Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho podivné dezorientaci, která je o to podivnější, že je založená na neustálém civění do GPSky mu od čtvrtého dne cesty neřeknu jinak než Mistr GPS.

Ráno mě probouzí svědění na noze. Do stehna mě štípla nějaká asijská potvora. Bouli mám jak po ráně palicí a příšerně to svědí. V duchu si vyjmenovávám příznaky všech zdejších chorob, které přenáší hmyz. Hned se za to ale napomenu. Jestli hodlám být takový strašpytel, tak jsem měla radši zůstat sedět doma na zadku a ne si hrát na velkou cestovatelku. Popadnu zubní kartáček a jdu dohnat včera večer zanedbanou hygienu. Po příchodu do umývárny ale zapochybuju, že pro slovo hygiena mají Číňané vůbec nějaký výraz. Spíš to vypadá, že se tudy prohnalo stádo prasat než, že by se tady myli lidé. Po zapatlaném umyvadle jsou všude žluté plivance, chuchvalce vlasů a vylouhované lístky zeleného čaje s nějakým kentusem. Na zemi jsou poházené obaly od všeho možného a mezi nimi vyloupaná slunečnicová semínka. Do toho je všude nacákáno (doufám, že to je jen voda), takže se ingredience v umyvadle i na zemi spojují v neidentifikovatelnou slizkou hmotu. O smradu v téhle pojízdné kajutě se raději nebudu vůbec zmiňovat. Fuj, hnus! Čištění zubů odkládám na jindy a jdu si vypláchnout pusu slivovicí.
„Tak co? Ty už zase piješ?“ obohatil své ranní oslovení Mistr GPS hned po tom, co rozlepil oči.
„Nepiju, jen jsem z technických důvodů musela vyměnit zubní pastu za kořalku, jinak bych se poblinkala.“ Víc vysvětlovat nehodlám. Ostatně nikdo to ode mě ani nečeká.

Do Xi´anu dorážíme v deset dopoledne a hned na vlakovém nádraží nás odchytává Číňanka, která umí anglicky. Koukáme jak blázni, protože je to první jazykově vzdělaný místní obyvatel, kterého potkáváme. Hned si nás, evropské exoty (kromě toho, že jsme běloši, vyčnívá Mistr GPS asi 30 cm nad hlavami všech ostatních) vyhmátla v davu a začíná šišlavou angličtinou nabízet nějaký hotel. Zjišťujeme, že jde shodou okolností o ubytování, které jsme si sami vybrali v Lonely Planet, a tak rádi Číňanku následujeme. Je to jen 5 minut chůze od nádraží, ale nám tím ušetřila minimálně hodinu marného hledání a dohadování se, jestli půjdeme pěšky nebo pojedeme taxíkem. Pokoj je hezký a čistý, a tak hned atakuju koupelnu. Nechávám po sobě téct horkou vodu snad 5 minut a v duchu vidím trasu, kterou krůček po krůčku mířím k magickému království Shangri-La. Zemi věčného sněhu – ano, mám na mysli Tibet s posvátným hlavním městem Lhasou. Všechna tato pojmenování předurčují celou oblast k mystickému rozjímání a, bohužel, i k velmi tvrdému životu zdejších obyvatel. Dost možná, že jedině blízkost nebe jim dává sílu přežít drsné podmínky ve vysoké nadmořské výšce.

Tibetské dilema

Abyste pochopili, proč mě tohle rozjímání přepadlo zrovna v Xi´anu. Podle našeho plánu bychom právě odtud měli zamířit přímou čarou do Lhasy. Tahle přímá čára sice představuje třiceti šesti hodinovou jízdu vlakem, ale i tak je to, kromě letadla, nejrychlejší cesta vedoucí do posvátné země. V Xi´anu zastavuje vlak na trase Peking – Lhasa. Jde o nejvýše položenou železnici na světě, která na své cestě projíždí horským průsmykem Tanggu-la ve výšce 5 180 m n. m.. Těším se jak malá holka až uvidíme mohutné horské masivy a pod nimi stádo pasoucích se jaků. Lhasou se ponese rachot modlitebních mlýnků na cestě posvátné kory a vše bude zahaleno v lehkém oparu dýmu vonných tyčinek.
„S Tibetem je to pěkně v háji. Polez ven, ať se domluvíme, co s tím!“ přeruší netaktně Mistr GPS moje rozjímání.
„Jak to myslíš, v háji? Co se stalo?“
„Nedostaneme povolení pro vstup. Teď jsem se byl zeptat dole na recepci. Prostě to nejde, turisté tam sami nesmí!“
Moje snění se roztříštilo na tisíc malých kousíčků. Rozhodně to ale nevzdávám a jsem odhodlaná střípky kus po kuse slepit do podoby vysněného Tibetu.
„Přece musí existovat nějaká cesta. V průvodci píšou, že se dají permity koupit.“
„Jo, to bylo před pár měsíci, ale teď to zase zakázali.“
S mokrou hlavou běžím dolů na recepci a snažím se vyzvědět co nejvíc podrobností o tomhle nesmyslném zákazu. Ještě štěstí, že tady umí obstojně anglicky. Mluví o jakési možnosti v podobě zakoupení zájezdu přes čínskou cestovní kancelář. Má to ale spoustu ale. Po Zemi věčného sněhu se nesmíme pohybovat sami, vždy jen v doprovodu průvodce. Naše trasa bude přesně nalajnovaná cestovní kanceláří a nesmíme se z ní odchýlit ani na pár metrů. Největší ale představuje cena a doba pobytu. Původně jsme chtěli zůstat v Tibetu 14 dní a udělat pár vícedenních treků. Tahle, jak se zdá, jediná možnost nám umožňuje pouze týdenní pobyt za 16 000 korun bez ceny jízdenky na vlak a zpáteční letenky. To znamená suma sumárum, když to sečtu zhruba 20 000 korun. Kdo někdy cestoval po Asii, jistě chápe, že je to cena nehorázná. Z podobného obnosu jsem třeba v Thajsku vydržela žít a cestovat celý měsíc. A tady to má padnout za jediný týden omezeného cestování? Příjemný pocit ranní očisty je nenávratně pryč a začíná můj vnitřní boj. Chci být chvíli sama, ale plán cesty a Mistr GPS mě neúprosně ženou dopředu, a tak se vydáváme zpátky na nádraží. Cestou na bus se snažím znovu si vybavit blankytnou oblohu nad nekonečným masivem hor a sama sobě odpovědět na otázku – Stojí ti to za to? Můj lakomý rozum při představě takové sumy pláče a naříká, ale romantická duše se nechce vzdát vysněného zážitku. Najednou mám pocit, že se něco děje těsně za mými zády. Otáčím se a vidím dvě utíkající zhruba desetileté děti. Batoh mám z půlky otevřený a s hrůzou začínám zjišťovat, jestli něco nechybí. Uf, všechno je na svém místě. Otočila jsem se právě včas. Trochu mě zamrazí při představě, že by mi ukradli kreditku, pas nebo foťák. Slibuju si větší ostražitost.

Na nádraží začíná náš nikdy nekončící evergreen hledání. Chci jít doprava a nasednout na autobus č. 306, protože přesně to mi radí Lonely Planet. Mistr GPS ale zavětřil mikrobusy stojící přímo před halou nádraží a bůhvíproč je přesvědčený, že jedou k Terakotové armádě, kam máme namířeno. Moje už tak dost zaneprázdněná mysl se snaží vysvětlit mu, že je to blbost a nehodlám zase jezdit hodinu po městě pro nic za nic. Nechci se ale zaobírat kravinama a vyrážím odhodlaně k autobusu č. 306, který stojí o pět set metrů dál. Mistr GPS pokorně cupitá za mnou a nastupujeme do autobusu. Kupodivu to vypadá, že půjde o naší první hladkou cestu. Autobus je klimatizovaný, venku opět zuří teploty vysoko nad třiceti stupni a tak si užívám příjemného chládku. Do uší si cpu špunty od sluchátek, pouštím si oblíbenou Radhůzu a v duchu se vracím k tibetskému dilematu.
Je mi divné, že Mistr GPS vyslechl nabídku cestovky, kývl hlavou a od té doby se o tom ani nezmínil. Netuším jestli je rozhodnutý pro, nebo proti. Svým způsobem jsem ráda, protože se mi s ním o tom nechce diskutovat. Jeho pohnutky podívat se do Tibetu jsou od mých nejspíš dost odlišné. V uších mi zní slova Radhůzy: „poznání přichází, nikdy ne rozumem, vždycky srdcem.“ Bůhvíproč jsem si cestu na Střechu světa spojila se slovem poznání, a tak v textu vidím, vlastně slyším, jasné znamení. Jedu stůj, co stůj! Když to neudělám teď, když jsem takový kousek (necelé tři tisíce kilometrů přece není žádná překážka), tak to neudělám nikdy. Lakomý rozum je poražen. Sláva vítězi, čest poraženému. Do Tibetu se pojede!

