Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začla jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme v Číně našli správný vlak a toho času s ním  míříme do Tibetu.

Kolem deváté ráno mě probouzí rozbouřený žaludek. Přemítám, jestli se s touhle nevolností můžu vydat do umývárny. Vzpomínka na humus, který jsem v čínských vlacích už zažila, mi spouští dávicí reflex sama o sobě. Radši zůstávám ve spacáku a hodlám se ještě chvilku povalovat. Vlak příjemně drncá, snad mě ještě ukolíbá. Tak ne, neukolíbá. Spíš se pozvracím. Včera ráno mi bylo podobně zle, těhotná být nemůžu, takže zřejmě nějaká stávka trávicího systému vůči čínským laskominám. Nebo jsem včera vypila moc té slivovice? Hlasitě to ve mně zaškrundá, střeva bolestně volají po vyprázdnění. Vystřeluju ze spacáku a se staženýma půlkama uháním na WC. Ke stávce trávicího traktu se přidává i vylučovací ústrojů. Bližšího popisu těchto událostí vás ušetřím.

Kolem jedenácté dopoledne, kdy jsem snad už dokonale vyprázdněná, projíždíme nejvyšším bodem celé cesty – 5 072m n. m.. Vlak se řítí po nejvýš položené železnici světa, kde víc než 960 km kolejí je položeno ve výšce nad 4 000 m n. m.. Přemítám, jestli moje zažívací problémy nemá na svědomí nadmořská výška. Někde jsem četla, že ve vagónech by měl být uměle udržovaný normální atmosférický tlak, stejně jako v letadlech, takže výškou by to být nemělo. Až o den později se mám dozvědět, jak skutečná výšková nemoc vypadá.

Během oběda (suchá rýže a banány) v jídelním voze sledujeme nádhernou krajinu za okny vlaku. Mistr GPS klasicky mlčí a já občas nadšeně zvolám: „Sníh…, jaci…, jezero…“. Krajina by se někomu mohla zdát monotónní, ale já se pořád nemůžu nabažit. Nekonečné pláně lemované horami se sněhovými čepicemi se střídají s blankytně modrou barvou jezer nebo horskými údolími s valící se vodou z tajícího sněhu. Foťák mám pořád v pohotovosti a cvakám jednu fotku za druhou. Když nemám o tý nádheře s kým mluvit teď, alespoň se těším, jak budu vyprávět přátelům a rodině nad fotkama.

Ale není to, bohužel, krása hor, co mě dojímá, když konečně dorážíme do Lhasy. Tolik jsem se na tuhle chvíli těšila! A teď vlastně nevím, jestli jsem dojatá z toho, že se můj sen uskutečnil nebo z toho, že jsem ho snila úplně jinak. Vycházím z nádraží a nikde necítím vonné tyčinky, nikde nerachtají modlitební mlínky. Vyasfaltované silnice se smějou mojí představě o tom, že budou prašné. Lhasa vypadá na první pohled, jako kterékoliv jiné čínské město. Široké bulváry, přecpané silnice a tisíce turistů. Pořád mi ale zůstává víra, že historické centrum Lhasy, srdce Tibetu, přece mocný Číňan zničit nemohl… Nebo ano? Polykám na sucho a snažím se zakrýt dojetí, které se mi dere krkem nahoru. Co jsem čekala? Že naproti mně vyjede Brad Pitt na koni?

Vítá nás mladá Tibeťanka, která nás bude provázet po celou dobu návštěvy Tibetu. Byli jsme upozorněni, že sami se smíme pohybovat jenom po Lhase a to pouze po ulicích. Pokud chceme navštívit chrámy, musí s námi být ona. Pohyb v ostatních částech Tibetu je pro turisty bez doprovodu přísně zakázaný. Okolo krku dostáváme bílé šály, které později vidím ověšené snad na všech sochách Buddhů. No, tak alespoň něco tradičního. Ale tak nějak turisticky pokrouceného. Pořád ještě polykám slzy v krku. Průvodkyně nám šišlavou angličtinou vysvětluje, že se hlavně nemáme sprchovat, až dorazíme do hotelu. Nějak nechápu důvod jejího pokynu, ale konečně něco, co mě vytrhuje z údivu nad Lhasou. Ani Mistr GPS není z jejího pokynu moc moudrý.
„Já jí rozuměl něco v tom smyslu, že bychom nastydli, když se hned osprchujeme, ale taky mi to přijde jako blbost.“
Hned po příchodu do hotelu se sprchuju. Následné shánění internetové kavárny je opět trochu zpestřeno nemožností dorozumět se. Průvodkyně nás zanechala o samotě s tím, že nás vyzvedne v hotelu zítra ráno. Recepční anglicky neumí. Když konečně po mojí pantomimické vložce pochopí, že sháním počítač, podává mi s úsměvem notebook, který leží na stole za ním. Sice jsem trochu zmatená, protože jsem se jen snažila doptat, kde je nejbližší internetová kavárna, ale darovanému koni na zuby nekoukej, a tak beru do ruky notebook a odcházím s ním na pokoj. Po očku se ohlížím na reakci recepčního, který po mě trochu udiveně kouká. Možná, že jsem si s ním měla jen sednout na recepci a napsat si e-mail tam, těžko říct. Ale policii nevolá, takže za krádež to zřejmě nepovažuje.

Hola, hola, Tibet volá :-)

tak jsme konečně tady. Cesta byla dlouhá, ale nádherná. Sice jsem se nesčetněkrát pos…, ale jinak proběhlo všechno v pohodě. Nadmořskou výšku zatím snáším dobře, trošku jsem se sice zafuněla, když jsem s batohem na zádech vyšlápla pár schodů do druhého patra v hotelu, ale tentokrát funěl i Mistr GPS, a to už je co říct.

Co se Lhasy týče, jde zatím o velké zklamání. Moje představa o prašných uličkách, kterou jsem si vytvořila zřejmě shlídnutím filmu Sedm let v Tibetu, se vůbec neslučuje s realitou. Všude jen beton a vojáci, který hlídají snad na každým rohu. Slzela jsem při pohledu na Palác Potalu, který je hlavní „atrakcí“ města. Je sice nádherný, ale v okolí se už dávno nepotulují jaci nebo Tibeťani svírající v rukách modlitebními mlýnky. Před palácem je vybetonovaný obrovský náměstí s vodotryskem, čtyřproudá silnice a na vodní hladině pod hradbami plujou šlapací labutě. Fakt, nelžu ani slovo. Prostě čínský hnus! Moje duchovní povznesení je v hajzlu. A co teprve chudáci Tibeťani? Ale ještě neházím flintu do žita a doufám, že v historickým centru Lhasy nebo v horách jim nechali alespoň kousek Tibetu.

Taši delé,

Katka

Ps: Asi hodinu před tím, než jsem začala psát tenhle e-mail odešel Mistr GPS pro vodu do krámku na rohu ulice. Vrátil se teprve teď! A proč mu to trvalo tak dlouho, když krámek je vzdálený sotva 30 m? Zabloudil, chachá… Že se někdo zamotá v místních uličkách není nic, čemu bych se chtěla smát. Směju se spíš tomu, že když už konečně našel hotel, tak si nemohl vzpomenout ve kterým patře a ve kterým pokoji bydlíme! Na recepci nikdo neuměl anglicky, aby mu to mohl říct, a tak postupně obcházel všechny patra a klepal na všechny dveře, dokud jsem mu neotevřela já. Ale poradit si v nesnázi umí, to zasejc jo:-)!

Předchozí díl: Čína, den 9. – vlakem do nebe

Následující díl: Čína, den 11. – Zkáza tibetských klášterů

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *