Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Našim prvním velkým cílem je Zakázané město.
Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů
Ubytování v Pekingu klaplo hned na první pokus. I když cena 238 juanů za dvě noci mi přijde hodně vysoká. David se ale nechce nikam harcat, a tak podléhám nátlaku a zůstáváme. Jak se později ukazuje, vysoké ceny za ubytování, ani za cokoliv jiného mu nevadí. Ještě ale netuší, že si do světa vyrazil s úzkostlivě šetřivou osobou. Ostatně, kdybych šetřivá nebyla, tak tady vůbec nejsem, zato bych měla doma ve skříni nové šaty od Gucciho. No, nebylo by mi líp? Ne, já vím, že nebylo.
Nejlevnější ubytování bývá tzv. dormitory, kde sdílí víc lidí jednu místnost a toalety se sprchami bývají na chodbě. Vzhledem k tomu, že batůžkáři bývají lidé otevření, milí a komunikativní (tedy kromě Davida), bývá nocování v dormitory příjemným zpestřením a šancí, dozvědět se zajímavé tipy a rady na cestu. Davidova reakce na můj návrh se v takovém pokoji ubytovat nepřipouští diskusi.
„Nebudu spát v jednom pokoji s cizíma lidma!“
Jako bych snad já nebyla taky cizí.
Protože není čas ztrácet čas, vyrážíme odpoledne rovnou do akce. Ach bože, jak já jsem byla naivní. Po zhruba hodině marného hledání Zakázaného města se rozhodujeme pro krátký odpočinek v jakési občerstvovně. K mé velké radosti jde dokonce o občerstvovnu zásobenou nejen jídlem a pitím, ale i několika počítači a wifinou. Využívám hned první možnosti napsat domů. Většinou k tomu dochází až několikátý den cesty, protože si raději povídám, než datluju do počítače, ale Čína mé priority pravděpodobně změní. Komu jinému si mám v tuhle chvíli postěžovat, než počítači.
Moji drazí,
tak jsem tady! Je tady kravál (město), ticho (David), draho (hotel)… Hned během prvního dne se začíná bortit moje domněnka o Davidově zdatnosti brázdit svět křížem krážem bez jediného zaškobrtnutí. Křížem krážem zatím brázdíme jenom ulice Pekingu, což ovšem není vůbec náš úmysl. Původní cíl bylo Zakázaný město, který svůj název získalo, protože do něj bylo 500 let zakázaný vstoupit. Dneska je vstup povolený. Ovšem jen inteligentním bytostem, který najdou jeho vstupní brány. Mezi tyto šťastlivce jsme se zatím nezařadili. A to i přesto, že David vytáhl z batohu GPSku, nebo-li Global Positioning System. Bez skrupulí musím konstatovat, že díky tomuto přístroji se naše Pozice Globálně vzato ocitla Systémově zcela v prdeli. Promiňte mi sprostý slovo, ale přesnější výraz neznám. Za normálních okolností je GPS možná užitečná věc, ale v rukách Davida jde o neužitečnou, ba naopak svému okolí (tedy hlavně mně) velmi škodlivou zbraň.
Jinak jsem zdravá, ve vlastním potu naložená!
Vaše Kajda
Poté, co jsme třikrát obešli jeden blok, dvakrát přešli tu samou křižovatku tam a zase zpátky (což není v Pekingu žádná brnkačka), několikrát ušli sto metrů vpřed a hned zase vzad, jsme konečně nějakým nedopatřením našli Zakázané město. Začíná pršet a za hodinu končí otevírací doba. Přesto se rozhodnu investovat 60 juanů do poznání architektonických skvostů císařských dynastií Ming a Čching. Víc šancí nebude, zítra valíme dál. Sídlem císařů bylo Zakázané město už od 15. století, kdy jeho 8,5 metru široké zdi a vodní příkop představovaly nedotknutelnost vládců. Až do roku 1911 sem pod hrozbou smrti, nesměl vstoupit žádný jiný smrtelník, kromě císaře a jeho doprovodu. Proto Zakázané. V přesném překladu do češtiny by neslo ještě přídavné jméno Purpurové. Číňané mu ale říkají prostě Bývalý palác.
Lonely Planet mě nabádá, nechat si na prohlídku celý den, ale co se dá dělat, hodina mi musí stačit. V architektuře nejsem moc kovaná a nedokážu tak plně docenit poklady, které Zakázané město nabízí. Přesto si letmé setkání s nejstaršími a nejlépe udržovanými budovami v celé Číně užívám. Během 14 let postavil statečný lid na rozloze 720 000 m² víc než 800 budov, které se během příštích staletí snažil jiný statečný lid zase zničit. Mandžuům, Japoncům ani Kuomintangu (čínští nacionalisté) se to nepodařilo. Zabodovala až Kulturní revoluce v 60. letech, která honosný kabát Zakázaného města načechrala nejvíc. K totální zkáze ale naštěstí nedošlo a tak mohlo být v roce 1987 dokonce zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO jako největší a nejzachovalejší palácový komplex na světě. Stavby jsou sice nízké, ale jejich zdobené typické střechy jim dodávají majestátnost. Nejvíc si užívám obrovský prostor kolem, který je vymezený geometrickou přesností jednotlivých nádvoří. Aniž bych znala přesný význam nebo účel jednotlivých staveb, nasávám atmosféru, kterou podtrhuje jemný vlahý deštík. Konečně volný pohyb v krásném neznámém prostředí. Podle výpočtů tehdejších čínských učenců se právě na tomhle místě nachází střed vesmíru. Nejspíš to na mě začíná působit. Dostavuje se nadpozemský pocit volnosti a nejradši bych doširoka rozpřáhla ruce a běžela přes nádvoří vstříc chladivému dešti. Nejspíš by mě ale okamžitě zastřelili jako osobu nanejvýš podezřelou, a tak v sobě nenadálou touhu zadusím a jen se přihlouple culím na všechny a všechno. To snad nikomu podezřelé nebude.
Davida jsem opustila hned u vstupní brány, protože si nad mapkou, kterou jsme obdrželi společně se vstupenkou, naplánoval zhlédnutí všech budov, paláců, nádvořích i parků, které v areálu jsou. Podle legendy jich je 9 999 a David je určitě stihne všechny oběhnout. Já se oproti tomu brouzdám v dešti a je mi fuk jestli uvidím Palác nebeské čistoty, Síň zachování harmonie nebo Bránu nebeského klidu – konečně si užívám svůj první den v Číně.
Předchozí díl: Čína, den 1 – odlet do Pekingu
Následující díl: Čína, den 3 – Velká čínská zeď
Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.