Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho podivné dezorientaci, která je o to podivnější, že je založená na neustálém civění do GPSky mu od čtvrtého dne cesty neřeknu jinak než Mistr GPS.

Moc jsem toho nenaspala, protože neustálé troubení a rachot aut z ulice byl ohlušující i v noci. Že tady řidiči neustále troubí přes den, kdy se snaží prodrat se přecpanými ulicemi chápu, ale proč používají klaksony i celou noc, tomu nerozumím. V noci se přece spí! Jediné, co je mi na místním provozu sympatické je, že troubení tady neznamená naše agresivní: „Uhni, ty debile!“, ale mírumilovné: „Pozor, já tudy jedu taky.“.

Ale jinak je místní provoz pro Evropana naprosto nepochopitelný a chaotický. V Číně nezablokuje celou křižovatku jen jeden nedočkavec, jak se to často děje v Čechách, ale rovnou všichni najednou. Zásadní rozdíl je ale v tom, že se celá masa vozů s neustálým troubením a poskakováním i přesto pohybuje kupředu. Trochu však Číňany podezírám, že občas musí udělat drobný ústupek v podobě změny trasy. Když do křižovatky najede zhruba 15 aut a 20 motocyklů najednou (a to skutečně nepřeháním), tak přece není možné, aby se všichni v klidu rozjeli do předem zamýšleného směru. Myslím, že když chce například pan Chung jet na návštěvu k tetičce Jin, ke které by musel zahnout doprava, ale provoz se ten den žene spíš doleva, raději navštíví bratrance Ťing-čua, který žije směrem vlevo. Bylo by to jediné rozumné vysvětlení. Náš směr je ale jasně určený – tím hůř pro nás! Na námi již dobře známém autobusovém nádraží nás bezzubým úsměvem vítá včerejší zachránkyně. Hned se cítím líp, když tady mám kamarádku. Ani dnes se neobejde návštěva jeskyní Yungang bez komplikací. Autobus jede údajně až ve 12hodin, čemuž se mi nechce věřit, protože včera odpoledne jezdil každou čtvrthodinu. Sice jen dokola po městě, ale jezdil. I když jsem k Mistru GPS otočená zády, v duchu vidím jeho úsměv nad tím, že se pojede opět taxíkem. Stejně ho podezírám, že tady byl v noci orodovat za změnu jízdního řádu, aby nemusel jet autobusem a velkolepě tím dokázal, že bez taxíků to prostě nejde. A dnes mu to zase vyšlo.

Cesta trvá zhruba tři čtvrtě hodiny jízdy příšerným makadamem. Nechce se mi věřit, že takhle hrozná silnice vede k velké turistické atrakci, kterou jeskyně Yungang bezesporu jsou. Znovu se ozývá moje paranoia vůči čínským taxíkářům. Teď nás odveze někam do lesíka, tam nás zamorduje, okrade, nakrájí do guláše a večer slavnostně sní s celou rodinou.
„ Ca—ves—Yun–gang“ snažím se upřesnit cíl naší cesty.
„Yeeeeeees“ zubí se na mě taxíkář a zastavuje uprostřed nějakého staveniště, pakuje nás ven z auta, chce 34 CNY a ukazuje směrem k velké hromadě hlíny, vedle které stojí dva stavební jeřáby. Nevěřícně kroutím hlavou. Kde nás to, sakra, vyložil? Jsem z toho sice rozladěná, ale hlavní je, že nás nenakrájel do guláše, takže se nehodlám zabývat reklamací a veškeré síly teď musím vynaložit na zjištění naší polohy, abychom se dokázali vrátit zpátky do měst. GPS v Davidově batohu nám v tom zřejmě nepomůže…

Křivdila jsem mu! Taxikáři, ne Mistru GPS. Za hromadou hlíny je parkoviště autobusů a taxíků (zřejmě oficiální). U vjezdu na parkoviště musí každý zaplatit, takže chvíle strachu nám zřejmě ušetřila pár yuanů. O dalších asi 500 m dál je skutečně vstup do jeskynního komplexu. V duchu se omlouvám taxíkáři. Vstupné 100 CNY je na zdejší poměry docela velká částka, a tak se těším na skutečně velkolepý zážitek. K mému údivu mi prohlídka jeskyní trvá jen hodinu a žádný mimořádně nadpozemský zážitek si neodnáším. Nejde v podstatě o žádné jeskyně, ale o takové malé chlívky vytesané do skály a v nich umístěné sochy Buddhů. Do většiny z nich se nedá ani vstoupit, protože jsou opatřené zábradlím, přes které se turisté natahují a snaží se vyfotografovat snad všechny sochy, co tu jsou (údajně 50 000). Turistů je tu jen o několik desítek méně.


Zase se mi potvrdilo pravidlo, že očekávat cokoliv je hloupost, která většinou vede jen ke zklamání. Představa mystického spoře osvětleného místa s tisíci klidně sedícími sochami Buddhů se nekoná. Kdybych zůstala bez jakýchkoliv očekávání, dost možná by se mi tahle atrakce líbila o moc víc.

Velkým štěstím ale je, že na místo dorážíme před polednem, kdy se všichni normální turisté uchýlí někam do stínu, odpočívají a obědvají. Teplota dosahuje určitě 35 °C a po prostoru před chlívky s Buddhy se potuluje jen pár bláznů. Mezi nimi i já. Mistr GPS se opět odpojil a mám tak zase chvilku prožít si tenhle výlet po svém.
„Can I take a photo with you?“ oslovuje mě mladá Číňanka.
„Ofcourse, no problem.“
Nechápu sice, proč se chce se mnou vyfotit, ale když jí to udělá radost, tak proč ne. Všichni Číňané na znamení toho, že jsou skutečně šťastní ukazují, vedle obrovského úsměvu, na prstech véčko. Já se jenom culím. O společnou fotku mě žádají další a další čínští turisté. Připadám si jako slavná filmová hvězda. Chvíli si z toho dělám legraci a focení mě celkem baví, ale po půl hodině neustálých žádostí o fotku mě to začíná otravovat. Nechci být ale nezdvořilá. Možná jim někoho připomínám.

Mistru GPS trvá prohlídka jeskyní o necelou hodinku déle než mě (že by zabloudil?). Ale obklopena davem mých fanoušků na něj čekám pod nevelkou dřevěnou stříškou, která mě alespoň trošku chrání před úmorným sluncem. Kupodivu přichází se stejnou zkušeností.
„To bys nevěřila, co se mi stalo. Všichni si mě fotili jak blázni.“
Takže zřejmě nejde o moji podobnost s nějakou filmovou hvězdou, ale o pouhou touhu Číňanů ulovit si fotku s bílou rasou.

Večer si pak v Datongu dáváme první opravdu dobré jídlo v Číně. Zatím mě žádný podnik nepřesvědčil o pověstné čínské kuchyni, kterou v Čechách miluju. Ale tady na severu Číny jsou všechna jídla tak nějak na jedno brdo. Sójová omáčka je na můj evropský jazýček strašně hutná a agresivní a maso tuhé (těžko říct z jakého zvířete). Zeleniny je kupodivu málo a jenom kvůli dobré rýži jsem se nemusela trmácet 8 000 km – ta se dá koupit i v Čechách. Ale zřejmě jde opět jen o zkreslenou představu, kterou jsem si návštěvou českých čínských restauracích mylně vytvořila.

Dneska si jídlo poprvé skutečně vychutnávám. Také s Mistrem GPS konečně zavádíme čínskou tradici v posílání si jídla na otáčecím kulatém stole a ochutnáváme od všeho kousek. Restauratérka je kromě exotické návštěvy (už dva dny jsme nepotkali jiného bílého turistu) nadšená i naším Lonely Planet, který obsahuje slovníček čínských jídel přeložený do angličtiny. Gestikuluje na nás, ať jí knihu dáme. Nechci ji dát z ruky, protože jsou v ní například názvy měst a potřebné fráze uvedené i v čínských znacích, a tak co chvíli někomu ukazujeme kam, nebo co chceme. Při nákupu lístků na autobus nebo na vlak by to jinak ani nešlo. Moje šermování rukama je v tomhle případě k ničemu.

Po chvíli marného vysvětlování usuzuju, že gestikulace servírky může zrovna tak jako dej mi to znamenat i půjč mi to. A tak jí našeho průvodce podávám odhodlaná ho dostat zpátky stůj co stůj. Široký úsměv Číňanky mě ubezpečuje, že je to dobrá žena, která knihu jistě za chvilku vrátí. Sedá k vedlejšímu stolu, vytahuje meny a začíná k čínským znakům připisovat krkolomnou latinkou anglické překlady. No vida, kdyby tu před námi byl nějaký jiný turista s Lonely Planet, dneska bychom možná věděli dopředu, jestli si objednáváme vepřové v ústřicové omáčce nebo pekingskou kachnu. Zatím se totiž náš výběr jídel omezuje jen na zabodnutí prstu někam do jídelníčku a doufání, že nepřinesou tříposchoďový dort. Všechny znaky nám připadají úplně stejné, a dohledávat v průvodci, co který znamená, je čirá marnost.

Lonely Planet nám byl v pořádku vrácen se závdavkem teplé čínské kořalky a obdivným pokyvováním hlavy. Protože je Mistr GPS zapřisáhlý abstinent, slupnu oba pohárky a získám tím další obdivné pohledy, tentokrát i od okolo sedících hostů. Nákup zásob na noční cestu vlakem se mi tím lehce zamlží, ale o to lépe se mi na úzkém lehátku usíná. Asijské vlaky mají většinou čtyři kategorie: soft sleep – čtyři pohodlná lehátka v kupé, hard sleep – šest nepohodlných lehátek v kupé, soft seat – polstrovaná křesla, hard seat – dřevěné lavice. Cena se samozřejmě snižuje od prvně jmenovaného až k levnému cestování na nepohodlných lavicích. Pro první noční jízdu dáváme přednost nepohodlnému ležení před pohodlným sezením. Cesta z Datongu do Xi´anu trvá 15 hodin a uondána alkoholem usínám jako dudek.

 

Předchozí díl: Čína, den 4. – nástrahy Datongu

Následující díl: Čína, den 6. – Xi´an a Terakotová armáda

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *