Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začala jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme dokázali proniknout do Tibetu, kde nic není tak, jak jsem si vysnila.

Dnešek je ve znamení aklimatizace na vyšší nadmořskou hladinu a potulování se po klášterech v okolí Lhasy. Je chladno a prší. Déšť sice není na procházku nic moc, ale chladno mi po týdenním opékání v pětatřiceti stupňových vedrech vůbec nevadí. Průvodkyně nás bere do kláštera Drepung, který je asi 7 km západně od Lhasy. Jedeme autobusem a na Mistru GPS je vidět, jak mu vadí, že nejedeme taxíkem. Ale mlčí. Zřejmě je rozhozený svojí nečinností, protože zírat do GPS je dneska bezpředmětné, když máme průvodkyni. Nezbývá mu tedy nic jiného než sedět a kochat se. Což ho evidentně znervózňuje.

Klášter Drepung byl vybudovaný počátkem 15. století jako největší tibetské mnišské město a údajně i největší klášter na světě vůbec. Ještě na začátku 20. století tady žilo asi 7000 mnichů. Během kulturní revoluce byla skoro polovina budov zničená a převážná většina mnichů vyhnaná. Dnes jich tu žije jen pár stovek. Jaká to musela být nádhera, tisíce purpurových mnišských rouch se míhaly klášterními zdmi za tichého drmolení manter. Jako ve včelím úlu. Purpur, ale vystřídala barva krve, tiché mantry pachuť strachu. A proč to všechno? Jen pro pocit moci a uspokojení velkého čínského ega. Děsivé! Při pohledu do mladých tváří mnichů je mi smutno. I když procházka mezi hranatými budovami kláštera je jinak příjemná.

Velká část kláštera se tváří, že je v rekonstrukci. Ale je docela dobře možné, že o žádnou rekonstrukci vůbec nejde. Možná jde opět jen o tichý útlak a elegantní uzavření kláštera veřejnosti bez toho, aby velký čínský bratr musel vysvětlovat proč. Je to takový oblíbený trik čínské vlády, která se tak velmi často snaží znepřístupnit nepohodlné místo a ještě u toho chce vypadat jako zachránce památek. Průvodkyně na žádný z mých dotazů k uzavření kláštera neodpovídá. Odvrací hlavu stranou a dělá, že nerozumí. Bojí se rozumět. Co přesně se tu dělo například v roce 2008, kdy tu byly krvavě potlačeny protesty proti Čínské vládě, se nedozvím. Je klášter uzavřený kvůli tomu? Jakákoliv diskuse na tohle téma je nepřípustná. Dozvídám se hodně historických podrobností, které končí přesně v polovině minulého století. O tom, co se dělo pak, se mluvit nesmí.

Trošku opět funíme, protože domky jsou rozeseté na mírném svahu. Beru to jako aklimatizační výlet a hltám každý pohled do úzkých uliček nebo pootevřených dveří. Připadám si trošku jako nechutný slídil, ale nahlédnout do života mnichů mě láká čím dál víc. Občas se některý z nich před námi mihne a hned zase zmizí za velkými dřevěnými dveřmi. Upřímně řečeno bych se vůbec nedivila, kdyby jim naše přítomnost byla nepříjemná. Kdyby po našem domě běhal houf Japonců s foťáky a snažil se mě vyblejsknout pokaždé, když si jdu pro něco do komory, nenáviděla bych je. Chci se proto chovat co nejcitlivěji k jejich soukromí a pokud možno nenarušovat chod a běžný život kláštera. Kdybych to ale chtěla dodržet doslovně, měla bych tu vůbec být?

Zpátky do Lhasy se vracíme opět místním autobusem a strašně se bavím pohledem na Mistra GPS, který je už jak na trní. Jak dlouho asi tohle popojíždění autobusu vydrží? Dlouho ne. Po asi 5 minutách čekání na rohu ulice (patrně čekáme na další cestující) začíná cosi vysvětlovat naší průvodkyni a rozbíhá se horlivá diskuse. Je mi úplně jasné oč běží. Její následné gesto, kterým mě vybízí k vystoupení z autobusu, mé domněnky potvrzuje. Je mi za něj trochu stydno. Jako bychom nemohli jet s místními lidmi autobusem… Bavilo mě pozorovat zdejší život a napadá mě spousta otázek, na které bych chtěla znát odpověď. Uvolňuje tu omladina místo k sezení starším? Musí mniši platit jízdné? Nic z toho už se bohužel nedozvím. Jedu taxíkem!

Po chvíli sedíme v příjemné restauraci na střeše jedné z budov náměstí Barkhor zpět ve Lhase. Jediné, co mi trochu kazí náladu je lehká bolest hlavy a vojáci na střechách protějších domů. K jídlu dostávám vynikající kuřecí pulao – jde o trochu nasládlý pokrm z rýže, kuřecího masa, mandlí a spousty nějakého koření včetně skořice a hřebíčku. Během jídla fascinovaně koukám na vojáky se samopaly v rukách (možná to nejsou samopaly, ale ve zbraních se nevyznám a hrůzu mi nahánějí, jako by to samopaly byly). Samozřejmě jsem věděla, že je Tibet pod čínskou nadvládou, ale při pohledu na vojáky hlídající tenhle mírumilovný národ, mi dochází s jakou krutostí se tu snaží zničit všechno tibetské. Ve Lhase je téměř nemožné se vojákům vyhnout. Jsou rozestavěni na každém rohu, hlídkují na střechách, pochodují po náměstí a jejich zbraně se v davu mísí s modlitebními mlýnky, které ve svým prstech protáčejí staří Tibeťané. Možná si tyhle dva tak rozdílné symboly míru a války tiše vyprávějí o nesmyslných krutostech, které my lidé, pácháme sami na sobě. Z chmurných úvah mě vytrhuje Mistr GPS.
„Co je? Kam tak zíráš?“
„Ale nic, jen koukám na vojáky. Je to hrůza. I když čtyřproudá silnice před Potalou mě možná děsí ještě víc. Tebe to neděsí?“
„Ne, proč? Kvůli námi tu nejsou.“ uzavřel diskusi.
Chjo…

Opět taxíkem vyrážíme do kláštera Sera, který se mi líbí o moc víc než Drepung. Dočetla jsem se, že byl založený roku 1419 učněm mnicha Tsongkhapy (místní jména jsou hotové jazykolamy). I tady původně pobývalo přibližně 5000 mnichů, dnes jejich počet údajně nepřevyšuje 600. V jedné ze zahrad je několik desítek mladých mnichů a jejich počínání mi připadá hodně zvláštní. Jsou rozděleni do několika malých skupinek, vydávají zvláštní zvuky a při tom hlasitě tleskají rukama. Chvílemi to vypadá, jako by se hádali a chtěli si nafackovat. Průvodkyně nám vysvětluje, že jde o způsob studia. Pokřik a následné hlasité tlesknutí dává najevo, jestli student odpověděl dobře, či špatně. Ani tak se v tom zmatku moc nevyznám, ale pozorovat pro nás tak exotickou výuku mě rozhodně baví. Jen kdyby mě pořád tupě nepobolívala hlava.

Okolo kláštera je asi hodinový poutní okruh – kora. Průvodkyně nás opouští s tím, že počká u pokladny. Většina cesty vede okolo modlitebních mlýnků, které prsty roztáčím a v duchu přeju Tibeťanům klid a mír. Když náhle řada mlýnků končí, opět trošku bloudíme. Stezka je hodně špatně patrná a podle GPS jít nechci. Radši si pětkrát spletu cestičku a vrátím se, než abych jednou bezhlavě následovala GPSku někam do neznáma. (Ano, jsem zaujatá!) Motáme se mezi obrovskými balvany a stoupáme pořád výš a výš odkud se nám otevírá nádherný výhled na celou Lhasu. Už zase strašně funím a v hlavě to občas ostře bodne. Trochu se bojím výškové nemoci, ale Mistr GPS mě ubezpečuje, že když jsme tu už druhý den, tak budeme v pohodě. A já bláhová mu to žeru. Druhým dechem dodává.
„Četl jsem, že nějaký člověk málem umřel už ve 3800m m.n.. Zachránila ho až kyslíková barokomora.“
„A jak jsme teď vysoko my?“
Mistr GPS kouká na svoje speciální hodinky, které mají výškoměr.
„Ukazuje to asi 3760m n. m.!“
Teď jsem rozhodně klidnější. Přesto dolezu až na vrchol a kochám se pohledem na Lhasu. Mraveniště vystavěné převážně z krychlových domků vypadá z výšky skoro kosmicky.

Po návratu z kláštera Sera opět usedáme do stejné střešní restaurace jako při obědě. Tentokrát mě ale vojáci na střeše vůbec nevzrušují, protože veškerá moje pozornost se soustředí na stále se zhoršující bolest hlavy. K jídlu si objednávám jačí polévku a ani tu nakonec nedokážu sníst. Ne že by byla špatná, ale k migréně se přidává i rozbouřený žaludek a touha padnout do postele. I když je to do hotelu sotva 10 minut chůze, najímáme si cyklorikšu, protože už sotva pletu nohama. Mám zimnici a před očima mžitky. Pořád myslím na jediný účinný lék pomáhající na akutní horskou nemoc – sestoupit níž. Jenže Lhasa leží ve výšce 3700m n. m. a je daleko široko nejnižším bodem. Všude okolo nás ční velehory do nedozírných výšek. Nic níž tady prostě není. Jediné, co mě v otupělém stavu napadá, je vlézt si pod postel nebo požádat o pokoj v přízemí. Těmito úvahami dostávám sama sebe do stále horšího stavu, což bohužel, vzhledem k mému špatnému stavu, nejsem schopná zjistit. Při smrkání mi začíná téct z nosu krev. Kdybych nebyla tak unavená, napsala bych dopis na rozloučenou. Bídně zhynu v ušmudlaném hotelu tisíce kilometrů od svých blízkých… Snad si toho Mistr GPS ráno alespoň všimne.

Předchozí díl: Čína, den 10. – Zklamání ve Lhase

Následující díl: Čína, den 12. – Přežiju to?

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *