhých 11kg a to v něm má i stan a pevné trekové boty, které mám já na nohou. I tuhle záhadu se mi podaří během cesty rozluštit.

Při přistání v Pekingu mě překvapuje mlžný opar, kvůli kterému není město prakticky vůbec vidět. O pověstném čínském smogu jsem toho sice slyšela hodně, ale představu jsem měla trošku jinou. Ostravská inverze je proti téhle mlze čistý horský vzduch. Takže aniž bych z Pekingu viděla jedinou uličku, už se začínám těšit, až ho pozítří opustím. Na letišti jezdí malý vláček (takové menší pražské metro) do kterého se všichni začínají soukat. Jdeme s davem a vláček nás odváží k jezdícímu pásu, na kterém začínají kroužit zavazadla. Všechno tady jezdí samo od sebe. Mohli jsme jít pěšky, to ale správný Číňan nikdy neudělá. Chceme přece zapadnout. Pěší chůze se tu nenosí.
V letištní hale přemlouváme bankomat, aby nám vydal čínské juany. Marně. Trochu znejistím, protože moje celková hotovost, kterou mám důmyslně poschovávanou po těle a v batohu, činí necelých 500 dolarů, což na dlouho nevydrží. David mi překládá anglické nápisy na displeji bankomatu a strašně se diví, proč to nefunguje, když dělá všechno správně. Jelikož jsem žena technikou nepolíbená, zkouším na bankomat promluvit vlídným českým slovem a přesvědčuji ho, že nám peníze vydat prostě musí, jinak umřeme za pár týdnů hlady. Vlídné slovo zabírá a při třetím pokusu bankomat peníze vydává, aniž se nám podaří zjistit, proč to před tím nešlo. Však ještě budeme mít příležitostí se s tímto přístrojem blíže obeznámit.
V momentě, kdy opouštíme letištní halu, začíná drobně pršet, což považuji za čínskou zlomyslnost a opět se snažím zapůsobit vlídným českým slovem. Nebesa mi ale zřejmě nerozumí tak, jako před chvílí bankomat. V tuhle chvíli ještě netuším, že plechová krabice byla poslední bytost, se kterou se dalo kloudně domluvit česky nebo anglicky.

Následující díl: Čína, den 2. – Zakázané město

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa