Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce.

Ráno mě dohánějí myšlenky, které dávají za pravdu mým kamarádkám a začínám o celém výletu pochybovat. Ten pocit, že jedu do světa s někým, kdo se vyzná a kdo se neztratí, ten se nenávratně rozplynul. Snažím se ze všech sil černou šmouhu z mozku rychle vyhnat, když v tom se z vedlejší postele ozve: „Tak co?“

Nevím jak je tomu v jiných rodinách, ale my si ráno doma říkáme: dobré ráno, ahoj nebo jak ses vyspala… Na otázku tak co nevím, co po probuzení odpovědět. Ticho…

Hluk z ulice umocněný trapným mlčením naštěstí přeruší plánování dnešního dne. Čeká nás výprava na zdánlivě nekonečnou Velkou čínskou zeď! Že bude nakonec nekonečná až moc, zatím netuším. Vybaveni zásobou vody, GPSkou a pláštěnkami vyrážíme na autobus. Lonely Planet uvádí, že Velká zeď je v okolí Pekingu. Do Jinshanlingu, kde chceme zeď navštívit, je to více než 100km daleko. Začínám zlehka Lonely Planet podezřívat z drobných nepřesností. Copak může třeba Plzeňák říct, že žije v okolí Prahy? Než jsem se naučila vnímat vzdálenosti po čínsku, pokládala jsem to za chybu tisku.

Cestou jsou hrozné zmatky zapříčiněné naší neschopností domluvit se. Z Lonely Planet se dozvídáme: jeďte minibusem do Miyun, přesedněte na minibus do Gubeikou, vystupte v Bakeshiying a … Další pokyny netřeba vypisovat, neboť jediné, co dokážeme je dojet do Miyunu. Názvy neumíme správně vyslovit a milí čínští kolemjdoucí zase neumějí latinku, takže je neumějí přečíst. Autobusů jezdí kolem spousta, ale do kterého sednout, to netušíme. V příšerném vedru se kolem nás vytvoří shluk zvědavých Číňanů, kteří na nás vystrkují své vykotlané zuby a cosi pokřikují. Těžko říct, jestli se smějí nebo zuří. Začínají hlasitě skřehotat a jeden přes druhého se překřikují. Po chvíli chápu, že se dohadují, kdo a za kolik nás ke zdi odveze. Poučená z internetových diskusí, že místní lidé záměrně vytvářejí zdání, že jinak než s jejich draze zaplaceným doprovodem se nikam dostat nedá, zásadně nabídku odvozu odmítám a chci jet busem.

Ach, jak jsem slabá ve svých názorech. Říkám si za 100 juanů pohodlně usazená v malém pickupu směřujíc k Velké zdi. Po tom, co nás taxikář vysazuje v Jinshanlingu, domlouváme sním i zpáteční cestu. Přesněji řečeno, myslíme si, že s ním domlouváme zpáteční cestu. Vyzvednout chceme v Simatai, kam chceme po zdi dojít pěšky (cca 10km). Pro jistotu píšu na papír dnešní datum, Simatai a čas vyzvednutí 16:30hod. To přece musí každý pochopit! Taxikář pořád cosi vykládá a divoce u toho rozhazuje rukama. Nakonec si bere lísteček, kroutí hlavou a odchází. To bylo naposledy, co jsem tohoto muže viděli.


Ale abych kvůli všem domluvám nezapomněla na to hlavní. Totiž na krásu krajiny protnutou zdánlivě tenkou linií zdi. Nikde není ani mráčku a kontrast mezi ostře zelenými kopečky a blankytně modrou oblohou je fascinující. Kam oko dohlédne, všude jen zelená a modrá barva. Tisíce let starou stavbu, dříve chránící zemědělské národy před nájezdy nomádských pastevců žijících na severní straně, máme jako na dlani. Na mnoha místech podlehla proslulá zeď času a hradby jsou poničené. Z její krásy to však neubralo ani ždibec. Jedna z legend vypráví, že kosti zemřelých dělníků byly použity jako surovina na stavbu. Osudy statisíců lidí, kteří na stavbě dřeli, jsou tak vryty do velkolepého díla, které jezdí obdivovat turisté ze všech koutů světa. My jich naštěstí potkáváme jen velmi málo. Kdo navštíví Velkou zeď na místech, která jsou lépe dostupná a blíž Pekingu, rozhodně ho nečeká liduprázdná krajina, kterou si můžeme vychutnávat my v Jinshanlingu. Davy japonských, amerických a čínských turistů jsou například v Badalingu, kde většina turistů zeď navštěvuje, na denním pořádku. Úmorná a drahá cesta z Pekingu se vyplatila.


Od španělského páru se dozvídáme, co nám pravděpodobně říkal řidič pickupu, když jsme mu ukazovali na mapě Simatai a na papírek k tomu připsali 16:30 hod. Vstup na hradby je tam v rekonstrukci a ze zdi se nedá dostat nahoru ani dolů, pokud s sebou zrovna nemáte lano na slanění. Což po mé uštěpačné poznámce považuje David za skvělý nápad a to i přesto, že s sebou žádné lano nemáme. Příště budu raději mlčet. Zhruba po hodině přesvědčování Davida, že tam jít prostě nemůžeme (během něhož jdeme po zdi do Simatai) rezignuji a posílám ho, ať si jde s pánem Bohem třeba do pr… Bohužel, se nedá jít jinam než dopředu nebo dozadu, takže byť do pr… v podstatě jde, nezbývá mi nic jiného, než tam jít s ním. Je až obdivuhodné, že si z mého remcání vůbec nic nedělá a štěbetá dál o tom, jaké to bude vzrůšo, lézt po zdi dolů. Když už pominu tu hovadinu, že bych dokázala slézt 4 metry vysokou zeď bez schodiště či žebříku (pravděpodobně bych měla co dělat i se žebříkem), nemohu opominout fakt, že u zavřeného vstupu budou těžko čekat taxikáři a doufat, že se najdou magoři lezoucí ze zdi dolů a dychtící po odvozu za nekřesťanské peníze do Pekingu. Tenhle argument kupodivu zabral.
„Za dvě hodiny se tedy obrátíme, půjdeme zpátky a snad se nám podaří sehnat nějaký odvoz.“ zní konečná domluva.
Během cesty se na nás nalepí Číňanka, která nám chce dělat průvodkyni. Co na tom, že neumí anglicky a že se tu prakticky nedá zabloudit. Drobná žena nám přesto sveřepě ukazuje cestu. Jediné, co mě těší je nůše na jejích zádech, ve které nese petky s vodou a obratně nám je vnucuje. Ani se moc nemusí snažit, voda začíná docházet a tak jsem v tomhle horku ochotná za 0,5l láhev zaplatit neuvěřitelných 20 juanů (v obchodě stojí cca 5). Na konci procházky chce ještě další peníze za vybledlé pohlednice, které nám strká do batohů, aniž bychom o ně stáli. Když je z batohů zase vyndáme, požaduje pro změnu peníze za průvodcování.
„Money, money, give me money. I´m with you all day.“ Překvapuje najednou babka naučenou anglickou frází.
„Jo, to je tvůj problém, nikdo se tě o to neprosil.“ Nehodlám s ní smlouvat a tak používám svůj rodný jazyk, což se mi v budoucnu osvědčí ještě mnohokrát. To ji rozladí do té míry, že s nabubřelým čínským povykováním odchází lapit jiné turisty. Během pobytu v Číně jsem zjistila, že tohle průvodcování je oblíbený místní sport. Někdo se na vás nalepí, celou cestu něco mele, nemůžete se ho zbavit a když konečně dojdete do cíle, tak požaduje peníze za to, že šel s vámi. Zvláštní způsob podnikání.

Cesta domů je nakonec o poznání hladší. Podaří se mi ukecat taxíkáře, aby nás odvezl do Miyunu za 80 juanů. David chce sice cuknout už při první nabídce za 150, ale naštěstí se z jeho projevu nedá zcela jednoznačně určit jestli na to kývl nebo ne, a tak mu taxíkář nerozumí. Jeho nerozhodnost a rozpačitost je až dojemná. Čím dál víc mě začíná zajímat, jak se tenhle člověk mohl kdy pohybovat po světě zcela sám. Výčet zemí, které navštívil je skutečně fascinující. Ale dost možná se pohyboval jen tam, kde se dalo domluvit angličtinou, tu totiž ovládá perfektně. Jenže tenhle luxus – domluvit se verbálně – si v severní Číně může dopřát jedině turista mluvící čínsky. Upřímně řečeno za celou cestu jsme potkali slovy jednoho neasijského cestovatele, který ovládal čínštinu. Byla to Švédka dočasně žijící v Šanghaji.

Já volím raději češtinu bohatě doprovázenou gestikulací. David se tomu pochopitelně směje a dál dře svoji brilantní angličtinu. Já ale zjišťuju, že angličtina, byť upřesňovaná rukama nohama, není tak účinná jako moje čeština. Nedostatečná slovní zásoba anglických slovíček mi zřejmě zabraňuje se do vyjádření náležitě položit a obohatit ho o gesta. Kdežto jadrná čeština k tomu přímo vybízí (zvlášť, když něco vysvětluju už potřetí). Mozek se při češtině líp uvolní a celé tělo se může posouvat přímo k jádru pudla. A musím sebevědomě uznat, že mám s mojí metodou rozhodně větší úspěch než David s gramaticky precizní angličtinou. Česky, anglicky nebo třeba svahilsky, to je tady úplně fuk. Hlavně když se do toho člověk náležitě položí.

Prosté přátelské poklábosení u piva mi začíná chybět čím dál tím víc, a tak večer znovu usedám k počítači a píšu alespoň domů.

Moji milí,

dnes jsme podnikli překrásný výlet na Velkou čínskou zeď, který tu nemá smysl popisovat. To si každý musí zažít sám a tomu, kdo je líný cestovat do Číny, musí stačit fotky, které dovezu. I když jsem výletem značně znavená, nedá mi to, nenapsat Vám pár prvních čínských postřehů.

99,9% Číňanů neumí vůbec anglicky! Dokonce neznají ani mezinárodní slova jako banka, hotel nebo toaleta. Doptat se, kterým směrem jsou záchodky, není rozhodně nic snadného. Škoda, že Vám nemůžu pustit moji záchodovou pantomimu jako krátkou ukázku. Když už mě někdo pochopil a ukázal, kterým směrem mám jít, ztroskotala jsem na rozeznání čínského znaku pro pánské a dámské WC. Jednou jsem tak byla při vykonávání potřeby překvapená pohledem zděšeného čínského mužíka. Divíte se, jak mě „u toho“ mohl vidět? Vždyť přece existují dveře, kterými se člověk zavře. Tak to chodí u nás, nikoliv v Číně! Nejenže u místních toalet nejsou dveře, (že místo mísy je jen díra do země snad nemusím zdůrazňovat) ale leckde nejsou „čůrací místa“ ani ničím oddělená. Představte si to jako dlouhý kanálek nad který si každý svobodně dřepne kam chce a vykoná potřebu. Evropan si na tuhle ztrátu soukromí v intimní chvilce zřejmě nezvykne nikdy – já si tedy rozhodně zvykat ani nechci! Ale musím říct, že nadmíru společenští Čéňané si v tom přímo libují a při vykonání potřeby mají alespoň chvilku klidu na přátelské poklábosení o životě s osobou vedle kadící. Že je to nechutné? Inu, jiný kraj, jiný mrav. Chvílemi mám dokonce pocit, že kdyby se při tom hermeticky zavírali na záchod jako my, bylo by jim smutno.

Záchodkům zdar a kadění zvlášť :-)!
Pusu Kajda

 

Předchozí díl: Čína, den 2. – Zakázané město

Následující díl: Čína, den 4. – nástrahy Datongu

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *