Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce.

Ubytování v Pekingu klaplo hned na první pokus. I když cena 238 juanů za dvě noci mi přijde hodně vysoká. David se ale nechce už nikam harcat a tak podléhám nátlaku a zůstáváme. Jak se později ukazuje, vysoké ceny za ubytování, ani za cokoliv jiného mu nevadí. Nejspíš mě chce připravit o všechny úspory hned na začátku! To ještě neví, že si do světa vyrazil s úzkostlivě šetřivou osobou. Ostatně, kdybych šetřivá nebyla, tak tady vůbec nejsem, zato bych měla doma ve skříni nové šaty od Gucciho. No, nebylo by mi líp? (Ne, já vím, že nebylo!)

Nejlevnější ubytování bývá většinou tzv. dormitory, kde se sdílí jedna místnost s dalšími cestovateli a toalety a sprchy jsou společné na chodbě. Ale vzhledem k tomu, že batůžkáři bývají lidi otevření, milí a komunikativní (tedy kromě Davida), je nocování v dormitory většinou příjemným zpestřením a šancí, dozvědět se zajímavé tipy a rady na cestu. Davidova reakce na tento můj návrh však nepřipouští diskusi.
„Nebudu spát v jednom pokoji s cizíma lidma!“
Jako bych snad já nebyla taky cizí.

První výlet, první bloudění

Po zhruba hodině marného hledání Zakázaného města se rozhodujeme pro krátký odpočinek v kavárně. K mé velké radosti jde dokonce o kavárnu internetovou, a tak hned využívám první možnosti napsat domů, do Čech! Vždycky jsem radši seděla u stolu a povídala si se skutečnými lidmi, než datlovala do počítače neosobní vzkazy a emaily, ale čínské dobrodružství mění mé priority hned během prvního dne. Komu jinému si mám totiž asi tak v tuhle chvíli postěžovat, než počítači?

Moji drazí,

tak jsem tady! Je tady vlhko, vedro, smog, kravál (Peking), ticho (David), draho (hotel)… Hned během prvního dne se začíná bortit moje domněnka o Davidově zdatnosti brázdit svět křížem krážem bez jediného zaškobrtnutí. Křížem krážem totiž zatím brázdíme jen ulice Pekingu, což ovšem není vůbec náš úmysl. Naším cílem bylo Zakázané město, které získalo tento název, protože do něj bylo 500 let zakázáno vcházet. Dneska je vstup povolen. Avšak jen inteligentním bytostem, které najdou jeho vstupní brány. Mezi tyto šťastlivce jsme se zatím nezařadili. A to i přesto, že ke slovu přišel můj prozatím největší a nejúhlavnější nepřítel cesty – přístroj GPS (který vytáhl David z batohu), nebo-li Global Positioning System. Bez skrupulí musím konstatovat, že díky tomuto přístroji se naše Pozice Globálně vzato ocitla Systémově zcela v prdeli. Promiňte mi ten výraz, ale přesnější označení mě nenapadá. Za normálních okolností je GPS možná užitečná hračka, ale v rukách pitomce se z ní stala neužitečná, ba naopak svému okolí (tedy hlavně mně) velmi škodlivá, zbraň.

Jinak jsem zdravá, ve vlastním potu naložená!
Vaše Katka

Poté, co jsme třikrát obešli jeden blok, dvakrát přešli tu samou křižovatku tam a zase zpátky, několikrát ušli sto metrů vpřed a hned zase vzad, jsme dorazili do Zakázaného města zhruba hodinu před jeho zavíračkou – začíná znovu pršet. 60 juanů za vstup je přijatelná cena, kterou ráda investuju do poznání architektonických skvostů císařských dynastií Ming a Čching. Sídlem císařů bylo Zakázané město od 15. století, kdy jeho 8,5 metru široké zdi a vodní příkop ztělesňovali nedotknutelnost vládců. Až do roku 1911 sem pod hrozbou smrti, nesměl vstoupit žádný jiný smrtelník, kromě císaře a jeho doprovodu. Proto Zakázané. V přesném překladu do češtiny by neslo ještě přídavné jméno Purpurové. Číňané mu však říkají prostě Bývalý palác.

Krása Zakázaného města

Lonely Planet nabádá, nechat si na prohlídku celý den, ale co se dá dělat, hodina mi musí stačit. V architektuře se moc nevyznám a nedokážu tak plně docenit poklady, které Zakázané město nabízí. Přesto si letmé setkání s nejstaršími nejlépe udržovanými budovami v celé Číně náležitě užívám. Na rozloze 720 000 m² bylo během 14 let postaveno na 800 budov, které se během staletích snažili zničit Mandžuové, Japonci či Kuomintang (čínští nacionalisté). Nakonec se to téměř podařilo během Kulturní revoluce v 60. letech. K totální zkáze však naštěstí nedošlo a tak mohlo být Zakázané město v 70. letech 20. století znovu obnoveno a v roce 1987 dokonce zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO jako největší a nejzachovalejší palácový komplex na světě. Stavby jsou nízké, ale jejich zdobené typické střechy jim dodávají majestátnost. Nejvíc si užívám obrovský prostor kolem, který je vymezený geometrickou přesností jednotlivých nádvoří. Aniž bych znala přesný význam či účel jednotlivých staveb, nasávám místní atmosféru, kterou podtrhuje jemný vlahý deštík. Konečně volný pohyb v krásném, neznámém prostředí. Podle výpočtů tehdejších čínských učenců se právě na tomhle místě nachází střed vesmíru. Nejspíš to na mě začíná působit. Dostavuje se nadpozemský pocit volnosti a nejradši bych doširoka rozpřáhla ruce a běžela přes nádvoří vstříc chladivému dešti. Nejspíš by mě ale hned zastřelili jako osobu nanejvýš podezřelou, a tak v sobě tohle pohnutí zadusím a jen se přihlouple culím do všech stran. To snad nikomu podezřelé nebude.

Davida jsem opustila hned u vstupní brány, protože si nad mapkou, kterou jsme obdrželi společně se vstupenkou, naplánoval shlédnutí všech budov, paláců, nádvořích, parků atd., které v areálu jsou. Podle legendy tu má být 9 999 místností a nepochybuju, že David všechny stihne vidět. Já se oproti tomu brouzdám v dešti a je mi fuk jestli uvidím Palác nebeské čistoty, Síň zachování harmonie nebo Bránu nebeského klidu – prostě si konečně užívám svůj první den v Číně.

 

Předchozí díl: Čína, den 1 – odlet do Pekingu

Následující díl: Čína, den 3 – Velká čínská zeď

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *