Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce.

Letadlo roluje po ruzyňském letišti. Potí se mi dlaně a Bůh ví odkud se vzal lehký pocit dojetí. Mokré dlaně jsou důsledek nekontrolovatelného strachu z létání. Ale proč mi sakra vlhnou oči? Nejsem vyhnanec, nejedu nikam za trest. Letím přece na dovolenou! Možná jsou slzy deroucí se do očí předzvěst toho, že na téhle dovolené je budu ronit ještě mockrát.

Vedle mě sedí cizí muž, naprosto cizí chlápek, kterého vidím podruhé v životě. Na první pohled docela fešák, přesto se z jeho přítomnosti nedokážu radovat.
„Kde se v Pekingu ubytujeme?“ ptá se mě skřehotavým hlasem.
Je mi to jedno, hlavně ať to není moc drahý.“ odpovídám neznámému muži. Nezúčastněný pozorovatel by si mohl myslet, že jsme manželé, kteří se jen zrovna nepohodli o to, kdo zapomněl při odjezdu z domu zalít kytky.

Naše první setkání proběhlo v útulné pražské kavárničce. I přes intimní atmosféru strohého osvětlení jsem se okamžitě po jeho příchodu začala cítit mizerně.
„Ahoj, já jsem David.“ podává mi ruku vysoký tmavovlasý muž.
„Těší mě, Katka.“ ticho…
„Nehledal jsi to tu dlouho?“ snažím se přetrhnout trapné mlčení.
„Ne.“ ticho… Ticho…
„Dáš si něco k jídlu?“
„Ne, už jsem jedl, chci jenom vodu.“ ticho…. Ticho… Ticho… Trojité ticho umocněné ševelením zákazníků u ostatních stolků mi působí lehké mrazení v zádech. Takhle bude mlčet celých sedm týdnů? Moje vnitřní intuice mi bleskurychle odpovídá, že ano. Začíná mi hučet v hlavě.
„Z agentury mi teď poslali informace o změně letu, poletíme asi o 35minut dřív, než byl původní plán. Nemáš s tím problém?“
„Nemám.“
„Už jsi našel nějaký zajímavý místa, kam se podíváme?“
„Ne.“ ticho… Uf, to bude mizérie!

Okýnkem pozoruju stále se zmenšující pražské budovy, až se tisíce domků, hal, náměstí a silnic promění v jednu velkou tečku ztrácející se v mlžném oparu. David usazený vedle listuje v Lonely Planet a mně se konečně začíná uvolňovat stažený žaludek, který tímto protestuje proti letecké dopravě. Vysvětlovat mým útrobám, že cesta autem je daleko nebezpečnější, je marné. Už jsem to zkoušela. Hlavou mi letí tisíce neuspořádaných myšlenek, které se od malicherností typu: Zhasla jsem světlo v předsíni? Dala jsem do batohu čelovku? obracejí i k těm závažnějším: Proč si sakra nedokážu najít milýho stálýho parťáka na cesty? A nejen na cesty! Stačí si v hlavě přehrát dnešní odjezd z domu na letiště a bodne mě u srdce.

Miluju filmy, ve kterých manžel, otec, soused milenec nebo snad dokonce jenom pes doprovází ženu na letiště, se slzou v oku se loučí u přepážky a dlouze se dívá, jak ona mizí v chodbách letiště. Vzhledem k tomu, že celá moje rodina je někde v trapu, psa nemám a sousedka se mnou nemluví kvůli úklidu chodby (navíc je to místo urostlého chasníka jen prostá důchodkyně) musela jsem cestu na letiště potupně absolvovat autobusem. Na zastávku to mám z domu cca pět minut. Autobus jel v 8:16. Dům jsem opustila v 8:13! Pozdní odchody z domu v okamžiku, kdy je opravdu důležité přijít v čas, jsou pro mě typické. Nepomohla ani drezůra mého otce, který mě už od raného dětství vtloukal do hlavy, že chodit včas je minimálně slušné. Marně! Ani on mě dochvilnosti nenaučil, takže jsem přesvědčená, že jde prostě o vrozenou vadu (po otci to zřejmě nemám). Ale abych ho nevykreslila jen jako chladného pedanta, musím vzpomenout i na to, jak nikdy neváhal v noci vylézt z vyhřáté postele, nasednout do auta a jet pro mě třeba ke všem čertům, protože mi ujel poslední autobus. Kdo ví, třeba kdyby tohle nedělal, možná by mě to naučilo… (jsem ale ze srdce ráda, že to dělal)!

V Čechách ale ani autobusy nejezdí na čas, a tak se zpoždění mé i dopravní sešlo ve šťastné souhře a díky tomu sedím v letadle směřujícím do Asie. Chmurně vzpomínám, jak jsme vloni cestou do Thajska už nadšeně klevetily, co všechno uvidíme, na co se těšíme, nebo čeho se naopak bojíme. Cesta do Bangkoku uběhla jako mávnutím proutku. Zato dneska už mě začíná brnět celý tělo a to nejsme ještě ani na přestupu v Helsinkách. Myšlenky zběsile víří hlavou a puse se chce zase klevetit jako před rokem. Jenže s kým? Vloni tu seděly tři ženský. Cizí ženský, který si společnou cestu domluvily přes internet. Jedna z Ostravy, druhá z Prahy a třetí ze zapadlý vesničky někde u Sokolova. Všechny ale s touhou projet Thajsko křížem krážem, s touhou sdílet pocity, s touhou ponořit se do exotického světa. Je pravda, že touha sdílet pocity, byla chvílemi až tak silná, že jsem si častokrát přála, zůstat alespoň půl dne v tichu a zírat do zvlněné krajiny thajských hor bez toho, abych za sebou neustále slyšela: Jé, to je boží a dívej támhle. To je pecka! Někdo zřejmě moje přání vyslyšel a ticha si letos užiju zřejmě dosyta.
Bože, cožpak nejde přijít s nějakým kompromisem?

Z mučivého uvažování mě vytrhuje blikající nápis nad mojí hlavou: Připoutejte se! doprovázený hlasem kapitána, který se tímto loučí se všemi pasažéry a děkuje za využití letecké společnosti Finnair. Během přestupu stihnu vypít dvě piva a říct si s Davidem dvě věty. Díky zvýšené hladince alkoholu v krvi snáším druhý start letadla o moc líp a znovu se nořím do chmurných myšlenkových úvah. Tentokrát je mohu převracet zprava doleva, seshora dolů a naopak, dlouhých jedenáct hodin. Nejvíc mě trápí myšlenka, že si za všechno můžu sama (ostatně to tak v životě bývá), že jsem se při výběru parťáka na cestu ukvapila. V době, kdy jsme se na cestovatelské seznamce zkontaktovali, pracoval David v Německu. Vyměnili jsme si snad dvacet mailů, ze kterých sršelo nadšení pro cizokrajné světy a vzájemná sounáležitost v touze poznávat je. Tady přece nemůžu šlápnout vedle! Myslela jsem si před měsícem. Dnes mám pocit, že emaily za něj musel psán někdo jiný nebo má silně pokřivené verbální schopnosti a dovede se vyjadřovat jenom písemně. Cena letenek začala s blížícím se datem odletu stoupat, a tak nebylo zbytí. Jejich nákup zajistil po internetu David a obě rovnou i zaplatil ze svého účtu. Automaticky spoléhal na to, že mu peníze pošlu na účet. Což jsem samozřejmě udělala. Viděla jsem v tom jen samá pozitiva. Počáteční nadšení bylo ale zřejmě jen důsledkem mé bezbřehé naivity, díky které teď odlétám na sedmitýdenní cestu po Číně s naprosto nudným člověkem, se kterým si nemám co říct. Zřejmě jsme si už všechno napsali v emailech. Při první tiché schůzce, po Davidově návratu z Německa, se už nedalo couvnout. Letenka byla zatížená skleněným tučňákem na mém pracovním stole a v pase čínské vízum. Příště budu chytřejší.

Možná si říkáte, proč nejedu s někým, koho dobře znám. Všichni moji známí a kamarádi mají buď spoustu práce a nemají čas a nebo mají spoustu času, ale ti pak zase nemají peníze. Dopátrala jsem se i několika jedinců, kteří měli obojí – čas i peníze – ale zase nemají chuť se o tyhle dva poklady dnešní doby dělit se mnou. Pak je tu také kategorie mých velmi dobrých kamarádek, z nichž má každá u prsu minimálně jedno dítě, takže pro cestování jsou naprosto nevhodné. Vlastně by byly nevhodné i kdyby děti neměly. Ne že by se mnou nechtěly jet na dovolenou, ale předpokládám, že turistická kategorie tureckej hajzlík na chodbě za rohem, by jim asi moc nevyhovovala. Nemám jim tedy vůbec za zlé, že moje čínský dobrodružství s naprosto neznámým mužem označily za šílenství. A jak se ukazuje, měly nejspíš pravdu.

„Tady píšou, že mají natolik rozdílný dialekty, že Číňan z Jinzhou na severu země si vůbec nemusí rozumět s Číňanem z Nanningu na jihu, to je divný, co?“ snad nejdelší větu, kterou jsem od Davida slyšela, pronesl někde nad Volgogradem. Další přišla nad pouští Gobi, kdy David zavřel Lonely Planet.
„Hm, to jsem zvědavej jak se s nima teda domluvíme.“
Domluva s Číňanem mi v tuhle chvíli připadá jako problém zcela nedůležitý, zato domluva s Davidem bude asi překladatelský oříšek. A to jsem se těšila, jak mi bude vyprávět, co všechno na cestách zažil. Podle toho, co psal, procestoval například Papui-Novou Guineu, Venezuelu nebo Indii, ale zjevně se o jeho cestách nic moc nedozvím. Zatím se jen diví věcem, podle mě, zcela běžným, jako je například váha mého zavazadla, kterou jsem hrdě zakonzervovala na 15kg. Je vidět, že buď nikdy necestoval se ženskou a nebo nikdy nespal venku v teplotě nižší než je -5 stupňů (V Tibetu nás čekají teploty jen kolem nuly, ale co kdyby náhodou…). Vrstva podvlíkaček, triček a mikin je naprosto nezbytná. Pak se k tomu musí připočítat teplý spacák, karimatka, čelovka, lékárnička, trekový sandály, a láhev kořalky. Taky jako naprostá většina žen, z nichž však asi jenom hrstka spí občas v horách, s sebou nutně potřebuju zásobu svých omlazujících a zkrášlujících krémíčků bez kterých neopouštím okres, natož potom světadíl. Je tedy více než jasné, že tahle zásoba podpůrných prostředků pro přežití prostě něco váží. Nejvíc se ale David diví tomu, že s sebou vezu litr pálenky.
„Kvůli alkoholu ti úplně zbytečně váží batoh o další kilo navíc.“
„Nejde přece o alkohol, ale o desinfekci! Jeden doušek slivovice ráno na lačný žaludek dokáže předejít střevním a žaludečním lapáliím.“ Zbytečné mi to rozhodně nepřijde a slivovici bych s sebou vezla, i kdyby jeden litr, zcela proti všem fyzikálním zákonům, vážit třeba pět kilo. Navíc je mi už teď jasné, že jí mám proklatě málo. Davidův batoh váží pouhých 11kg a to v něm má i stan a pevné trekové boty, které mám já na nohou. I tuhle záhadu se mi podaří během cesty rozluštit.

Při přistání v Pekingu mě překvapuje mlžný opar, kvůli kterému není město prakticky vůbec vidět. O pověstném čínském smogu jsem toho sice přečetla hodně, ale představu jsem měla trošku jinou. Ostravská inverze je proti téhle mlze čistý horský vzduch. Takže aniž bych z Pekingu viděla jedinou uličku, už se začínám docela těšit, až ho za dva dny opustím. Na letišti jezdí malý vláček (takový menší pražský metro) do kterého se všichni začínají soukat. Jdeme s davem a vláček nás odváží k jezdícímu pásu, na kterém začínají kroužit zavazadla. Jak zjistím později, je to jen předzvěst čínské lenosti, která nás od toho okamžiku bude provázet na každým kroku.

V letištní hale přemlouváme bankomat, aby nám vydal čínské juany. Marně! Trochu znejistím, protože moje celková hotovost, kterou mám důmyslně poschovávanou po těle a v batohu, činí necelých 500 dolarů, což na dlouho nevydrží. David mi překládá anglické nápisy na displeji bankomatu a strašně se diví, proč to nefunguje, když dělá všechno správně. Jelikož jsem žena a technice vůbec nerozumím, zkouším na bankomat promluvit vlídným českým slovem a přesvědčuju ho, že nám peníze vydat prostě musí, protože jinak umřeme za pár týdnů hlady. Vlídné slovo zabírá a při třetím pokusu bankomat peníze vydává, aniž se nám podaří zjistit, proč to před tím nešlo. No, nic – zřejmě budeme mít ještě dost příležitostí se s tímto přístrojem blíže obeznámit.

V momentě, kdy opouštíme letištní halu začíná drobně pršet, což považuju za čínskou zlomyslnost a opět se snažím zapůsobit vlídným českým slovem. Nebesa mi ale zřejmě nerozumí tak, jako před chvílí bankomat.

 

Následující díl: Čína, den 2. – Zakázané město

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *