Čína, den 8. – Nejnebezpečnější stezka světa

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho podivné dezorientaci, která je o to podivnější, že je založená na neustálém civění do GPSky mu od čtvrtého dne cesty neřeknu jinak než Mistr GPS.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Mistr GPS vstává hodně brzy ráno, protože chce vidět, jak slunce vykukuje zpoza bílých skal Květinového pohoří. Vzhledem k jeho rannímu elánu nepochybuju, že to stihne na všech pěti vrcholech zároveň. Ještě za ranního šera přemýšlím o tomtéž, ale v momentě, kdy se převalím z jednoho boku na druhý, zjišťuju, že moje tělo včerejším výstupem dost utrpělo a bolí mě snad úplně všechno. Zůstávám zachumlaná ve spacáku a o krásách tichého rána si nechávám jenom zdát. Nádhera Huá Shanu je zahalená pověstí jedné z nejnebezpečnějších stezek světa a zkoumat zdejší nástrahy se mi v pět hodin ráno vůbec nechce. Navíc se David okamžitě po včerejším výstupu převtělil zpátky do Mistra GPS a přestal úplně mluvit. Zřejmě si vyčerpal slovní zásobu na zbylých pět týdnů.
Až kolem 10 hodiny se vydávám na průzkum okolí. Úzká schodiště vytesaná do bílých skal, pokroucené zakrslé borovice a všudypřítomná vůně vonných tyčinek mi dávají zapomenout na bolest nohou, ke které se přidává pálení z několika nově stržených puchýřů jak na rukách, tak na nohách (úplnou novinkou v mém životě jsou puchýře zespoda na patách). Přesto se statečně vydávám k úzkému hřebenu dlouhému asi padesát metrů, který musím zdolat, jestliže chci vylézt na ostatní vrcholy, neboli anglicky peaky, jak tady světaznale uvádějí na všech cedulích. I když je po levé straně, kde padá kolmá stěna do hloubky několika stovek metrů, zábradlí, po několika metrech se mi začíná schodiště houpat pod nohama – závrať, strach, panika. Vzdávám se myšlenky na dobytí ostatních peaků. Výstup a přespání na The North Peaku mi jako hrdinský čin musí stačit. Jen tak bez cíle bloumám cestičkami a nacházím pořád nové a nové výhledy. Objevují se přede mnou schodiště podobně strmá jako včera. Nejsou ale tolik dlouhá, a tak je nadšená okolní krajinou postupně zdolávám. 

Po necelé hodince chůze stojím na horním okraji obávaného hřebene, ze kterého jsem prchla. Super. Dobytí všech peaků je znovu ve hře. Je jen další čínskou zlomyslností, že se v žádném průvodci ani mapách nedozvíte, že se úzký dlouhý hřeben (a většina dalších zákeřností) dá obejít. Postupně zdolávám i The Central Peak (2042m) a The East Peak (2100m). Výhledy jsou i přes lehký opar úchvatné!

foto: passportchronicles.com

foto: passportchronicles.com

Během odpoledne narážím i na slavnou Plank Road in the sky, za kterou sem prý míří davy turistů. Prkenný chodníček široký maximálně 40 cm je připevněný ke skále ve výšce zhruba jednoho kilometru. Ti nejodvážnější se přidržují rukama kovového řetězu připevněného nad dřevěnou lávkou, ti méně odvážní se jistí tělovým úvazkem s karabinou, který se tu dá vypůjčit. Nám strašpytlům nezbývá, než se na tu podivnost koukat zpovzdálí a nevěřícně kroutit hlavou. Přestože se tu prý běžně stojí fronty, dneska tu není ani noha, což mě přijde vlastně daleko přirozenější. Informace o davech turistů toužících stanout na úzkém prkně nad propastí, mi nikdy nepřipadala úplně věrohodná. I když mnohé fotografie na internetu o tom svědčí.

Nejpodivnější na celé Plank Road je fakt, že nikam nevede. Po zdolání několika metrů nad propastí, se musíte zase vrátit zpátky, odkud jste přišli. Jde jen o atrakci, nikoliv o nutnou cestu. Touha získat šokující fotografii na Instagram je ale nekonečná. Tu si mimochodem můžete pořídit i v jednom z chrámů, kde vás vyfotí na modrém pozadí a dech beroucí hlubinu pak jednoduše doklíčují. Tím spíš se mě tahle zábava netýká (samozřejmě i s přihlédnutím k mojí panice z výšek) a pokračuju po kolmých schodištích, která mi jako adrenalinová zábava úplně stačí a navíc skutečně někam vedou.

Na centrálním vrcholu potkávám Mistra GPS a domlouváme se, že pomalu půjdeme dolů, abychom stihli odpolední autobus zpátky do Xi´anu. Do téhle chvíle jsem dneska pochodovala výhradně nahoru a kupodivu jsem s tím neměla žádný větší problém. Po zdolání několika desítek schodů směrem dolů se situace radikálně mění. Nohy se začínají neovladatelně třást a stehna pálí, jak kdyby mi je vzali letlampou. Schodiště se mezi tím naplnilo množstvím turistů, kteří se nechali vyvést nahoru lanovkou, a tak je pohyb po úzkých cestách hodně zpomalený. To mi naprosto vyhovuje a s občasným hekáním se pomalu sunu dolů.

„Kde jsi tak dlouho?“ diví se Mistr GPS, když se konečně došourám k ubytovně.
„Nějak mi přestaly fungovat nohy. Dvoudenní chůze po schodech nahoru a dolu mi nesvědčí.“
„Mně to neva.“
Přemýšlím, jak je možné, že dokáže běhat po kopcích bez jediné fyzické bolesti nebo duševní emoce. Není na něm poznat nic. Nezaznamenala jsem jediný záchvěv radosti, nadšení, zoufalství… Prostě nic. Navíc ho nebolí nohy, nedělají se mu puchýře a nebojí se výšek. Není on nakonec robot?

Mojí pozornost upoutají kabinky lanovky, jak jedna po druhé v pravidelném rytmu pohlcují skupiny turistu a s tichým hučením je sváží z hor dolů. Je to jasné. Dolů jedu lanovkou. Možná je to srabáctví, ale na Huá Shanu jsem se už překonala až až.
„Davide, pojedu dolů lanovkou, strašně mě bolí nohy,“ říkám se strachem v hlase, že mě bude zase přemlouvat k dalšímu výkonu.
„Tak čau. Sejdeme se dole.“ nahazuje batoh na záda a rozbíhá se po schodišti dolů. Někdy je nekomplikovanost jeho smýšlení skutečným darem. Uvědomuju si už po druhé klady jeho bezemočního jednání. Cesta dolů lanovkou je sice fyzicky nenáročná, zato moje psychika kvílí. Začíná foukat silný vítr a kabinka se na laně kymácí ze strany na stranu jako zoufalá veš na posledním vlasu plešouna. Hluboko pode mnou je v úzké štěrbině skal vidět několik malých teček, z nichž jedna je Mistr GPS. Identifikuju ho jednoznačně jako tu nejrychleji se pohybující a trochu se začínám bát, že bude dole dřív než já. V tu chvíli se kabinka v poryvu větru prudce zakymácí a Číňanka vedle mě dušeně vykřikne. Zaplať Bůh, že je tady někdo další, kdo taky něco cítí.

Dolů dorážím ve stejném okamžiku jako Mistr GPS. Během dvouhodinové cesty do Xi´anu nepadne jediné slovo. Průchod emocím tak nechávám až při psaní dalšího emailu do Čech.

Čína zdraví Čechy,

konečně jsem se dočkala zážitků, na který jsem čekala. V horách Huá Shanu bylo sladce i trpce zároveň. Sladce díky tajemným bílým skalám, který mi učarovaly a rozvibrovaly moje emoce tím správným směrem. Bohužel, nerozvibrovali jenom emoce, ale i nohy, který chvílema odmítaly poslušnost. Mistr GPS si ze zmíněných vibrací neužil zřejmě ani jednu. Fyzicky nevibroval určitě a emočně mi připadá taky dost mrtvý. Přestože posvátná atmosféra byla hlavně po západu slunce přímo čarovná. Mistr GPS vypil po večeři nevzrušeně jednu kolu (nic jiného snad ani nepije) a ještě než zalezl poslední paprsek za skály, ležel ve spacáku. Já jsem naopak ještě dlouho do noci seděla s pivem v ruce (nic jiného snad ani nepije, napsal by zřejmě Mistr GPS) na terase ubytovny, nasávala atmosféru hor a nasávala a nasávala a nasávala…. Dokonce jsem v noci viděla zázrak! Světélkujícího hada plazícího se tmou směrem na vrchol. No dobře, nebyl to zázrak, ale v tu chvíli to minimálně hodně tajemný bylo. Dneska jsem na netu zjistila, že věřící se vydávají na cestu k vrcholu před půlnocí, aby dobyli vrchol přesně při východu slunce. Čelovky na jejich hlavách vytvořily světélkující čáru klikatící se v průrvách skal, která mě fascinovala. Upřímně řečeno, vyrazit na neschůdnou stezku za tmy vlastně takový malý zázrak je. Možná, že i velký!

Krásný sny,

Vaše Kajda

Předchozí díl: Čína, den 7. – krása i nezbpečí pohoří Huá Shan

Následující díl: Čína, den 9. – vlakem do nebe

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa