Čína, den 10. – Lhasa a velké zklamání

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začla jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme v Číně našli správný vlak a toho času s ním  míříme směr Lhasa – Tibet.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Kolem deváté ráno mě probouzí rozbouřený žaludek. Přemítám, jestli se s touhle nevolností můžu vydat do umývárny. Vzpomínka na humus, který jsem v čínském vlaku už zažila, mi spouští dávicí reflex sama o sobě. Radši zůstávám zachumlaná ve spacáku a pokusím se zlepšit svůj styl v ležení. Vlak příjemně drncá, snad mě ještě ukolíbá. Tak ne, neukolíbá. Spíš se pozvracím. Včera ráno mi bylo podobně zle, těhotná být nemůžu, takže zřejmě nějaká stávka trávicího systému vůči čínským laskominám. Nebo jsem včera vypila moc té slivovice? Hlasitě to ve mně zaškrundá, střeva bolestně volají po vyprázdnění. Vystřelím ze spacáku a cupitavými krůčky, jednoznačně prozrazujícími stažené půlky, běžím na WC. Ke stávce trávicího traktu se přidává nadměrná produkce traktu vylučovací. Bližšího popisu těchto událostí vás ušetřím.
Kolem jedenácté dopoledne, kdy jsem snad už dokonale vyprázdněná, projíždíme nejvyšším bodem celé cesty – 5 072m n. m.. Vlak se řítí po nejvýše položené železnici světa, kde víc než 960 km kolejí je položeno ve výšce nad 4 000 m n. m.. Přemítám, jestli moje zažívací problémy nemá na svědomí nadmořská výška. Někde jsem četla, že ve vagónech by měl být uměle udržovaný normální atmosférický tlak, stejně jako v letadlech, takže výškou by to být nemělo. Až o den později se mám dozvědět, jak skutečná výšková nemoc vypadá.

Během oběda (suchá rýže a banány) sleduju nádhernou krajinu za okny vlaku. Mistr GPS klasicky mlčí a já občas nadšeně zvolám: „Sníh…, jaci…, jezero…“. Krajina by se někomu mohla zdát monotónní, ale já se pořád nemůžu nabažit. Nekonečné pláně lemované horami se sněhovými čepicemi se střídají s blankytně modrou barvou jezer. Divokými horskými údolími se valící voda z tajícího sněhu. Zázračná planeta. Foťák mám pořád v pohotovosti a cvakám jednu fotku za druhou. Když nemám o té nádheře s kým mluvit teď, alespoň se těším, jak budu vyprávět přátelům a rodině nad fotkami.    

Není to, bohužel, krása hor, co mě dojímá, když nás konečně vítá Lhasa. Tolik jsem se na tuhle chvíli těšila. A teď vlastně nevím, jestli jsem dojatá z toho, že se můj sen uskutečnil nebo z toho, že jsem ho snila úplně jinak. Vycházím z nádraží a nikde necítím vonné tyčinky, nikde nerachtají modlitební mlínky a jediný osel jsem tady široko daleko já. Vyasfaltované silnice se smějí mojí představě o tom, že budou prašné. Lhasa vypadá na první pohled, jako kterékoliv jiné čínské město. Široké bulváry, přecpané silnice a miliony čínských cetek na každém rohu. Jak jsem mohla být tak pitomá? Pořád mi zůstává naděje, že historické centrum Lhasy, srdce Tibetu, přece mocný Číňan zničit nemohl. Nebo…? Polykám na sucho a snažím se zakrýt dojetí, které se mi dere krkem nahoru. Co jsem čekala? Že naproti mně vyjede na koni Brad Pitt?

Vítá nás mladá Tibeťanka, která nás bude provázet po celou dobu návštěvy Tibetu. Byli jsme upozorněni, že sami se smíme pohybovat jenom po Lhase a to pouze po ulicích. Pokud chceme navštívit chrámy, musí s námi být ona. Pohyb v ostatních částech Tibetu je pro turisty bez doprovodu přísně zakázaný. Okolo krku dostáváme bílé šály, které později vidím ověšené snad na všech sochách Buddhů. No, tak alespoň něco tradičního. Ale tak nějak turisticky pokrouceného. Pořád ještě polykám slzy v krku.
Průvodkyně nám šišlavou angličtinou vysvětluje, že se hlavně nemáme sprchovat, až dorazíme do hotelu. Nějak nechápu důvod jejího pokynu, ale konečně něco, co mě vytrhuje z rozčarování. Ani Mistr GPS není z jejího pokynu moc moudrý.
„Já jí rozuměl něco v tom smyslu, že bychom nastydli, když se hned osprchujeme, ale taky mi to přijde jako blbost.“
Hned po příchodu do hotelu se sprchuju. Následné shánění internetové kavárny je opět trochu zpestřeno nemožností dorozumět se. Průvodkyně nás zanechává o samotě s tím, že nás vyzvedne v hotelu zítra ráno. Recepční anglicky neumí. Když konečně po mojí pantomimické vložce pochopí, že sháním počítač, podává mi s úsměvem svůj notebook. Sice jsem trochu zmatená, protože jsem se jen snažila doptat, kde je nejbližší internetová kavárna, ale darovanému koni na zuby nekoukej. Beru do ruky notebook a odcházím s ním na pokoj. Po očku se ohlížím na reakci recepčního, který za mnou trochu udiveně kouká. Možná, že jsem si s ním měla jen sednout na recepci a napsat si e-mail tam, těžko říct. Ale policii nevolá, za krádež to zřejmě nepovažuje.

Hola, hola, Lhasa volá :-)

tak jsme konečně tady. Cesta byla dlouhá, ale nádherná. Sice jsem se nesčetněkrát pos… a jednou poblinkala, ale jinak proběhlo všechno v pohodě. Nadmořskou výšku zatím snáším dobře, trošku jsem se sice zafuněla, když jsem s batohem na zádech vyšlápla pár schodů do druhého patra v hotelu, ale tentokrát funěl i Mistr GPS, a to už je co říct.

Co se Lhasy týče, jde zatím o velké zklamání. Moje představa o prašných uličkách, kterou jsem si mylně vytvořila zhlédnutím filmu Sedm let v Tibetu, se vůbec neslučuje s realitou. Všude jen beton a vojáci, kteří hlídají snad na každém rohu. Slzela jsem při pohledu na Palác Potalu, který je hlavní „atrakcí“ města. Je sice nádherný, ale v okolí se už dávno nepotulují jaci nebo Tibeťani svírající v rukách modlitebními mlýnky. Před palácem je vybetonované obrovské náměstí s vodotryskem, čtyřproudá silnice a na vodní hladině pod hradbami plují šlapací labutě. Fakt, nelžu ani slovo. Moje duchovní povznesení je v hajzlu. A co teprve chudáci Tibeťani? Ale ještě neházím flintu do žita a doufám, že v historickém centru Lhasy nebo v horách jim nechali alespoň kousek Tibetu.

Taši delé,
Kajda

Ps: Asi hodinu před tím, než jsem začala psát tenhle e-mail odešel Mistr GPS pro vodu do krámku na rohu ulice. Vrátil se teprve teď. A proč mu to trvalo tak dlouho, když krámek je vzdálený sotva 30 m? Zabloudil. Jak to dokázal nevím, popsal to slovy: „Zabloudil jsem, no.“  Když pak konečně našel hotel, tak si nemohl pro změnu vzpomenout ve kterém patře a ve kterém pokoji bydlíme. Na recepci nikdo neuměl anglicky, aby mu to mohl říct, a tak postupně obcházel všechny patra a klepal na všechny dveře, dokud jsem mu neotevřela já. Ještě, že bydlíme jen ve druhém patře. Ale poradit si v nesnázi umí, to zase jo.

Předchozí díl: Čína, den 9. – vlakem do nebe

Následující díl: Čína, den 11. – Zkáza tibetských klášterů

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa