Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začla jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme v Číně našli správný vlak a toho času s ním  míříme do Tibetu.

Konečně je to tady. Dnes vyrážíme vlakem z Xi´anu do Tibetu. Hurá! Nejvýš položenou železnici světa budu mít možnost obdivovat celých 36 hodin. Přesně tak dlouho by cesta z Xi´anu do Lhasy měla trvat. Do Tibetu se dá v tuhle chvíli dostat z Číny jen s cestovkou. Po vlastní ose to možné není. Čínské agentuře jsem za zájezd zaplatila 300 USD a dalších 1 650 CNY za zpáteční letenku ze Lhasy do Chengdu. Je to v podstatě víc než si můžu dovolit, ale volba byla nakonec jednoznačná. Podle propočtů by mi měly peníze vydržet ještě na další čtyři až pět týdnů cestování a domů se vrátím o něco dřív, než jsem měla původně v plánu. Hlavně, že uvidím Tibet! Navíc je už teď víc než jasné, že nejsem tip člověka, který si vystačí sám se sebou dlouhé týdny a nezblázní se z toho. Takže mi zkrácení cesty vlastně vůbec nevadí. Tsss, jsem fakt poseroutka…

Na nádraží se mi dělá trošku zle od žaludku a motá se mi hlava. Začínám se bát, jak na mě zapůsobí vyšší nadmořská výška. Posvátná Lhasa leží 3 700 m nad mořem. Nikdy jsem tak vysoko nebyla a netuším, co se mnou řídký vzduch udělá. Nevolnost přičítám strachu, kterým jsem si sama předčasně horskou nemoc naordinovala.
Protože jsme lístky na vlak kupovali až včera večer, máme lůžko každý v jiném kupé, a dokonce i v jiném vagónu. Vůbec mi to nevadí. Vlak je plný Číňanů a Tibeťanů, které se pomalu učím od sebe rozeznávat. Se mnou v kupé cestuje pět Číňanů, kteří už každý leží na své posteli a se sluchátky v uších nebo knížkou před očima snad ani nezaznamenali, že k nim přistoupila žena – běloška. Až když se snažím vyškrábat na postel vysoko u stropu, která jediná zůstala volná, vzbudím všeobecný rozruch a následně i veselí. Vůbec netuším, jak se nahoru vyškrábat. Postel je nad úrovní mojí hlavy a oba pokusy, odrazit se a vyšvihnout jednu nohu na postel, končí nezdarem. Žebřík nikde nevidím, a tak při dalším pokusu zvedám jednu nohu do úrovně ramen (což už samo o sobě je dost náročné) a snažím se jí zapřít o prostřední postel. Při pokusu vyšvihnout se přes ní nahoru, nakopávám kolenem knížku v klidu odpočívajícího Číňana podemnou. Knížka letí na zem a Číňan ke mně naštvaně zvedá hlavu.
„So, sorry.“ snažím se co nejsrdečnějí omluvit a sbírám knížku ze země.
Číňan nejdřív zahudroval něco jako nadávku, ale když na mě obrátili zraky i ostatní, začali se všichni svorně řehtat a něco si mezi sebou žvatlat.
„Do you speak English?“ snažím se marně o kontakt. V jejich výrazech se ale nic nemění a žvatlají vesele dál.
„Kluci, nesmějte se jako blázni a poraďte mi, jak se mám dostat nahoru.“ vzdávám komunikaci v angličtině.
„Tha šan čejpu, pchjan šo pačan si,“ asi tak nějak zní odpověď. Trochu se začínám obávat, že mi nezbude nic jiného, než počkat, až půjde Číňan na vrchní posteli naproti čůrat a pak omrknu, jak tam poleze. Jen doufám, že k tomu nebudu muset být mistrem světa na visutý hrazdě či bravurně ovládat jiný gymnastický náčiní. Číňani jsou přece gymnastickými mistry, ne?! Bleskne mi s hrůzou v hlavě. Vlak se pomalu rozjíždí. Číňan, který leží v mezipatře najednou vyklápí ze zdi malý výstupek a ukazuje na něj. Přes něj už se dá celkem obstojně vyhoupnout nahoru a moje obava, že budu muset šestatřicetihodinovou cestu stát v chodbičce, přestože mám koupené lůžko, se naštěstí nenaplňuje. Vlak se pomalu rozjíždí.

Sotva jsem se uvelebila na bidýlku, přichází Mistr GPS a chce, abych zase slezla dolů. Prý trošku pokecáme. Překvapená zvratem jeho chování lezu zase dolů a těším se, že se v něm konečně něco pohne a bude s ním kloudná řeč. V uličce jsou malý sklápěcí sedátka, na kterých se uvelebujeme.
„Dáš si trošku slivovice?“ nabízím Davidovi alkohol a testuju, jestli u něj opravdu nedošlo k nějaké zásadnější změně.
„Ne, dík.“
Ticho…
„Podívej, štípla mě nějaká mrcha a mám tady bouli jak pěst,“ ukazuju Davidovi obří štípanec na noze. „Doufám, že nechytnu nějakej moribundus!“
„Co? Moribundus? Co to je?“
„Ale nic, to jen tak doma říkáme nemocem, který se nedaj identifikovat.“
„Hm, já jednou chytnul malárii.“
„Fakt? A kde?“
„V Nový Guinei, ale to je povídání na dlouho.“
„No, čas máme!“ marně se snažím z výrazu vynechat přídech sarkasmu.
„Prostě jsem byl v Papui v pralese a štípnul mě komár. Bylo mi strašně zle, odvezli mě do nemocnice, dostal jsem antimalarika a za čtyři dny už to bylo dobrý.“
Ticho…
KONEC PŘÍBĚHU
Mám chuť vypít slivovici do dna a prázdnou láhev mu rozmlátit o hlavu. Co jsem komu udělala? Vyptávat se tohohle mistra zkratky na podrobnosti tehdejší výpravy, malárii, nemocnici nebo způsob léčby je zřejmě zbytečné. Sedí naproti mně spokojený sám se sebou, jak to pěkně odvyprávěl. Mlčky se díváme z okna na ubíhající krajinu. Usrkávám slivovici a těším se do mého brlohu s pěti Číňany, se kterými bylo, když už nic jiného, alespoň veselo.

V noci skoro nespím. Poslouchám chrápání mých pěti spolunocležníků. Najednou mi přijde úplně ujetý, že spím v tak malém prostoru s pěti úplně cizíma chlapama. Cpu si do uší sluchátka a snažím se vnímat hlas Simony Pekové, která mi vypráví neuvěřitelný příběh Adiny Mandlové. Chvílema je chrápání ale tak hlasité, že jí skoro nerozumím. Chjo, to bude noc!

 

Předchozí díl: Čína, den 8. – nejnebezpečnější stezka světa

Následující díl: Čína, den 10. – zklamání ve Lhase

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *