Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce.

Dnes opouštíme Peking a odjíždíme do Datongu. V tuhle chvíli ještě netuším, že Datong je ještě ošklivější a špinavější město než Peking. Cesta autobusem je to jediné, co nám dnes vychází. Tedy když pominu fakt, že Lonely Planet uvádí cenu autobusu 60 juanů a my platíme 119. Ale to je opravdu jen velmi drobná nesrovnalost v porovnání s tím, co nás čeká během celého dne.

Autobusem sem a zase tam

Cesta trvá zhruba 6 hodin, což je v čínském měřítku, co by kamenem dohodil. Hned po příjezdu do Datongu začínají zmatky. Přestože jsou už dvě hodiny odpoledne, David se rozhodne, že návštěvu jeskyní Yungang (tedy důvod naší cesty do Datongu) podnikneme ještě dneska. Sice se mi nechce nikam kvaltovat, ale vzhledem k tomu, že Datong mě na první pohled ničím neokouzluje, (spíš naopak) únik z rušných ulic vítám. Jeskyně jsou vytesané do skal asi 16kilometů za městem a je v nich umístěno více než 50 000 buddhistických soch. Představa mystického místa mě zláká natolik, že se nechávám zblbnout a kupuju lístky na autobus. Ani se nestíháme ubytovat, a tak krosny necháváme v místní úschovně zavazadel. Cesta má trvat 25minut, ale během první půlhodiny je jasné, že to tak jednoduché nebude. Právě totiž odhaluji další místní zvyk, který nás roztrpčí ještě mockrát. Místní řidiči autobusů totiž upřednostňují výdělek před dodržováním jízdních řádu (dáli se o jízdních řádech vůbec mluvit). Když není autobus plný, nikdy nevyjedou z města, i kdyby měli na cestující čekat třeba dva dny. A když říkám plný, tak myslím skutečně plný. Že jsou obsazena všechna sedadla ještě nic neznamená. Je to podobné, jako když se do džbánu lije voda. Jen se cestující do autobusů nelijí shora, ale pěchují se dveřmi. Prostor uvnitř je ale zaplněn ve výsledku naprosto stejně – bezezbytku! A protože náš autobus stále ještě plný není, jezdíme po městě křížem krážem a naháněč na stupátku u dveří šťouchá do vozu další a další cestující. Když už zbývá v autobuse skutečně jen pár krychlových milimetrů, zastavujeme ve slepé uličce a čekáme. Na co? To netuším a zeptat se neumím. Už je ale půl čtvrté a vzhledem k tomu, že jeskyně jsou otevřené jen do půl šesté, obávám se, jestli jejich návštěvu vůbec stihneme. Vzdáváme to. Po hodinové projížďce městem v přecpaném autobuse vystupujeme. Řidiči je to upřímně jedno, ostatně získal tak nová místa pro další platící. Tolik náš první zážitek z Datongu.

Zrození Mistra GPS

Odpoledne si chceme zkrátit alespoň návštěvou kláštera, který by měl být někde v centru města. Nálada je na bodu mrazu a tak usuzuju, že není moudré vyčítat Davidovi pitomý nápad jet do jeskyní už dneska. Lístek na busík nebyl naštěstí drahý, a tak si to zítra v klidu zopakujeme. Nad čím ale rezignovat nehodlám je jízda taxíkem a rázně volím pěší variantu. Koneckonců jsem tady, abych tuhle zemi poznala se vším všudy a ne abych jezdila taxíkama od památky k památce.
„Na co máš potom tu tvojí GPSku, když chceš pořád jezdit taxíkama?“ uchyluju se k podlému podlézání a nevědomky si pod sebou podřezávám větev. Ale zmínka o GPS zabírá a David už ji s úsměvem tahá z batohu a najednou odhodlaný podle ní dojít třeba na konec světa, vyráží směr chrám Huayan. Přesněji řečeno, myslíme si, že jdeme tím směrem. Nechci být monotónní, ale chrám opět nenacházíme. Nevím jak se GPS používá a tím pádem ani netuším, jak se podle ní dá takhle bloudit (třicátý druhý den naší společné cesty mi tohle sladké tajemství odhalí). Od téhle chvíle ale Davidovi v duchu neřeknu jinak než Mistr GPS. Nevím jestli je fakt tak nemožnej nebo to dělá schválně, aby mohl jezdit taxíkama!

Opět máváme rukou na znamení, že potřebujeme odvoz. A jak už je tady zvykem i tenhle řidič celou cestu něco mele a otáčí se k nám tak často, že se celá vyděšená stylem jeho jízdy pokouším připoutat bezpečnostními pásy. Ale opravdu jen pokouším, protože je už hodně dlouho nikdo nepoužil (jestli vůbec někdy). Kromě černé kolomazi otřené do trička nedocílím vůbec ničeho. Roztrpčení pokračuje v momentě, kdy dorážíme před chrám a zjišťujeme, že je v rekonstrukci a zavřený. Tolik náš druhý zážitek z Datongu.

Batohy za mřížemi

Zpocení a zaprášení se pěšky vlečeme na autobusové nádraží pro batohy. David si něco neustále mrmlá pod fousy, ale zřejmě si je vědom, že mě zbytečná cesta autobusem ve slisované poloze a následná ještě zbytečnější cesta taxíkem s pološíleným řidičem, lehce podráždila a netroufá si proti pěší chůzi protestovat. To má taky jediný štěstí! Na autobusáku na nás čeká zavřená úschovna zavazadel! Už nejen lehce, ale značně zoufalá sedám na schůdek před úschovnu a roním moji první čínskou slzu. Velká cestovatelka, pcha! V duchu si nadávám, že se nechám rozhodit kdejakou blbostí a sbírám sílu k řešení situace. V příručním batůžku mám jen pár peněz, pas, kapesníky a krém na opalování. Všechno ostatní je zamčené za železnými mřížemi a klíče má bůhvíkdo, bůhvíkde. Tolik náš třetí zážitek z Datongu.

„Po—tře—bu–je–me–to–o–dem–knout.“ Snažím se gestikulací naznačit naši situaci babce s černými předními zuby, která sedí na židli u vchodu na autobusák. Marně! Gestikuluje, že máme jít pryč a kříží si ruce na prsou na znamení, že tady už je zavřeno. David navrhuje jít do hotelu a zítra se sem vrátit. Já se ale nechci vzdát svých krémíčků, čistého trička a spoďárů jen tak bez boje. Navíc představa zatuchlých, možná loni v létě vypraných hotelových dek, mě motivuje k získání vlastního spacáku ještě víc. A protože trpělivost, i v Číně růže přináší, po asi desetiminutovém divadýlku při kterém neustále máchám rukama a prosím o odemčení, dostávám od černozubé ženy dobré znamení. Ukazuje na svůj mobil a pak rukama naznačuje pohyb připomínající jízdu na kole. V tu chvíli sice netuším, co přesně mi naznačuje, ale z jejího výrazu je jasné, že se rozhodla nám pomoct. Dost možná se mě chce jen co nejdřív zbavit a dobře rozpoznala, že jsem ochotná tady lamentovat klidně celou noc. A tak někam telefonuje a hurónsky se u toho směje. Po chvíli přijíždí na kole jiná žena, bezzubá úplně. Při odemykání se směje tak srdečně, že její holé dásně probouzí z netečnosti i Davida a zvědavě jí čučí do pusy. Mě naopak obě ženy nakazí smíchem a začínám se řehtat taky. David už nečučí jenom babce do pusy, ale taky na mě. Zřejmě si myslí, že jsem se kvůli batohu zbláznila. No a? Hlavně, že mám tenhle zatrolený den za sebou a dokonce s úsměvem na rtu.

 

Předchozí díl: Čína, den 3. – Velká čínská zeď

Následující díl: Čína, den 5. – jeskyně Yungang

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *