Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho podivné dezorientaci, která je o to podivnější, že je založená na neustálém civění do GPSky mu od čtvrtého dne cesty neřeknu jinak než Mistr GPS.

Mistr GPS vstává hodně brzy ráno, protože chce vidět jak slunce vykukuje zpoza bílých skal Květinového pohoří. Vzhledem k jeho rannímu elánu nepochybuju, že to stihne na všech pěti vrcholech zároveň. Ještě za ranního šera přemýšlím o tomtéž, ale v momentě, kdy se převalím z jednoho boku na druhý, zjišťuju, že moje tělo včerejším výstupem dost utrpělo a bolí mě snad úplně všechno. Zůstávám zachumlaná ve spacáku a o krásách ranního kuropění si nechávám jenom zdát. Nádhera Huá Shanu je navíc zahalená pověstí jedné z nejnebezpečnějších stezek světa a zkoumat zdejší nástrahy se mi v pět hodin ráno rozhodně nechce.

Až kolem 10 hodiny se vydávám na průzkum okolí. Úzká schodiště vytesaná do bílých skal, pokroucené rysy zakrslých borovic a všudypřítomná vůně vonných tyčinek mi dávají zapomenout na bolest nohou, ke které se přidává pálení z několika nově stržených puchýřů jak na rukách, tak na nohách (úplnou novinkou v mém životě jsou puchýře zespoda na patách). Přesto se statečně vydávám k úzkému hřebenu dlouhému asi padesát metrů, který musím zdolat, jestli chci vylézt na ostatní vrcholy (The Wuyun Peak, The East Peak, The Central Peak, The South Peak a The West Peak). I když je po levé straně, kde padá kolmá stěna do hloubky několika stovek metrů, zábradlí, po několika metrech se mi začíná schodiště houpat pod nohama – závrať, strach, panika… Vracím se a vzdávám se myšlenky na dobytí ostatních Peaků. Výstup a přespání na The North Peaku mi jako hrdinský čin musí stačit. Jen tak bez cíle bloumám cestičkami a nacházím pořád nové a nové výhledy. Objevují se přede mnou schodiště podobně strmá jako včera. Nejsou ale tolik dlouhá, a tak je nadšená okolní krajinou postupně zdolávám.

Po necelé hodince chůze zjišťuju, že stojím na horním okraji obávaného hřebene, ze kterého jsem dopoledne prchla. Báječné! Dobytí všech Peaků je znovu ve hře. Je jen další čínskou zlomyslností, že se v žádném průvodci ani mapách nedozvíte, že se úzký dlouhý hřeben (a většina dalších zákeřností pohoří) dá obejít. Postupně zdolávám i The Central Peak (2042m) a The East Peak (2100). Výhledy jsou úchvatné!

Během dne narážím i na slavnou Plank Road in the sky, za kterou sem prý míří davy turistů. Prkenný chodníček široký maximálně 40 cm je připevněný ke skále ve výšce zhruba jednoho kilometru. Ti nejodvážnější se přidržují rukama kovového řetězu připevněného nad dřevěnou lávkou, ti méně odvážní se jistí tělovým úvazkem s karabinou, který se tu dá pronajmout. Nám strašpytlům nezbývá, než se na tu podivnost koukat zpovzdálí a nevěřícně kroutit hlavou. Přestože se tu prý běžně stojí fronty, dneska tu není ani noha, což mě přijde vlastně daleko přirozenější. Informace o davu turistů toužících stanout na úzkém prkně nad propastí, mi příliš věrohodná nepřipadala. I když mnohé fotografie na internetu o tom skutečně svědčí.

foto: passportchronicles.com

foto: passportchronicles.com

Nejpodivnější mi připadá fakt, že prkenný chodník nikam nevede. Po zdolání několika metrů nad propastí, se musíte zase vrátit zpátky odkud jste přišli. Zdolání Plank Road in the sky tedy není nutností při dobývání zdejších vrcholů. Jde jen o atrakci a touhu získat šokující fotografii (tu si mimochodem můžete pořídit v jednom z chrámů, kde vás vyfotí na zeleném pozadí a dech beroucí hlubinu pak jednoduše doklíčují). Tím spíš se mě tahle zábava netýká (samozřejmě i s přihlédnutím k mé panice z výšek) a pokračuju po kolmých schodištích, která mi jako adrenalinová zábava úplně stačí a navíc skutečně někam vedou.

Na centrálním vrcholu potkávám náhodou Mistra GPS a domlouváme se, že pomalu půjdeme dolů, abychom stihli odpolední autobus zpátky do Xi´anu. Do této chvíle jsem dnes pochodovala výhradně nahoru a kupodivu jsem s tím neměla žádný zásadnější problém. Po zdolání několika desítek schodů směrem dolů se mi nohy začínají neovladatelně třást a stehna pálí jako čert. Schodiště se mezi tím naplnilo množstvím turistů, kteří se nechali vyvést nahoru lanovkou, a tak je pohyb po cestách hodně zpomalený. To mi naprosto vyhovuje a s občasným hekáním se pomalu sunu dolů.

„Kde jsi tak dlouho?“ diví se Mistr GPS, když se konečně došourám k naší ubytovně.
„Nějak mi přestaly fungovat nohy. Dvoudenní chůze po schodech nahoru a dolu mi nesvědčí.“
„Mně to neva.“
Přemýšlím, jak je možné, že dokáže běhat po kopcích bez jediné fyzické bolesti nebo duševní emoce. Není na něm poznat nic. Nezaznamenala jsem jediný záchvěv radosti, nadšení, zoufalství… Prostě nic. Navíc ho nebolí nohy, nedělají se mu puchýře a nebojí se výšek. Není on nakonec robot?

Mojí pozornost upoutávají kabinky lanovky, jak jedna po druhé v pravidelném rytmu pohlcuje skupiny turistu a s tichým hučením je sváží z hor dolů. Je to jasné. Dolů jedu lanovkou. Možná je to srabáctví, ale na Huá Shanu jsem se už překonala až až.
„Davide, pojedu dolů lanovkou, strašně mě bolí nohy.“ říkám se strachem v hlase, že mě bude zase přemlouvat k dalšímu výkonu.
„Hm, tak čau. Sejdeme se dole.“ nahazuje batoh na záda a rozbíhá se po schodišti dolů. Někdy je nekomplikovanost jeho smýšlení skutečným darem. Uvědomuju si i klady jeho bez emočního jednání. Cesta dolů lanovkou je sice fyzicky nenáročná, zato moje psychika kvílí. Začíná foukat silný vítr a kabinka lanovky se kymácí ze strany na stranu jako ořechová skořápka na rozbouřeném moři. Hluboko pode mnou je v úzké štěrbině skal vidět několik malých teček, z nichž jedna je Mistr GPS. Identifikuju ho jednoznačně jako tu nejrychleji se pohybující a trochu se začínám bát, že bude dole dřív než já. V tu chvíli se kabinka v poryvu větru prudce zakymácí a Číňanka vedle mě duševně kvíkne. Zaplať Bůh, že je tady někdo další, kdo taky něco cítí.

Dolů dorážím ve stejném okamžiku jako Mistr GPS! Během dvouhodinové cesty do Xi´anu nepadne jediné slovo. Průchod emocím tak nechávám až při psaní dalšího emailu do Čech.

Čína zdraví Čechy,

konečně jsem se dočkala zážitků, na které jsem čekala. V horách Huá Shanu bylo sladce i trpce zároveň. Sladce díky tajemným bílým skalám, které mi učarovaly a rozvibrovaly moje emoce tím správným směrem. Bohužel, nerozvibrovali jenom emoce, ale i nohy, které chvílemi odmítaly poslušnost. Mistr GPS si ze zmíněných vibrací neužil zřejmě ani jednu. Fyzicky nevibroval určitě a emočně mi připadá taky dost mrtvý. Přestože posvátná atmosféra byla hlavně po západu slunce přímo čarovná. Mistr GPS vypil po večeři nevzrušeně kolu (nic jiného snad ani nepije) a ještě než zalezl poslední paprsek za skály, ležel ve spacáku. Já jsem naopak ještě dlouho do noci seděla s pivem v ruce (nic jiného snad ani nepije, napsal by zřejmě Mistr GPS) na terase ubytovny, nasávala atmosféru hor a nasávala a nasávala a nasávala…. Dokonce jsem v noci viděla zázrak! Světélkujícího hada plazícího se tmou směrem na vrchol. No dobrá, nebyl to zázrak, ale v tu chvíli to minimálně hodně tajemné bylo. Nakonec jsem zjistila, že věřící se vydávají na cestu k vrcholu před půlnocí, aby dobyli vrchol přesně při východu slunce. Čelovky na jejich hlavách vytvořily světélkující čáru klikatící se v průrvách skal, která naháněla husí kůži. Upřímně řečeno, vyrazit na neschůdnou stezku za tmy vlastně takový malý zázrak je. Možná, že i velký!

Mějte se všichni krásně, 

Vaše Katka

 

Předchozí díl: Čína, den 7. – krása i nezbpečí pohoří Huá Shan

Následující díl: Čína, den 9. – vlakem do nebe

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *