Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho podivné dezorientaci, která je o to podivnější, že je založená na neustálém civění do GPSky mu od čtvrtého dne cesty neřeknu jinak než Mistr GPS.

Ráno vstávám v poměrně dobrém rozmaru a na obligátní otázku: „Tak co?“ odpovídám rozverně: „Tak nic.“ Ještě jsem chtěla dodat: „Tak slez“, ale vtípek zavrhuju dřív než ho vyslovím, protože se mi nechce nic vysvětlovat a už vůbec ne hloupý vtipy. Autobus do Hua Shanu odjíždí v 11:45 z autobusáku, který už známe, a tak si můžeme dovolit vyrazit na poslední chvíli. Volné dopoledne trávíme ve městě. Já chodím pěšky a Mistr GPS jezdí po památkách taxíkem. V klidu obcházím městské hradby a hledám místo, kde by se na ně dalo vylézt. I když Lonely Planet tvrdí, že to možné je, mě zůstalo schodiště nahoru utajeno. S mírnými nezdary v hledání čehokoliv jsem poměrně smířená a tak výstup na hradby vzdávám a rozhodnu se pro návštěvu Velké pagody divoké husy, kam chci jet autobusem. Chvíli bezradně bloumám po autobusáku a hledám bus č. 41. Najednou se ke mně přidává bodrý čínský chlapík a snaží se mi pomoct. Marně mu vysvětluju, kam se potřebuju dostat. Zachraňuje mě až Lonely Planet, ve kterém je jméno pagody v čínských znacích a milému Číňanovi se rozsvítí oči i úsměv a už mě postrkuje před sebou. Jak mě tak pořád postrkuje, zjišťuju, že opouštíme autobusové nádraží a ulici přilehlou k našemu hotelu. Rychle si kontroluju, jestli mám s sebou vizitku hotelu, protože ztratit se ve městě a neumět taxikáři vysvětlit, kde bydlím, by byla pěkná patálie. Vizitku mám, takže jsem v klidu a kráčím kamsi po boku čínského dobrodince. Celou cestu něco mele. Přijde mi to legrační, protože v jednu chvíli mi něco vysvětluje s takovým zanícením, jako by svému nejlepšímu kamarádovi vykládal, že ho podvádí žena a děti propadají ze všech předmětů. Ale dost možná vykládá úplně něco jiného anebo si prostě jen potřebuje ulevit a je mu jasné, že já jeho trable po městě neroznesu. Vlastně proč ne – taky mu svěřím své trápení. Stěžuju si na Mistra GPS, ale nijak zvlášť se mi neulevuje. Po chvíli absurdního rozhovoru zjišťuju, že vůbec nikam nejdeme a nehledáme autobus k pagodě, ale sedíme na lavičce. Když už si tak pěkně povídáme radím se s ním i o cestě do Tibetu, která mi pořád trochu straší v hlavě, i když zásadní rozhodnutí už padlo. Myslím, že se mnou souhlasí. Je přinejmenším zvláštní, že s tímhle chlapíkem mluvícím nesrozumitelnou hatmatilkou si rozumím líp než s Mistrem GPS. Tedy, ne že bych mu rozuměla, ale necítím se tak sama. Vypadá to, že mám dalšího čínského kámoše. Pagodu jsem neviděla!

V 11:30 jsme usazeni v autobuse do Huá Shanu a opět nás překvapují hned dvě věci:
1) Autobus měl odjíždět v 11:45 hod, jenže ještě v půl jedné sedíme znuděně v busíku, který pořád stojí na nádraží.
2) Další podivnou věcí je cena. Za dopravu ke 120 km vzdálenému granitovému pohoří si účtují 55 CNY. To je ve srovnání s ostatní dopravou hodně předražené. Ale o úchvatnosti Huá Shanu jsem četla nejeden článek, a tak cenu za dopravu přisuzuju atraktivnosti cíle. Záhada číslo jedna se rozluštila kolem jedné hodiny, kdy už začínám být dost nervózní. V momentě, kdy se zaplňují poslední sedadla, autobus vyjíždí! Huráááá! Čekání na další a další cestující mě v téhle zemi začíná pěkně pít krev, ale co se dá dělat. Alespoň, že jsme tentokrát čekali jen na zaplnění sedadel a ne na naplnění celého autobusu po střechu.

Po zhruba tříhodinové cestě po ucpané dálnici dorážíme do městečka Huáshan a rozklíčováváme i záhadu číslo dvě – cenu. Hned z autobusu nás ženou do nějaké restaurace, kde je připraveno občerstvení a průvodce s praporkem, který začíná cosi vykládat. Samozřejmě čínsky! Jsme tu jediní běloši a začínáme chápat, že jsme naletěli a nekoupili si jen lístek na autobus, ale celý zájezd. Jakoukoliv diskusi o vrácení části peněz vzdáváme a rovnou prcháme z restaurace pryč. Je lehce po čtvrté hodině odpoledne a začínám se obávat, že výstup na vrchol, kde chceme přenocovat, dneska nestihneme.

Již zmíněné články, které jsem o pohoří Huá Shanu četla, byly totiž vždycky doplněné bohatou fotogalerií ze které bylo zřejmé, že zdolání některých tras hraničí s čirým bláznovstvím – žebříky, lana, prkenné lávky – a to všechno s pohledem do hloubky zhruba jednoho kilometru. Kdo by neodolal, že?! Zvlášť když mám panický strach z výšek. Ale proto jsem mimo jiné tady, abych překonávala sebe samu. Potmě ale rozhodně nikam nelezu!

O pohoří Huá Shanu jsem našla mnoho zajímavých informací, které se ovšem jedna od druhé značně liší. Už samotný název Huá Shan v některých zdrojích znamená Zelený drak, v jiných zase Květinová hora. Osobně se přikláním spíš k drakovi, protože mi zatím trochu nahání hrůzu. Pohoří má pět vrcholů z nichž nejvyšší je South Peak (Nán Feng) 2160m n. m.. V bílých skalách je umístěno několik taoistických chrámu, ke kterým se snaží dostat tisíce věřících i nevěřících. Cestu jim znepříjemňují příkré skály, které v úzkých průrvách schovávají vytesané schodiště. Zdolat tisíce strmých schodů není nic lehkého. Řadu let tak byly vrcholy Huá Shanu odměnou jen pro ty nejodvážnější. Dneska je cesta na North Peak (1615m n.m.) usnadněná lanovkou a příliv turistů roste. Proto je nejrozumnější vyrazit nahoru v odpoledních hodinách, kdy většina lidí sjíždí z vrcholu lanovkou a užít si tak krásu zapadajícího slunce v osamění hor. Alespoň tak jsem to četla. Nahoru vyrážíme chvíli před pátou hodinou poté, co si v zatuchlé restauraci dáváme podivné cosi k pozdnímu obědu. Čeká nás převýšení 1100 m. Ufff…

Výstup na Severní vrchol posvátného pohoří ve výšce 1615m n.m. je dlouhý asi 6 km. Začátek trasy vede po pohodlném lesním chodníčku. Jediná nepříjemnost začátku pochodu se začíná ozývat v mé břišní dutině. Podivné cosi chce ven. A to bezodkladně! Jenže kam s tím? Všude okolo chodníčku je neprostupná džungle plná všelijaké havěti, do které se mi rozhodně nechce vystrkovat svůj městský zadek. Potím se a stoupám výš. Nerada bych se ale do náhradních kalhot převlékala hned na začátku cesty, obzvlášť když to je to jediné, co spolu se svými krémíčky táhnu na vrchol. U několika stánkům s jídlem se pantomimou, kterou už mám vypilovanou do podoby, že by se za ní nemusel stydět ani mistr Čejka, ptám na WC. Číňan ukazuje kamsi za velký strom a zubí se na mě. Odhazuju batoh a spěchám za houští, kam vede úzká cestička. Na konci vyšlapané pěšiny ale nestojí kadibudka, jak jsem si i podle zápachu myslela. Místo vysněné latríny na mě čeká, promiňte mi ten výraz, hromada hoven rovnoměrně rozvrstvená na plácku 5 X 5 metrů. Není ale čas na hrdinství a tak na okraj záchodku přispívám svou troškou do mlýna a s úlevou se vracím zpátky. U chodníku už čeká usměvavý Číňan a natahuje ke mně ruku.
„Cože, za tohle chceš peníze?“ rychle pryč.

Ve střevech lehko, za to duši se výrazně přitížilo. Po hodině příjemného pochodu se před námi zvedá skalní stěna, do které jsou vytesané něco jako schůdky. Vzhledem k tomu, jak je stěna kolmá to spíš vypadá jako podivný kamenný žebřík po okrajích jištěný řetězy.
„Tak tohle nedám! Stejně je už pozdě. Na cestu zpátky mám tak akorát čas, než se setmí.“
„ Ale vždyť to nic není. Drž se řetězů, koukej před sebe a šlapej nahoru. Půjdu za tebou a budu tě jistit.“
„Ne, fakt se bojím. Sorry, to nepůjde!“
„Jen lez.“ tenhle jinak zmatený a roztržitý cestovatel, mi najednou připadá jako ten nejodvážnější horský vůdce a kupodivu začínám stoupat do skal. Adrenalin dělá v mém těle divy a naprosto převrací všechny dosavadní postoje k Mistru GPS. Funím jak lokomotiva a zvedám nohy jednu po druhé v pravidelném rytmu. Řetězy svírám v prstech jak šílená a občasnými dotazy se ujišťuju, že je David za mnou, ohlédnout se neodvažuju (vážně jsem napsala David?). Vůbec totiž neslyším jak dýchá a trochu mě to znervózňuje. Přece není možný, aby taky nefuněl?! Nebo já funím tak nahlas, že jeho dech není slyšet?

Po zdolání zhruba tří set metrového převýšení se před námi ukazuje malý chrám usazený do skalní prolákliny. Chvíli odpočíváme a já se konečně odvažuju podívat dolů. Nádhera! Úzká soutěska zavřená bílými skalami dokonale nasvícená dlouhým světlem právě zapadajícího slunce. Jenže právě zapadající slunce mě vytrhuje z dech beroucí podívané a vrací mě zpátky do reality. Musíme dál. Nahoru to je ještě pěkný kus cesty a za hodinku bude tma. Trošku mě uklidňuje pohled do jedné místnosti chrámu, kde je vidět několik postelí. Když bude nejhůř přespím tady a nahoru dolezu až ráno. Jen jestli bych to bez podpory Mistra GPS dokázala? Jeho odhodlání vylézt nahoru už dneska je očividné. Pod vidinou východu slunce nad pěti vrcholy Huá Shanu se mu vlastně ani nedivým a sbírám poslední zbytky psychických i fyzických sil k dalšímu výstupu.

Cestou nahoru potkáváme dvojici čínských turistů, kteří sestupují dolů. Vyhnout se v úzkém prostoru schodiště je poměrně náročné, ale člověk si opravdu zvykne na všechno, a tak si i já zvykám na kolmou stěnu a bez větších problémů se pouštím jednou rukou řetězů, abych je nechala projít. Všímám si rukavic, které mají v tom strašném vedru na rukách. Podivínství Číňanů mě po prvním týdnu v jejich zemi ale přestává překvapovat, a tak tomu nevěnuju větší pozornost. Důležité je, že po skoro čtyřhodinovém stoupání jsme konečně na vrcholu. A je to nádherný pocit! Už i proto, že konečně vím, že můj parťák je přeci jen schopný se pro něco nadchnout.

Až tady, na skalnatém vrcholku si uvědomuju jak nezdolná musela být snaha lidí, kteří do skal vytesali tisíce schodů a ještě dokázali na jednotlivých vrcholcích postavit chrámy a ubytovny. Jen samotný výstup je značně namáhavý a to nemluvím o tunách materiálu, které sem museli kvůli stavbám vynosit. Ubytování je sice prosté, ale nádherný výhled vynahrazuje absenci veškerého pohodlí. Zcela neočekávaně mě zastihla menstruace, což není v ubytování bez vody a záchodu žádná výhra. Ona to vlastně není žádná výhra nikde, ale lavor studené vody, který jsem získala od pana domácího mi ke štěstí stačí. Voda je potřeba už kvůli černým rukám, které svou barvu získaly nepochybně křečovitým svíráním řetězů cestou nahoru. Už chápu význam rukavic.

V noci mě probouzí bolest břicha a nutkavý pocit vyrazit na záchod. Těžko říct, jestli bolest způsobuje menstruace nebo další čínská pochoutka, kterou jsem si dala k večeři. Každopádně to vypadá, že cesta na záchod je nevyhnutelná. Nasazuju čelovku a vydávám se na toaletu vzdálenou asi padesát metrů od ubytovny. Cesta vede, jak jinak než po schodech. V prvním momentě, kdy opouštím ubytovnu mě učaruje temný klid celého pohoří. Jen v dálce jsou vidět malá světýlka dalších ubytoven rozesetých po zbylých čtyřech vrcholech. Sedám si na schody a v naprostém tichu sleduju černotou zahalenou krásu hor. Ticho, tma, samota – kupodivu nic z toho mi nevadí. Některá místa jsou čarovná!

Nevím přesně jak dlouho tu sedím, když mě z nočního rozjímání vytrhne znovu bolest břicha. Schůdky k záchodu se stáčí až na druhou stranu hory a tady na mě čeká další překvapení. Horami se táhne světélkující nekonečný had a tiché ševelení. Neuvěřitelné! Napadá mě v první chvíli a okamžitě si vybavuju scénu z mého oblíbeného filmu Vikingové, kdy se dlouhý had jezdců s pochodněmi táhne horami a přináší zkázu. Přestože jsem velký strašpytel, je mi jasné, že tady se bát nemusím a vzhledem k posvátné atmosféře místa, to ani nejde. Nevím sice, co světélkující had znamená, ale zítra to určitě zjistím. Kupodivu úplně klidná si po vykonání potřeby jdu zase lehnout a okamžitě usínám.

 

Předchozí díl: Čína, den 6. – Xi´an a Terakotová armáda

Následující díl: Čína, den 8. – nejnebezpečnější stezka světa

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *