Čína, den 11. – Zkáza tibetských klášterů

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začala jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme dokázali proniknout do Tibetu, kde poprvé na vlastní oči vidím zkázu tibetských klášterů.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Dnešek je ve znamení aklimatizace na vyšší nadmořskou hladinu a potulování se po klášterech v okolí Lhasy. Je chladno a prší. Déšť sice není na procházku nic moc, ale chladno mi po týdenním opékání v téměř čtyřiceti stupňových vedrech vůbec nevadí. Průvodkyně nás bere do kláštera Drepung, který je asi 7 km západně od Lhasy. Jedeme autobusem a na Mistru GPS je vidět, že je z toho nesvůj. Zřejmě je rozhozený svojí nečinností, protože zírat do GPS, když máme průvodkyni, je nesmyslné ještě víc, než jindy. Nezbývá mu nic jiného než sedět a kochat se, což ho evidentně znervózňuje.
Klášter Drepung byl vybudovaný počátkem 15. století jako největší tibetské mnišské město a údajně i největší klášter na světě vůbec. Ještě na začátku 20. století tady žilo asi 7000 mnichů. Během kulturní revoluce byla skoro polovina budov zničená a převážná většina mnichů vyhnaná. Dnes jich tu žije jen pár stovek. Jaká to musela být nádhera, tisíce purpurových mnišských rouch se míhaly klášterními zdmi za tichého drmolení manter. Jako ve včelím úlu. Purpur, ale vystřídala barva krve, tiché mantry strach. A proč to všechno? Ve jménu záchrany zaostalého národa. Děsivé. Při pohledu do mladých tváří mnichů je mi smutno. I když procházka mezi hranatými budovami kláštera je jinak příjemná.

Velká část kláštera se tváří, že je v rekonstrukci. Ale je docela dobře možné, že o žádnou rekonstrukci vůbec nejde. Možná jde jen o tichý útlak a elegantní uzavření kláštera veřejnosti bez toho, aby velký čínský bratr musel vysvětlovat proč. Je to oblíbený trik čínské vlády, která se tak občas snaží znepřístupnit nepohodlné místo a ještě u toho vypadá jako zachránce památek. Průvodkyně na žádný z mých dotazů k uzavření kláštera neodpovídá. Odvrací hlavu stranou a dělá, že nerozumí. Bojí se rozumět. Co přesně se tu dělo například v roce 2008, kdy tu byly krvavě potlačeny protesty proti Čínské vládě, se nedozvím. Je klášter uzavřený kvůli tomu? Jakákoliv diskuse na tohle téma je nepřípustná. Dozvídám se hodně historických podrobností, které končí přesně v polovině minulého století. O tom, co se dělo pak, se nemluví.

Trošku opět funíme, protože domky jsou rozeseté na mírném svahu. Beru to jako aklimatizační výlet a hltám každý pohled do úzkých uliček nebo pootevřených dveří. Připadám si trošku jako nechutný slídil, ale nahlédnout do života mnichů mě láká čím dál víc. Občas se některý z nich před námi mihne a hned zase zmizí za velkými dřevěnými dveřmi. Upřímně řečeno bych se vůbec nedivila, kdyby jim naše přítomnost vadila. Kdyby po našem domě běhal houf Japonců s foťáky a snažil se mě vyblejsknout pokaždé, když si jdu pro něco do komory, nenáviděla bych je. Foťák raději schovávám. Nechci narušovat chod a běžný život kláštera. Kdybych to ale chtěla dodržet úplně, měla bych tu vůbec být?

Zpátky do Lhasy se vracíme opět místním autobusem a strašně se bavím pohledem na Mistra GPS, který je už jak na trní. Jak dlouho asi tohle popojíždění autobusu vydrží? Dlouho ne. Po asi pěti minutách čekání na rohu ulice (patrně čekáme na další cestující) začíná cosi vysvětlovat naší průvodkyni a rozbíhá se horlivá diskuse. Je mi úplně jasné, oč běží. Její následné gesto, kterým mě vybízí k vystoupení z autobusu, mé domněnky potvrzuje. Je mi za něj trochu stydno. Jako bychom nemohli cestovat stejně, jako místní lidé. Bavilo mě pozorovat zdejší život a napadá mě spousta otázek, na které bych chtěla znát odpovědi. Uvolňuje tu omladina místo k sezení starším? Musí mniši platit jízdné? Nebo, co už čtvrt hodiny hledá drobná Tibeťanka v obří tašce na svém klíně? Nic z toho už se nedozvím. Jedeme taxíkem.

Oběd si dáváme v příjemné restauraci na střeše jedné z budov náměstí Barkhor ve Lhase. Trochu mi kazí náladu lehká bolest hlavy a vojáci na střechách protějších domů. K jídlu dostávám vynikající kuřecí pulao – trochu nasládlý pokrm z rýže, kuřecího masa, mandlí a spousty nějakého koření včetně skořice a hřebíčku. Během jídla fascinovaně koukám na vojáky se samopaly v rukách (možná to nejsou samopaly, ale ve zbraních se nevyznám a hrůzu mi nahánějí, jako by to samopaly byly). Samozřejmě jsem věděla, že je Tibet pod čínskou nadvládou, ale až když na vlastní oči vidím vojáky hlídající všude a všechno, dochází mi smutná realita. Není to film. Tentokrát je to skutečné. Připadám si tu čím dál víc nepatřičně. Vyrostla jsem v zemi a v době, kdy je všeho dostatek, nikdy jsem netrpěla hlady, mám svoji střechu nad hlavou, velkou část nemocí dokážeme léčit, nikdo po nás nestřílí. Tady je všechno jiné. Pro mě nepochopitelné. Ve Lhase je téměř nemožné se vojákům vyhnout. Jsou rozestavěni na každém rohu, hlídkují na střechách, pochodují po náměstí a jejich zbraně se v davu mísí s modlitebními mlýnky, které ve svým prstech protáčejí staří Tibeťané. Možná si tyhle dva symboly míru a války tiše vyprávějí o nesmyslných krutostech, které my lidé, pácháme sami na sobě. Z chmurných úvah mě vytrhuje Mistr GPS.
„Co je? Kam tak zíráš?“
„Ale nic, jen koukám na vojáky. Je to hrůza. I když čtyřproudá silnice před Potalou mě děsí možná ještě víc.“
„Hm.“
Ticho… To jsme si zase pokecali.

Opět taxíkem vyrážíme do kláštera Sera, který se mi líbí o moc víc než Drepung. Dočetla jsem se, že byl založený roku 1419 učněm mnicha Tsongkhapy (místní jména jsou hotové jazykolamy). I tady původně pobývalo přibližně 5000 mnichů, dnes jejich počet údajně nepřevyšuje 600. V jedné ze zahrad je několik desítek mladých mnichů a jejich počínání mi připadá hodně zvláštní. Jsou rozděleni do několika malých skupinek, vydávají podivné hrdelní zvuky a hlasitě tleskají rukama. Chvílemi to vypadá, jako by se hádali a chtěli si nafackovat. Průvodkyně nám vysvětluje, že jde o způsob studia. Pokřik a následné hlasité tlesknutí dává najevo, jestli student odpověděl dobře, nebo špatně. Ani tak se v tom zmatku moc nevyznám, ale pozorovat pro nás tak exotickou výuku mě rozhodně baví. Jen kdyby mě pořád nepobolívala hlava.
Okolo kláštera je asi hodinový poutní okruh – kora. Průvodkyně nás opouští s tím, že počká u pokladny. Většina cesty vede okolo modlitebních mlýnků. Procházím okolo nich, jeden po druhém roztáčím prsty a v duchu přeju Tibeťanům klid a mír. Když náhle řada mlýnků končí, opět trošku bloudíme. Stezka je hodně špatně patrná a podle GPS jít nechci. Radši si pětkrát spletu cestičku a vrátím se, než abych jednou bezhlavě následovala GPSku někam do neznáma. Ano, jsem zaujatá. Motáme se mezi obrovskými balvany a stoupáme pořád výš a výš odkud se nám otevírá nádherný výhled na celou Lhasu. Už zase strašně funím a v hlavě to občas ostře bodne. Trochu se bojím výškové nemoci, ale Mistr GPS mě ubezpečuje, že když jsme tu už druhý den, tak budeme v pohodě. A já bláhová mu to žeru. Druhým dechem dodává.
„Četl jsem, že jeden člověk málem umřel už ve 3800m m. n.. Zachránila ho až kyslíková barokomora.“
„A jak jsme teď vysoko my?“
Mistr GPS kouká na svoje superinteligentní hodinky s výškoměrem.
„Ukazuje to asi 3760m n. m.!“
Teď jsem rozhodně klidnější. Přesto dolezu až na vrchol, kam jsme původně vůbec neměli namířeno, a kochám se pohledem na Lhasu. Mraveniště vystavěné převážně z hnědých krychlových domků obklopené pustými horami vypadá z výšky jako vesmírná stanice z Hvězdných válek.

Po návratu z kláštera Sera opět usedáme do stejné střešní restaurace jako při obědě. Tentokrát mě ale vojáci na střeše vůbec nevzrušují, veškerá moje pozornost se soustředí na stále se zhoršující bolest hlavy. K jídlu si objednávám jačí polévku a ani tu nakonec nedokážu sníst. Ne že by byla špatná, ale k migréně se přidává i rozbouřený žaludek a touha padnout do postele. I když je to do hotelu sotva 10 minut chůze, najímáme si cyklorikšu, protože už sotva pletu nohama. Mám zimnici a před očima mžitky. Pořád myslím na jediný účinný lék na akutní horskou nemoc – sestoupit níž. Jenže kam? Lhasa leží ve výšce 3700m n. m. a je daleko široko nejnižším bodem. Všude okolo nás se tyčí velehory, že by i Jaroš zaplesal. Nic níž tady prostě není. Jediné, co mě v otupělém stavu napadá, je vlézt si pod postel nebo požádat o pokoj v přízemí. Těmito úvahami dostávám sama sebe do stále horšího stavu, což bohužel, vzhledem k mému špatnému stavu, nejsem schopná zjistit. Při smrkání mi začíná téct z krev nosu. Kdybych nebyla tak unavená, napsala bych dopis na rozloučenou. Bídně zhynu v ušmudlaném hotelu tisíce kilometrů od svých blízkých. Snad si toho Mistr GPS ráno alespoň všimne.

Předchozí díl: Čína, den 10. – Zklamání ve Lhase

Následující díl: Čína, den 12. – Přežiju to?

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa