Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začala jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme dokázali proniknout do Tibetu, kde nic není tak, jak jsem si vysnila.

Brzy ráno vyrážíme zpátky do Lhasy. Trošku mě mrzí, že se tu nezdržíme déle a nemůžeme prozkoumat pevnost, jejíž silueta vysoko nad městem dokresluje krásu Shigatse. Plán čínské agentury je ale neúprosný. Čeká nás zpáteční cesta dlouhá zhruba 270km. Přestože se silnice klikatí jako had a povrch taky není nic moc, pedál plynu nedostává oddechu. Trochu se bojím, ale nechci prudit, a tak si do sluchátek pouštím Radůzu a snažím se rozptýlit pohledem z okna. Divné se mi zdají pauzy, které děláme zhruba každou hodinu. Vždycky zastavíme někde v naprosté pustině a stojíme zhruba 10 – 15 minut než zase pokračujeme dál. Okolo nás postávají i ostatní auta a dodávky. Asiaté obecně dělají rádi a často přestávky na jídlo (a to i během nočního cestování), ale tady nikde žádné občerstvení není. V dohledu není jediný ušmudlaný stánek. Prostě stojíme a čekáme. Divné! Dalším, už méně divným zdržením, jsou pravidelné kontroly rozeseté po horách. Před plechovými budkami řidič jen rychle vyskočí z vozu, dostane nějaké razítko a frčíme dál. Když už stojíme po čtvrté uprostřed ničeho a čekáme (nevíme na co), ptám se průvodkyně, co mají zastávky znamenat. Vysvětluje mi, že na další kontrolní stanici můžeme dojet až v jedenáct a to je až za 10 minut.
„Proč až v jedenáct?“
„Protože když tam přijedeme už teď, tak bude jasné, že jsme jeli moc rychle. Budeme tam moc brzo, chápete?“ směje se na mě průvodkyně.
Chápu. Kontrolní body nemonitorují jen pohyb lidí a turistů, ale hlídají i rychlost. Radary sem zatím nedorazily, a tak si policisté spočítali, jak dlouho trvá jízda od jedné kontroly ke druhé při dodržení předepsané rychlosti. Kdo je u plechové budky dřív, jel zkrátka moc rychle. Výsledkem je, že všichni jezdí jako blázni a pak čekají před kontrolní stanicí na správný čas. Jak důmyslné! Připomíná mi to naší malou milou českou kotlinku. Až se mi z toho začnou usmívat koutky. Nic z toho, co se okolo nás děje, a proč se to děje, Mistra GPS nezajímá. Spí.

Po mnohačetném vystřídání rychlojízdy a zevlování dorážíme konečně do Lhasy. Odpoledne si jdeme rezervovat lístky na druhý den na prohlídku paláce Potála. U pokladny mě zaráží, že po nás chtějí pasy. Zítřejší lustrace před vstupem do Potály mě rozhodí úplně. Palácový hrad prý od zkázy, která postihla stovky chrámů a klášterů v Tibetu (i po celé Číně), uchránil prý přímo čínský předseda vlády a ministr zahraničí Čou En-laj, který ji údajně nechal střežit příslušníky regulérní armády. Proti nim si netroufli ani rudí gardisté, a tak byla Potála drancování ušetřená. Netuším, jestli je to příběh pravdivý, o historii Tibetu bylo napsáno tolik protichůdných informací, že bych si je nedovolila interpretovat jako fakta. Jedním si ale jistá jsem – mám obrovskou radost, že Potála stojí, ať už je to zásluhou kohokoliv.

Pozdě v noci znovu sedám k počítači a prostřednictvím klávesnice se snažím vypovídat alespoň z některých zážitků.

Hola hola, Tibet volá,

jsme z hor zase zpátky ve Lhase a kromě obav, že bídně zhynu v ušmudlaném hotelu na vysokohorskou nemoc, se po dobu mého odmlčení nic zvláštního nestalo. Trochu mě potrápila bolest hlavy, zimnice a krvácení z nosu, ale nejvíc mě zaskočila moje vlastní hysterie z obavy, že fakt umřu.

Stejně jako v Číně, i tady nás provázejí, na první pohled možná veselé, historky plynoucí z nemožnosti se s kýmkoliv domluvit „civilizovaným“ jazykem. Dneska jsem bloumala podvečerní Lhasou a našla několik malých chrámů, které jsem mohla prozkoumat i bez průvodkyně. Pohodově naladěná jsem se pak uvelebila v naší oblíbené hospůdce na střeše a potkala se tam s Mistrem GPS. Kupodivu jsme si docela dobře pokecali a vraceli se do hotelu společně až kolem jedenácté večer. Na recepci se mezi tím vyměnila služba a recepční nás tím pádem viděl poprvé. Snažili jsme se mu vysvětlit, že jsme tu ubytovaní a chceme klíče od pokoje. Marně! Civěl na nás jako na Marťany. Co asi tak může chtít turista, který vejde do recepce hotelu? V zásadě dvě věci. Buď se ubytovat (což už jsme byli) a nebo klíč od pokoje (po čemž jsme toužili). Napadlo mě vytáhnout pas v naději, že recepční podle jména zjistí, že jsme tu ubytovaní a vydá nám klíče. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu můj pas okopíroval a s úsměvem mi ho podal zpět. Marně jsem ukazovala na klíč pověšený za jeho hlavou. Vypadal neoblomě. Nutno ale říct, že jediným gestem nedal najevo, že bychom ho jakkoliv obtěžovali. Naopak, vřele se na nás celou dobu usmíval. Až když pochopil, že se nás jen tak nezbaví, vzal do ruky telefon a někam zavolal. Pak mi strčil telefon k uchu, kde jsem k mému velkému překvapení slyšela sice rozespalý, ale anglicky mluvící hlas.
„Can I help you?“
„Yes, pleas, I´m guest in this hotel and I need key number 23.“
Pak si recepční přiložil telefon zpátky k uchu a jeho tvář se rozzářila pochopením. Připadalo mi to jako v grotesce. Vzbudit anglicky hovořícího kamaráda bylo dnes večer jedinou možností, jak jsme se mohli dostat do svých postelí. Zaplať Buddha za vzdělané přátele recepčních.

Snadnější cestu do peřin přeje Katka.

 

Předchozí díl: Čína, den 12. – Přežiju to?

Následující díl: Čína, den 14. – Kouzelná Potála

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *