Čína, den 9. – Vlakem do nebe

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začla jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme v Číně našli správný vlak a toho času s ním  míříme do Tibetu.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Konečně je to tady. Dnes vyrážíme vlakem z Xi´anu do Tibetu. Nejvýš položenou železnici světa budu mít možnost obdivovat celých 36 hodin. Přesně tak dlouho by cesta z Xi´anu do Lhasy měla trvat. Čínské agentuře jsem za zájezd zaplatila 300 USD a dalších 1 650 juanů za zpáteční letenku ze Lhasy do Chengdu. Je to v podstatě víc než si můžu dovolit, ale volba byla nakonec jednoznačná. Podle propočtů by mi měly peníze vydržet ještě na další čtyři až pět týdnů. Poslední dny budou při nejhorším trochu hladové, ale to už mi rýže a nudle stejně polezou krkem. Hlavně, že uvidím vysněný Tibet.
Na nádraží se mi dělá trochu zle od žaludku a motá se mi hlava. Asi předzvěst výškové nemoci. Posvátná Lhasa leží 3 700 m nad mořem. Nikdy jsem tak vysoko nebyla a netuším, co se mnou řídký vzduch udělá. Nevolnost přičítám strachu, kterým jsem si sama předčasně horskou nemoc naordinovala. Protože jsme lístky na vlak kupovali před dvěma dny, máme lůžko každý v jiném kupé, a dokonce i v jiném vagónu. Vůbec mi to nevadí. Vlak je plný Číňanů a Tibeťanů, které se pomalu učím od sebe rozeznávat. Se mnou v kupé cestuje pět Číňanů, kteří už každý leží na své posteli a se sluchátky v uších nebo mobilem před očima snad ani nezaznamenali, že k nim přistoupila žena – běloška. Až když se snažím vyškrábat na postel vysoko u stropu, která jediná zůstala volná, vzbudím všeobecný rozruch a následně i veselí. Vůbec netuším, jak se nahoru vyškrábat. Postel je nad úrovní mojí hlavy a oba pokusy, odrazit se o spodní postel a vyšvihnout nahoru, končí nezdarem. Při dalším pokusu nakopávám kolenem mobil v klidu odpočívajícího Číňana pode mnou. Telefon letí na zem a Číňan ke mně naštvaně zvedá hlavu.
„Sorry,“ snažím se omluvit s co nejsrdečnějším výrazem a sbírám mobil ze země.
Číňan hudruje něco jako nadávku, ale když na mě obrátí zraky i ostatní, začínají se všichni svorně řehtat a něco mezi sebou žvatlat.
„Do you speak English?“ snažím se marně o kontakt. V jejich výrazech se nic nemění a žvatlají zvesela dál.
„Kluci, nesmějte se jako blázni a poraďte mi, jak se mám dostat nahoru,“ vzdávám komunikaci v angličtině.
„Tha šan čejpu, pchjan šo pačan si,“ tak nějak zní odpověď. Evidentně volí stejnou komunikační strategii jako já. Trochu se začínám obávat, že mi nezbude nic jiného, než počkat, až půjde Číňan z protější vrchní postele čůrat a pak omrknu, jak tam poleze. Jen doufám, že k tomu nebudu muset být mistrem světa na visuté hrazdě či mistrem kung-fu. Číňan, který leží v mezipatře, najednou vyklápí ze zdi dva malé výstupky a ukazuje na ně. Obava, že budu muset šestatřicetihodinovou cestu stát v chodbičce, přestože mám koupené lůžko, se naštěstí nenaplňuje. Vlak se pomalu rozjíždí.

Sotva se uvelebím na bidýlku, přichází Mistr GPS a chce, abych zase slezla dolů. Prý trošku pokecáme. Překvapená zvratem jeho chování lezu dolů. Třeba se v něm něco hnulo a začne s ním být trochu sranda. V uličce jsou malá sklápěcí sedátka, na která usedáme.
„Dáš si trošku slivovice?“ nabízím mu alkohol a testuji, jestli u něj opravdu nedošlo k zásadnější změně.
„Ne, dík.“
Ticho…
„Podívej, štípla mě nějaká mrcha a mám tady bouli jako pěst,“ ukazuju Davidovi obří štípanec na noze, „doufám, že nechytnu nějakej moribundus!“
„Co? Moribundus? Co to je?“
„Ale nic, to jen tak doma říkáme nemocem, který se nedají identifikovat.“
„Hm, já jednou chytil malárii.“
„Fakt? Kde?“
„V Nový Guinei, ale to je povídání na dlouho.“
„No, čas máme,“ marně se snažím vynechat ironický tón.
„Prostě jsem byl v Papui v pralese a štípnul mě komár. Bylo mi strašně zle, odvezli mě do nemocnice, dostal jsem antimalarika a za čtyři dny už to bylo dobrý.“
Konec příběhu. Ticho… Mám chuť vypít slivovici do dna a prázdnou láhev mu rozmlátit o hlavu. Co jsem komu udělala? Vyptávat se tohohle mistra zkratky na podrobnosti tehdejší výpravy, malárii, nemocnici nebo způsob léčby, je zřejmě zbytečné. Sedí naproti mně spokojený sám se sebou, jak to pěkně odvyprávěl. Mlčky se díváme z okna na ubíhající krajinu. Usrkávám slivovici a těším se do mého brlohu s pěti Číňany, se kterými bylo, když už nic jiného, alespoň veselo.

Večer nemůžu usnout. Poslouchám chrápání mých pěti spolunocležníků. Najednou mi přijde strašně ujeté, že spím v tak malém prostoru s pěti úplně cizími muži z druhého konce světa. Cpu si do uší sluchátka a snažím se vnímat hlas Simony Pekové, která mi vypráví neuvěřitelný příběh Adiny Mandlové. Chvílemi je chrápání tak hlasité, že jí skoro nerozumím. Chjo, to bude noc.

Předchozí díl: Čína, den 8. – nejnebezpečnější stezka světa

Následující díl: Čína, den 10. – zklamání ve Lhase

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa