Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začala jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme dokázali proniknout do Tibetu, kde nic není tak, jak jsem si vysnila.
Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů
Brzy ráno vyrážíme zpátky do Lhasy. Trošku mě mrzí, že se tu nezdržíme déle a nemůžeme prozkoumat pevnost, jejíž silueta vysoko nad městem, dokresluje krásu Shigatse. Plán čínské agentury je ale neúprosný. Čeká nás zpáteční cesta dlouhá zhruba 270km. Přestože se silnice s tisíci výmoly klikatí jako had, plynový pedál naší dodávky je pevně sešlápnutý na podlahu. Děsím se každé zatáčky a protijedoucích aut, které se předjíždějí hlava nehlava. Zdejší řidiči musí mít nervy ze železa. Nikdy neví, co je za zatáčkou čeká a přesto se neohroženě řítí vpřed. Na úzké silnici se vyhýbáme občas tak rychle a těsně, jako by šlo jen o počítačovou hru. Snad si řidič uvědomuje, že život máme v tomhle případě jenom jeden. Připomíná mi to šílenou jízdu jeptišky z Četníka a četnice, které se za normálních okolností směju. V reálu mi to tak vtipné nepřipadá.
Naštěstí děláme cestou zcela neopodstatněné pauzy, během kterých nával stresu vydýchávám. Jinak je mi jejich důvod záhadou. Vždycky zastavíme na pustém místě, zhruba deset minut na něco čekáme, a aniž by se cokoliv stalo, znovu pokračujeme dál. Okolo nás postávají i ostatní auta a dodávky. Asiaté obecně dělají rádi a často přestávky na jídlo (a to i během nočního cestování), ale tady nikde žádné občerstvení není. Jen horská pustina.
Dalším zdržením, tentokrát zcela opodstatněným, jsou pravidelné kontroly rozeseté po horách. Budky z vlnitého plechu skrývají úřední osoby, které s vážným výrazem přepočítají cestující, zapíšou si čas, udělí potřebné razítko a teprve pak můžeme pokračovat dál.
Když už stojíme po čtvrté uprostřed ničeho a čekáme (nevíme na co), ptám se průvodkyně, co mají zastávky znamenat. Vysvětluje mi, že na další kontrolní stanici můžeme dojet až v jedenáct a to je až za 10 minut.
„Proč až v jedenáct?“
„Protože když tam přijedeme už teď, bude jasný, že jsme jeli moc rychle. Budeme tam moc brzo, chápeš?“
Dokonale. Kontrolní body nemonitorují jen pohyb lidí a turistů, ale hlídají i rychlost. Radary sem zatím nedorazily, a tak si policisté spočítali, jak dlouho trvá jízda od jedné kontroly ke druhé při dodržení předepsané rychlosti. Kdo je u plechové budky dřív, jel zkrátka moc rychle. Výsledkem je, že všichni jedou jak blázni a pak stojí a čekají. Jak důmyslné. Připomíná mi to naší milou českou povahu, která si rovněž dokáže řadu nařízení náležitě polidštit. Až se mi z toho, vzdor stresu z nebezpečné jízdy, začínají usmívat koutky. Mistr GPS spí.
Po nekonečném střídání rychlojízdy a zevlování dorážíme do Lhasy. Hned si jdeme rezervovat lístky na druhý den na prohlídku paláce Potála. Je nutné to udělat den dopředu a při rezervaci předložit pas. Pořádek musí být a palácem nenechají evidentně courat jen tak někoho.
Palácový hrad prý od zkázy, která postihla stovky chrámů a klášterů v Tibetu (i po celé Číně), uchránil přímo čínský předseda vlády a ministr zahraničí Čou En-laj, který ji údajně nechal střežit příslušníky regulérní armády. Proti nim si netroufli ani rudí gardisté, a tak byla Potála drancování ušetřená. Netuším, jestli je to příběh pravdivý, o historii Tibetu bylo napsáno tolik protichůdných informací, že bych si je nedovolila interpretovat jako fakta. Jedním si ale jistá jsem – mám obrovskou radost, že Potála stojí, ať už ji zachránil kdokoliv.
Pozdě v noci znovu sedám k počítači a prostřednictvím klávesnice se snažím vypovídat ze svých zážitků.
Hezký večer z Tibetu,
z hor jsme zpátky ve Lhase a kromě obav, že bídně zhynu v ušmudlaným hotelu na vysokohorskou nemoc, se po dobu mýho odmlčení nic zvláštního nestalo. Trochu mě potrápila bolest hlavy, zimnice a krvácení z nosu, ale nejvíc mě zaskočila moje vlastní hysterie z obavy, že fakt umřu.
Stejně jako v Číně, i tady nás provázejí, na první pohled možná veselý historky plynoucí z nemožnosti se s kýmkoliv domluvit. Dneska to například vypadalo, že z nás budou bezdomovci. Když jsme se pozdě večer vrátili do hotelu, byla na recepci nová směna a recepční na nás koukal, jako kdybysme tam vtrhli v černejch kuklách. Údiv ho nepřešel ani, když jsem ho anglicky poprosila o klíč od pokoje. Co asi tak můžou chtít turisti po recepčním v hotelu se nedovtípil, ani když jsem mu podala pas, aby podle něj mohl zjistit, že jsme tu ubytováný. Nezabralo nic. Marně jsem ukazovala na klíče od pokojů pověšený za jeho hlavou. Co si myslel, že po něm chci, je mi záhadou do teď. Vypadal neoblomně a hotel se rozhodnul ubránit stůj, co stůj. Jedno ale nakonec pochopil – že se mě jen tak nezbaví. Vzal do ruky telefon a někam volal. V první chvíli jsem se trochu vyděsila, jestli nevolá policii, ale protože jsem si nebyla vědomá, že bych něco provedla (jít spát do předem zaplacenýho pokoje snad není trestný ani v Tibetu), zůstala jsem neoblomná i já. Když mi podal telefon, potěšil mě, sice rozespalý, ale anglicky mluvící hlas.
„Can I help you?“
„Yes, pleas, I´m guest in this hotel and I need key number 23.“
Když si recepční přiložil telefon zpátky k uchu, rozzářil se pochopením. Připadala jsem si jako v grotesce. Vzbudit anglicky mluvícího kamaráda bylo dneska večer jedinou možností, jak jsme se mohli dostat do svých postelí. Osobně si myslím, že v tomhle případě nebylo ani tak potřeba umět anglicky, jako se alespoň trochu zamyslet.
Snadnější cestu do peřin Vám přeje Kajda.
Předchozí díl: Čína, den 12. – Přežiju to?
Následující díl: Čína, den 14. – Kouzelná Potála
Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.