Teď mě ale čeká návštěva tzv. Terakotové armády, ke které jsme po asi hodině pohodlné cesty právě dorazili. Jde v podstatě o hrobku prvního císaře dynastie Čchin, který ji pojal vskutku ve velkolepém stylu. Podle Čínského historika S´-ma Čchiena začala její stavba v roce 246 př. n. l., což bylo krátce po té, co tehdy třináctiletý císař Čchin Š’-chuang-ti nastoupil na trůn. Na neuvěřitelné ploše 98 kilometrech čtverečních tu pracovalo ještě méně uvěřitelných 700 000 dělníků. Tomu říkám hrobeček! Ale nesmím zapomínat, že jsem v Číně, tady jdou všechna běžná měřítka stranou. Podle historika S´-ma Čchiena zde bylo vybudováno několik pohřebních síní, ve kterých byly, mimo jiné, pomocí rtuti vymodelované tekoucí řeky, krajina s parky, ptáky a zvířaty nebo císařské vozy i s koňským spřežením a vozkou. Většina soch z bronzu je zdobená stříbrem a zlatem. Nejunikátnější součástí hrobky je právě světoznámá Terakotová armáda, kterou její stavitelé vsadili do čtyř obrovských podzemních prostor. Je tu uloženo více než 7 000 tisíc válečníků vyrobených z terakotové hlíny v mírně nadživotní velikosti. Možná první císař trpěl nízkým sebevědomým, kvůli malému vzrůstu čínského lidu, a tak chtěl být alespoň v hrobě obklopen armádou udatných velikánů, kterým proto přidal pár centimetrů navíc. Během prohlídky se snažím hledat rozdíly ve tvářích jednotlivých bojovníků. Prý se nenajdou dvě stejné. Každý obličej i celá socha jsou unikátní. Ať se snažím, jak se snažím, všechny tváře mi připadají stejné, zrovna tak, jako mi připadají velmi podobné i obličeje ostatních Číňanů. Sochy jsou ale krásné a vznešené. Působí na mě dojmem, že stačí prásknout bičem a všichni bojovníci v tu ránu obživnou a vyrazí do boje.

S Mistrem GPS jsem dnes pronesla jen několik nezbytných slov. Myslím, že asi tak třicet pět. Maximálně! A tak večer usedám k počítači, abych ukojila svoji upovídanou ženskou podstatu.

Moji drazí,

po několika dnech strávených výhradně sama se sebou se těším, že si alespoň prostřednictvím emailu „pokecám“ s někým normálním. Trochu se nám komplikuje získání permitu do Tibetu. Za hodně peněz bude jen málo muziky. Dostaneme se tam maximálně na týden a to ještě s čínskou cestovkou za spoustu peněz :-(. Začínám přemýšlet, že si pobyt v Číně zkrátím. Celou cestu z Pekingu do Hongkongu, kterou mám v plánu, stihnu kvůli zkrácenému Tibetu minimálně o týden dřív a peníze taky nejspíš dojdou rychleji, než jsem počítala. Navíc se tu cítím sama a opuštěná. Mistr GPS buď tupě zírá do GPSky a snaží se rozluštit naši polohu nebo se zavřenýma očima poslouchá hudbu. Když někam přejíždíme autobusem nebo vlakem, myslím, že ho vůbec nezajímá, co se děje za okýnkem. Marně hledám témata k hovoru. Většinou mluvím jen sama se sebou. Proboha, nemůžu z toho zešílet?!

Držte palce,
Katka

Energie mého mozku vysílá do prostoru zřejmě tak silné volání o pomoc, že vedle sebe najednou slyším: „Hele, podej mi to pivo.“
Čeština! Je to jasný, už jsem zešílela.
„Sakra, to je teplý.“
Ne, tohle krásný český sakrování nemůže být přelud. K vedlejšímu stolku si sedají dva Češi a pijí pivo. Tolik štěstí najednou! Ostych oslovit a přisednout si k cizím mužům jde stranou a vrhám se k volné židličce u jejich stolku.
„Ahoj, já jsem taky Češka a taky mám teplý pivo. Můžu si přisednout?“ ptám se už usazená na židli. Vzhledem k tomu, že je tady vzácností potkat neasijského turistu jakékoliv národnosti, natož potom čistokrevného Čecha, jsou i oni mojí přítomností zjevně potěšeni. Dozvídám se, že jde o skupinku asi deseti karatistů, kteří jsou tady na soustředění a mají s sebou překladatelku. Ó, jak se mají! Dávám si s nimi ještě jedno pivčo a rozmělňuji moji samotu na mikro částečky. Úplně cizí chlápci jsou pro mě dneska večer nejdůležitější lidi na světě.

 

Předchozí díl: Čína, den 5. – jeskyně Yungang

Následující díl: Čína, den 7. – krása i nebezpečí pohoří Huá Shan

2 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *