Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Velká čínská zeď na nás dnes čeká v celé své kráse.
Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů
Ráno mě dohánějí myšlenky, které dávají za pravdu mým kamarádkám, a začínám o celém výletu pochybovat. Ten pocit, že jedu do světa s někým, kdo mi pomůže se neztratit, se nenávratně rozplynul. Snažím se ze všech sil černou šmouhu z mozku vyhnat, když se z vedlejší postele ozve: „Tak co?“ U nás doma si po ránu říkáme: dobré ráno, ahoj nebo jak ses vyspala. Na otázku: „Tak co?“ nevím, co odpovědět. Ticho…
Hluk z ulice umocněný trapným mlčením naštěstí přeruší plánování dnešního dne. Čeká nás výprava na zdánlivě nekonečnou Velkou čínskou zeď. Že se nekonečno promění v realitu, zatím netuším. Vybaveni zásobami vody, GPSkou a pláštěnkami, jako správní výletníci, vyrážíme na autobus. Lonely Planet uvádí, že Velká zeď je v okolí Pekingu. Do Jinshanlingu, kde ji chceme navštívit, je to více než 100 km. Začínám Lonely Planet podezřívat z drobných nepřesností. Copak může třeba Plzeňák říct, že žije v okolí Prahy? Zřejmě bude potřeba naučit se vzdálenosti vnímat v čínském měřítku.
Cestou jsou hrozné zmatky zapříčiněné naší neschopností domluvit se. Z Lonely Planet se dozvídáme: jeďte minibusem do Miyun, přesedněte na minibus do Gubeikou, vystupte v Bakeshiying a … Další pokyny netřeba vypisovat, neboť jediné, co dokážeme je dojet do Miyunu. Tam přichází chaos. Názvy měst neumíme správně vyslovit a čínští kolemjdoucí zase neumějí latinku, takže je v naší knize neumějí přečíst. Autobusů jezdí kolem spousta, ale do kterého nasednout netušíme. V příšerném vedru se kolem nás vytvoří shluk zvědavých Číňanů, kteří na nás vystrkují vykotlané zuby a začínají cosi pokřikovat. Těžko říct, jestli nám vyjadřují přízeň nebo nadávají. Vydávají hlasité zvuky ve snaze překřičet jeden druhého. Po chvíli začínám tušit, že se dohadují, kdo a za kolik nás ke zdi odveze. Poučená z internetových diskusí, že místní lidé záměrně vytvářejí iluzi, že jinak než s jejich draze zaplaceným doprovodem se nikam nedostaneme, trvám na cestě autobusem.
Ach, jak jsem slabá ve svých názorech. Říkám si za 100 juanů pohodlně usazená v malém pickupu směřujíc k Velké zdi. Po tom, co nás řidič vysazuje v Jinshanlingu, domlouváme s ním i zpáteční cestu. Přesněji řečeno, myslíme si, že s ním domlouváme zpáteční cestu. Vyzvednout chceme v Simatai, kam chceme po zdi dojít pěšky (cca 10 km). Pro jistotu píšu na papír dnešní datum, Simatai a čas vyzvednutí 16:30 hod. To musí přece každý pochopit. Tedy v případě, že si to dokáže přečíst. Ale jak se dozvědět, jestli řidič chápe, když tady nikdo nikomu nic nerozumí. Pořád cosi vykládá a divoce u toho rozhazuje rukama. Nakonec si strká lístek s instrukcemi do kapsy, kroutí hlavou a odchází. Nikdy víc jsme ho už neviděli.
Ale abych kvůli všem domluvám nezapomněla na to hlavní. Totiž na krásu krajiny protnutou zdánlivě tenkou linií zdi. Nikde není ani mráčku a kontrast mezi ostře zelenými kopci a blankytně modrou oblohou je fascinující. Kam oko dohlédne, všude jen zelená a modrá barva. Tisíce let starou stavbu, dříve chránící zemědělské národy před nájezdy nomádských pastevců, máme jako na dlani. Na mnoha místech podlehla času a hradby jsou poničené. Z jejich krásy to ale neubralo ani ždibec. Naopak.
Jedna z legend vypráví, že kosti zemřelých dělníků byly použité jako surovina na stavbu. Osudy statisíců lidí, kteří na stavbě dřeli, jsou tak vryté do velkolepého díla, které jezdí obdivovat turisté ze všech koutů světa. My jich naštěstí potkáváme jen velmi málo. Kdo navštíví Velkou zeď na místech, která jsou lépe dostupná a blíž Pekingu, rozhodně ho nečeká liduprázdná krajina, kterou si můžeme vychutnávat my v Jinshanlingu. Davy japonských, amerických a čínských turistů jsou například v Badalingu, kde většina turistů zeď navštěvuje, na denním pořádku. Úmorná a drahá cesta z Pekingu se vyplatila.
Od španělského páru turistů se dozvídáme, co nám pravděpodobně vysvětloval už řidič pickupu, když jsme mu ukazovali na mapě Simatai. Vstup na hradby je tam v rekonstrukci a ze zdi se nedá dostat nahoru ani dolů, pokud s sebou zrovna nemáte lano na slanění. Což po mé uštěpačné poznámce považuje David za skvělý nápad a to i přesto, že s sebou žádné lano nemáme. Ironické poznámky musím pro příště zcela vynechat, neboť jejich ironie zůstává nepochopená. Z neškodné poznámky se stává návod na zkažené odpoledne. Zhruba po hodině přesvědčování Davida, že tam jít prostě nemůžeme, rezignuji a posílám ho, ať si jde s pánem Bohem třeba do pr… Bohužel, se nedá jít jinam než dopředu nebo dozadu, takže byť do pr… v podstatě jde, nezbývá mi nic jiného, než tam jít s ním. Je mi podezřelé, že si z mého remcání vůbec nic nedělá a štěbetá dál o tom, jaké to bude vzrůšo, lézt po zdi dolů. Když už pominu tu hovadinu, že bych dokázala slézt 4 metry vysokou zeď bez schodiště či žebříku (pravděpodobně bych měla co dělat i se žebříkem), nemůžu ignorovat fakt, že u zavřeného vstupu budou těžko čekat taxikáři a doufat, že se najdou magoři lezoucí ze zdi dolů, dychtící po odvozu do Pekingu. A přesně tenhle argument nakonec zabírá i na Davida.
„Za dvě hodiny se teda obrátíme, půjdeme zpátky a snad se nám podaří sehnat nějaký odvoz,“ zní nejrozumnější domluva, jaké jsme schopni.
Během zpáteční cesty se na nás nalepí čínská babka, která nám chce dělat průvodkyni. Co na tom, že neumí anglicky a že se tu nedá zabloudit. Přesto nám drobná žena sveřepě ukazuje cestu po hradbách. Jděte furt, furt dopředu, mává před sebou rukama. Ještě, že ji máme. Jediné, co mě těší je nůše na jejích zádech, ve které nese petky s vodou. V nastalém vedru jsem ochotná ji za jednu láhev zaplatit dokonce 20 juanů (v obchodě stojí 5). V cíli chce další peníze za vybledlé pohlednice, které nám strká do batohů, aniž bychom o ně stáli. Když jí je vracíme, požaduje pro změnu peníze za průvodcování.
„Money, money, give me money. I´m with you all day,“ překvapuje babka naučenou frází.
„Jo, to je tvůj problém, nikdo se tě o to neprosil,“ nehodlám s ní smlouvat. Češtinu používám v těchto případech jako obranou zbraň. Protiútok se nekoná. Babka odchází s čínským povykováním lapit jiné nebožáky, kteří by se na zdi mohli, nedej bože, ztratit. Tohle průvodcování je v celé Asii oblíbený sport. Někdo se na vás nalepí, pořád něco mele, nemůžete se ho zbavit, a když konečně dojdete do cíle, požaduje peníze za to, že šel s vámi. Zvláštní způsob podnikání, ale tady má svojí neotřesitelnou tradici.
Cesta domů je nakonec o poznání hladší. Podaří se mi ukecat taxíkáře, aby nás odvezl do Miyunu jen za 80 juanů. David chce sice cuknout už při první nabídce za 150, ale naštěstí se z jeho mdlého projevu nedá zcela jednoznačně poznat, jestli nabídku přijal nebo ne. Jeho nerozhodnost a rozpačitost je až dojemná. Čím dál víc mě začíná zajímat, jak se tenhle člověk mohl kdy pohybovat po světě zcela sám. Výčet zemí, které navštívil je skutečně fascinující. Ale dost možná se pohyboval jen tam, kde se dalo domluvit angličtinou, tu totiž ovládá perfektně. Jenže tenhle luxus, domluvit se verbálně, si v severní Číně může dopřát jedině turista mluvící čínsky. Všichni ostatní musí hledat alternativní metody.
Já volím často češtinu bohatě doprovázenou gesty. David se mi směje a dál dře svoji brilantní angličtinu. Už po dvou dnech výzkumů je ale zřejmé, že angličtina, byť upřesňovaná rukama nohama, není tak účinná jako čeština. Chabá slovní zásoba anglických slov mi zřejmě zabraňuje se do hovoru náležitě položit a obohatit ho o gesta. Kdežto jadrná čeština k tomu přímo vybízí (zvlášť, když něco vysvětluju už potřetí). Mozek se při češtině líp uvolní a celé tělo se může posouvat přímo k podstatě chtěného. A musím sebevědomě uznat, že mám s mojí metodou rozhodně větší úspěch než David s gramaticky precizní angličtinou. Hlavní je, se do hovoru náležitě položit a nevzdávat se. Nikdy.
Prosté přátelské poklábosení u piva mi začíná chybět čím dál tím víc (a to jsme tu teprve třetí den), a tak večer znovu usedám k počítači a píšu alespoň domů.
Moji milí,
dneska jsme podnikli překrásnej výlet na Velkou čínskou zeď, kterej tu nemá smysl popisovat. To si každej musí zažít sám a tomu, kdo je línej cestovat do Číny, musí stačit fotky, který dovezu. I když jsem výletem značně znavená, nedá mi to, nenapsat pár prvních čínskejch postřehů.
99,9% Číňanů žijících na severu země neumí vůbec anglicky! Zbylý jedno procento zřejmě žije mimo Čínu. Dokonce neznají ani mezinárodní slova jako banka, hotel nebo toaleta. Doptat se, kterým směrem jsou záchodky, je skutečnej kumšt. Mám k tomuto účelu vytvořenou krátkou pantomimickou scénku (asi si dovedete představit, jak při ní vypadám), která zabírá. Pak už se stačí jen povznést nad rozlišováním pohlaví, protože luštit, kterej znak je pro pány a kterej pro dámy, pod tlakem střev, většinou nestíhám. Jednou jsem tak byla při vykonávání potřeby překvapená pohledem zděšenýho čínskýho mužíka. Divíte se, jak mě „u toho“ mohl vidět? Vždyť přece existujou dveře, kterejma se člověk zavře. Tak to chodí u nás, nikoliv v Číně! Nejenže u místních toalet nejsou dveře, (že místo mísy je jen díra do země snad nemusím zdůrazňovat) ale leckde nejsou „čůrací místa“ ani ničím oddělený. Představte si to jako dlouhej kanálek, nad kterej si každej svobodně dřepne, kam zrovna chce a vykoná potřebu. Evropan si na ztrátu soukromí v intimní chvilce zřejmě nezvykne nikdy – já si teda rozhodně zvykat ani nechci! Ale musím říct, že nadmíru společenští Číňané si v tom přímo libujou a při vykonání potřeby mají alespoň chvilku klidu na přátelský poklábosení o životě s osobou vedle kadící. Že je to nechutný? Inu, jiný kraj, jiný mrav. Chvílema mám dokonce pocit, že kdyby se při tom hermeticky zavírali na záchod jako my, bylo by jim smutno. Nedej bože, aby je z toho postihla zácpa.
Záchodkům zdar a kadění zvlášť!
Pusu Kajda
Předchozí díl: Čína, den 2. – Zakázané město
Následující díl: Čína, den 4. – nástrahy Datongu
Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.