Čína, den 6. – Xi´an a Terakotová armáda

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho podivné dezorientaci, která je o to podivnější, že je založená na neustálém civění do GPSky mu od čtvrtého dne cesty neřeknu jinak než Mistr GPS. Dnes na nás čeká Terakotová armáda

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Kromě krkolomného zdolání několika železničních výhybek mě ráno probouzí svědění na noze. Do stehna mě štípla nějaká asijská potvora. Rudý flek se vzdouvá do objemné boule a příšerně svědí. V duchu si ověřuju svojí znalost všech chorob, které přenáší čínský hmyz. Je jich dost. Hned se napomínám. Jestli hodlám být takový strašpytel, tak jsem měla zůstat sedět doma na zadku a ne si hrát na velkou cestovatelku.
Popadnu zubní kartáček a jdu dohnat slivovicí nahrazenou večerní hygienu. Po příchodu do umývárny zapochybuju, že pro slovo hygiena mají Číňané vůbec nějaký výraz. Spíš to vypadá, že se tudy prohnalo stádo prasat než, že by se tady myli lidé. Po zapatlaném umyvadle jsou všude žluté plivance, chuchvalce vlasů a vylouhované lístky zeleného čaje s nějakým kentusem. Na zemi jsou poházené obaly od všeho možného a mezi nimi vyloupaná slunečnicová semínka. Do toho je všude nacákáno (doufám, že to je jen voda), takže se ingredience v umyvadle i na zemi spojují v neidentifikovatelnou slizkou hmotu. O smradu v téhle pojízdné kajutě se raději nebudu vůbec zmiňovat. Fuj, hnus! Čištění zubů odkládám na jindy a jdu si znovu vypláchnout pusu slivovicí.
„Tak co? Ty už zase piješ?“ obohatil své ranní oslovení Mistr GPS hned poté, co rozlepil oči.
„Nepiju, jenom jsem z technickejch důvodů musela vyměnit zubní pastu za kořalku, jinak bych se poblinkala,“ víc vysvětlovat nehodlám. Ostatně nikdo to ode mě ani neočekává.

Do Xi´anu dorážíme v deset dopoledne a hned na vlakovém nádraží nás odchytává Číňanka, která umí anglicky. Zázrak. Alespoň tak mi to po necelém týdnu, kdy nerozumím nikomu a ničemu, připadá. Je to první jazykově vzdělaný místní obyvatel, kterého potkáváme. Hned si nás, evropské exoty (kromě toho, že jsme běloši, vyčnívá Mistr GPS asi 30 cm nad hlavami všech ostatních) vyhmátla v davu a začíná šišlavou angličtinou nabízet nějaký hotel. Jde shodou okolností o ubytování, které jsme si v průvodci sami zakroužkovali, a tak ji rádi následujeme. Je to jen 5 minut chůze od nádraží, ale nám tím ušetřila minimálně hodinu marného hledání a dohadování se, jestli půjdeme pěšky nebo pojedeme taxíkem.
Pokoj je hezký a čistý, okamžitě atakuju koupelnu. Nechávám po sobě téct horkou vodu snad pět minut a v duchu vidím trasu, kterou krůček po krůčku mířím k magickému království Shangri-La. Zemi věčného sněhu – ano, mám na mysli Tibet s posvátným hlavním městem Lhasou. Všechna tato pojmenování předurčují celou oblast k mystickému rozjímání a k velmi tvrdému životu. Dost možná, že jedině blízkost nebe dává Tibeťanům sílu přežít drsné podmínky ve vysoké nadmořské výšce s úsměvem na tváři.

Abyste pochopili, proč mě tohle rozjímání přepadlo zrovna v Xi´anu. Podle našeho plánu bychom právě odtud měli zamířit přímou čarou do Lhasy. Tahle přímá čára sice představuje třiceti šesti hodinovou jízdu vlakem, ale kdo by řešil nějakou tu hodinku, když je na dosah svátost. V Xi´anu zastavuje vlak na trase Peking – Lhasa. Jde o nejvýše položenou železnici na světě, která na své cestě projíždí horským průsmykem Tanggu-la ve výšce 5 180 m n. m.. Těším se jak malá holka až uvidím mohutné horské masivy a pod nimi stádo pasoucích se jaků. Lhasou se ponese rachot modlitebních mlýnků posvátné kory a všechno bude zahalené dýmem vonných tyčinek.
„S Tibetem je to v háji. Polez ven, ať se domluvíme, co s tím!“ přeruší netaktně Mistr GPS moje rozjímání.
„Jak to myslíš, v háji? Co se stalo?“
„Nedostaneme povolení pro vstup. Teď jsem se byl zeptat dole na recepci. Prostě to nejde, turisti tam sami nesmí!“
Moje snění se rozpadá na tisíc malých kousíčků. Třeba jenom špatně rozuměl.
„Přece musí existovat nějaká cesta. V průvodci píšou, že se dají permity normálně koupit.“
„Jo, to bylo před pár měsícema, ale teď to zase zakázali.“
S mokrou hlavou běžím dolů na recepci a snažím se vyzvědět co nejvíc podrobností o, pro mě, nesmyslném zákazu. Recepční si pomáhá google translatrem, což vzdor chmurné náladě, působí celkem komicky. Alespoň, že umí číst latinku. Vyrozumím, že existuje možnost v podobě zakoupení zájezdu přes čínskou cestovní kancelář. Má to ale spoustu ale. Po Zemi věčného sněhu se nesmíme pohybovat sami, vždycky jenom v doprovodu průvodce. Naše trasa bude přesně nalajnovaná čínskou cestovní kanceláří a nesmíme se z ní odchýlit ani na pár metrů. Největší ale představuje cena a doba pobytu. Původně jsme chtěli zůstat v Tibetu 14 dní a udělat pár vícedenních treků. Tahle, jak se zdá, jediná možnost nám umožňuje pouze týdenní pobyt za 16 000 korun bez ceny jízdenky na vlak a zpáteční letenky. To znamená suma sumárum, když to sečtu zhruba 20 000 korun. Kdo někdy cestoval po Asii, jistě chápe, že je to cena nehorázná. Z podobného obnosu jsem třeba v Thajsku vydržela žít a cestovat celý měsíc. A tady to má padnout za jediný týden nesvobodného cestování?
Příjemný pocit ranní očisty je nenávratně pryč a začíná můj vnitřní boj. Chci být chvíli sama, ale plán cesty a Mistr GPS mě neúprosně ženou dopředu, a tak se vydáváme zpátky na nádraží. Cestou na bus se snažím znovu si vybavit blankytnou oblohu nad nekonečným masivem hor a sama sobě odpovědět na otázku: Stojí mi to za to? Můj lakomý rozum při představě takové sumy pláče a naříká, ale romantická duše se nechce vzdát vysněného zážitku. Najednou mám pocit, že se něco děje těsně za mými zády. Otáčím se a vidím dvě utíkající zhruba desetileté děti. Batoh mám z půlky otevřený a s hrůzou začínám zjišťovat, jestli něco nechybí. Uf, všechno je na svém místě. Otočila jsem se právě včas. Trochu mě zamrazí při představě, že by mi ukradli kreditku, pas nebo foťák. Slibuju si větší ostražitost.

Na nádraží začíná náš nikdy nekončící evergreen hledání. Chci jít doprava a nasednout na autobus č. 306, protože přesně to mi radí Lonely Planet. Mistr GPS ale zavětřil mikrobusy stojící přímo před halou nádraží a bůhvíproč je přesvědčený, že jedou k Terakotové armádě, kam máme namířeno. Moje už tak dost zaneprázdněná mysl se snaží chvíli oponovat, že je to blbost a nehodlám zase jezdit hodinu po městě pro nic za nic. Dohady vzdávám, rovnou jednám. Odhodlaně vyrážím k autobusu č. 306, který stojí o pět set metrů dál. Zabírá to. Kupodivu to vypadá, že půjde o naší první hladkou cestu. Autobus je klimatizovaný, venku opět zuří teploty vysoko nad třiceti stupni, a tak si užívám příjemného chládku. Do uší si cpu špunty od sluchátek, pouštím si oblíbenou Radůzu a v duchu se vracím k tibetskému dilematu. Je mi divné, že Mistr GPS vyslechl nabídku cestovky, kývl hlavou a od té doby se o tom ani jednou nezmínil. Netuším, jestli je rozhodnutý pro, nebo proti. Svým způsobem jsem ráda, protože se mi s ním o tom nechce diskutovat. Jeho pohnutky podívat se do Tibetu jsou od mých nejspíš odlišné. Snad jen další odškrtnuté místo na mapě světa.
V uších mi zní slova Radůzy: „poznání přichází, nikdy ne rozumem, vždycky srdcem.“ Bůhvíproč jsem si cestu do Tibetu spojila se slovem poznání, a tak v textu vidím, vlastně slyším, jasné znamení. Jedu stůj, co stůj! Když to neudělám teď, když jsem takový kousek (pouhých tisíc kilometrů – asi začínám chápat vzdálenosti po čínsku), tak to neudělám nikdy. Lakomý rozum je poražený. Sláva vítězi, čest poraženému. Do Tibetu se pojede!

Teď mě ale čeká návštěva tzv. Terakotové armády, ke které jsme dorazili po hodině pohodlné jízdy. Jde o hrobku prvního císaře dynastie Čchin, který ji pojal vskutku ve velkolepém stylu. Podle čínského historika S´-ma Čchiena začala její stavba v roce 246 př. n. l., což bylo krátce poté, co tehdy třináctiletý císař Čchin Š’-chuang-ti nastoupil na trůn. Na neuvěřitelné ploše 98 kilometrů čtverečních tu pracovalo ještě méně uvěřitelných 700 000 dělníků. Tomu říkám hrobeček. U nás je běžný rozměr hrobu metr na dva a díru vykope jeden hrobník. Nesmím ale zapomínat, že jsem v Číně a že šlo o císaře. Podle historika S´-ma Čchiena zde bylo vybudováno několik pohřebních síní, ve kterých byly, mimo jiné, pomocí rtuti vymodelované tekoucí řeky, krajina s parky, ptáky a zvířaty nebo císařské vozy i s koňským spřežením a vozkou. Většina soch z bronzu je zdobená stříbrem a zlatem.
Nejunikátnější součástí hrobky je právě světoznámá Terakotová armáda, kterou její stavitelé vsadili do čtyř obrovských podzemních prostor. Je tu uloženo více než 7 000 tisíc válečníků vyrobených z terakotové hlíny v mírně nadživotní velikosti. Možná první císař trpěl nízkým sebevědomím, kvůli malému vzrůstu čínského lidu, a tak chtěl být alespoň v hrobě obklopený armádou udatných velikánů, kterým proto nechal přidat pár centimetrů navíc. Během prohlídky se snažím hledat rozdíly ve tvářích jednotlivých bojovníků. Prý se nenajdou dvě stejné. Každý obličej i celá socha jsou unikátní. Ať se snažím, jak se snažím, všechny tváře mi připadají stejné, zrovna tak, jako mi připadají stejné i obličeje všech Číňanů, které jsem potkala. Sochy jsou ale krásné a vznešené. Působí na mě dojmem, že stačí prásknout bičem a všichni bojovníci v tu ránu obživnou a vyrazí do boje.

Během celého odpoledne jsem s Mistrem GPS pronesla jen několik nezbytných slov. Myslím, že tak padesát, z toho čtyřicet pět připadlo na mě. A to je na ženskou zoufale málo. Plodná byla i naše večerní diskuse o zájezdu do Tibetu. Řekl jen: „Jel bych,“ čímž se sjednotily naše názory a stoupl počet Mistrových slov z pěti na sedm. A tak večer usedám k počítači, abych ukojila svoji užvaněnou podstatu.

Moji drazí,

po několika dnech strávených výhradně sama se sebou se těším, že si alespoň prostřednictvím emailu „pokecám“ s někým normálním, což je neklamným důkazem toho, že začínám cvokatět. Přemýšlím, že se od Mistra GPS trhnu, ale nemám to s kým pěkně po žensku probrat. Dovedu si dost dobře představit, co mi na to napíše mamina: „Sama nikam nejezdi!“ Jenže moje frustrace z toho, že mu vůbec nerozumím, i když je jedinej, komu bych tu rozumět měla, začíná nabírat na síle. Věčné dohadování o způsobu dopravy nebo směru cesty mě vnitřně vysává. Jak začít kloudnej hovor netuším. Buď zírá do GPSky a snaží se rozluštit naší polohu nebo se zavřenejma očima poslouchá muziku. Když někam přejíždíme autobusem nebo vlakem, myslím, že ho vůbec nezajímá, co se děje za oknem.

Proč hledal společnost na cestu, když si vystačí sám? Ale vždyť já vím, že někdo mu směr ukazovat musí. Ale proč zrovna já? Já, která ani z metra nedokážu vylézt na správnou stranu. Já, která potřebuju teplý lidský slovo víc než sůl (s přihlédnutím k destinaci, víc než chilli). Osamocený cestování a ještě k tomu v lingvisticky nepřátelský Číně je pro mě peklem. Očekávám Vaše rady, nápady, kdo přiletí, je nejvíc! Dřív než mi ale cokoliv odpovíte, měli byste vědět, že čím dál častěji začínám mluvit sama se sebou, kladu si otázky, odpovídám si na ně, došlo už i k hádce. Nebojte, už jsem se usmířila.

Držte palce,
Kajda

Energie mého mozku vysílá do prostoru zřejmě tak silné volání o pomoc, že vedle sebe najednou slyším: „Hele, podej mi to pivo,“ Čeština! Je to jasný, zešílela jsem.
„Sakra, to je teplý.“ Ne, tohle krásný český sakrování nemůže být přelud. K vedlejšímu stolku usedají dva Češi s pivama v rukách. Tolik štěstí najednou! Ostych oslovit a přisednout si k cizím mužům jde stranou a vrhám se k volné židličce u jejich stolku.
„Ahoj, já jsem taky Češka a taky mám teplý pivo. Můžu si přisednout?“ ptám se zadkem už přilepeným na židli. Vzhledem k tomu, že je tady vzácností potkat jakéhokoliv Evropana, natož potom čistokrevného Čecha, i oni jsou mojí maličkostí evidentně potěšeni. Dozvídám se, že jde o skupinku deseti karatistů, kteří jsou tady na soustředění a mají s sebou překladatelku. Ó, jak ti se mají! Dávám si s nimi ještě další pivčo a rozmělňuju moji samotu na mikro částečky. Úplně cizí chlápci jsou pro mě dneska večer nejdůležitější lidi na světě.

Předchozí díl: Čína, den 5. – jeskyně Yungang

Následující díl: Čína, den 7. – krása i nebezpečí pohoří Huá Shan

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa