Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začala jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme dokázali proniknout do Tibetu, kde nic není tak, jak jsem si vysnila.

Ráno po dlouhé době nikam nepospícháme, a tak se snažím dospat část noci, kdy jsem místo spánku poslouchala odněkud strašně kňučícího psíka, který utichl až nad ránem. Jestli ho konečně někdo vyvenčil, dal mu nažrat, nebo naopak snědl jeho, nevím a vědět radši ani nechci.

Dopoledne jdeme obhlídnout Potálu a snažíme se udělat nějakou fotku bez vodotrysku, silnice nebo labutí. Jde to jen těžko, ale ještě se dá najít pár úhlů, ze kterých není palác zohyzděný výdobytky moderní doby. Husí kůži mi nahání pohled na starou Tibeťanku, která stojí na vybetonovaném náměstí a upřeně hledí na bývalé sídlo Dalajlámy, od kterého jí dělí čtyřproudá silnice. Ruce má sepjaté nad hlavou a pomalu a ztěžka si léhá na zem. Vleže pak natáhne ruce co nejdál před sebe, aby pak znovu vstala a nohy posunula na místo, kam před tím dosáhla rukama. Znovu zvedá ruce k nebi a znovu ulehá ve snaze dosáhnout co nejdál, aby se tímto způsobem přiblížila k nadpozemské Potále. To celé opakuje stále dokola, dokud nedojde až k místu, kde začíná posvátná kora, tedy modlitební mlýnky seřazené v kruhu kolem celého paláce. V momentě, kdy stařena leží natažená přes jeden jízdní pruh silnice pod palácem, se mi palčivě stáhne hrdlo. Nablízkané džípy ji objíždějí, jako zaběhlého psa a nikdo se nad touhle bizarní situací nepozastavuje. Jak obrovské musí být odhodlání téhle ženy dožít v duchu tradic svých předků. Nezlomný duch tibetského národa dožívá v nejstarší generaci, dokud ho nepřejedou kola vozů samozvaných vládců této země. Srdce drásající pohled na stařenku ve mně vzbuzuje vztek kombinovaný s dojetím. Nejradši bych ji zvedla ze země a objala. Chci si tenhle obraz vtisknout do paměti, abych si ho dokázala vybavit kdykoliv budu mít pocit, že bojuju s větrnými mlýny a že je čas to vzdát. Některé věci jsou prostě tak důležité, že se nevzdávají nikdy.

Třeba vystát si frontu před vstupem do Potály. Stejně jako včera se musíme prokázat pasem a příruční batohy dát na jezdící pás, který je proveze skenerem stejně jako na letišti. Pak musíme projít ochranným rámem, který má odhalit naše zbraně. Z batohů nám vytahují lahve z vodou a vyhazují je do koše. Tahle přísná opatření mi přijdou přehnaná, ale chceme-li se dostat dovnitř, nic s nimi nenaděláme. Navíc se od průvodkyně dozvídáme, že se můžeme v Potále zdržet maximálně jednu hodinu. Každou minutu navíc draze zaplatíme. Nechci si nechat zkazit dlouho očekávaný zážitek úvodními peripetiemi a začínám se kochat nádherou a hlavně atmosférou mohutné stavby.

Od průvodkyně se dozvídám, že Potála má 13 pater a doslova tisíce místností, kterými den co den proudí zástup poutníků mumlajících modlitby a turistů mumlajících kde co. Všude jsou cítit vonné tyčinky a nakyslá chuť jačího másla, které se používá jako obětina. Už v 7. století byl na zdejším pahorku vybudovaný tzv. Rudý palác, který byl časem zničený válkami a přírodními katastrofami. Se stavbou současného paláce začal v roce 1645 pátý dalajláma a jeho dokončení trvalo dalších padesát let. Palác se dělí na dvě poloviny – Bílý palác, který sloužil především jako residence dalajlámy a Rudý palác sloužící k náboženským obřadům. Procházím úzkými chodbami, které se různě rozvětvují a spojují jednotlivé místnosti vyzdobené všemožným vyobrazením Buddhů a dalších náboženských motivů. Atmosféra je neuvěřitelná. Chtěla bych si tu někde v klidu na chvilku sednout a nechat se prostoupit klidem, který ze všeho vyzařuje. Průvodkyně mě ale šeptem pobízí k postupu do dalších a dalších místností, protože jinak prohlídku nestihneme. Škoda. Nemůžu se zbavit pocitu, že zastavit se a zůstat chvíli v klidu stát v některém z potemnělých pokojů prostoupených obláčky dýmu z vonných tyčinek, je prostě nutnost. Ale i když se můj osobní čas na chvilku jakoby zastavil, hodinky průvodkyně nezadržitelně tikají. I tak se snažím zapamatovat si povznesený pocit, který mi zalézá až do morku kostí. Vůbec bych se Dalajlámovi nedivila, kdyby byl hodně smutný z toho, že musel zdejší palác opustit a odejít do exilu. V indické Dharamsale určitě našel podobně nadpozemské útočiště, ale Potála je zkrátka Potála!

Celé odpoledne v sobě nechávám doznívat dojem z Potály a přemýšlím o Tibetu, který musím zítra opustit. Mísí se ve mě řada pocitů, které do sebe vůbec nezapadají. Na jedné straně rozčarování a zklamání z jeho současné podoby, na straně druhé nadšení z alespoň částečné ochutnávky původní atmosféry. Večer listuju v knize Heinricha Harrera Návrat do Tibetu, který je současně i autorem známého románu Sedm let v Tibetu. Heinrich se do Tibetu vrátil po více než třiceti letech v roce 1982 a pod jeho popis zdejší situace bych se podepsala i dalších třicet let poté. V knize píše: „Čínská strana dnes kalkuluje s kouzlem Tibetu a snaží se na ně nalákat zahraniční turisty. Lidé v zahraničí, kteří sní o tajemné Šangri-la, jsou ochotni zaplatit za uskutenění svého snu mnoho peněz. Tím větší je však jejich zklamání, protože staré kouzlo Tibetu nenávratně zmizelo, většina památek byla pobořena. Návštěvníci se setkávají na každém kroku se stopami násilí, nesmyslného pustošení, k nimž by nebylo muselo nikdy dojít, kdyby byl Tibetu dopřán čas k odstranění teokratického feudálního systému vlastními silami.“

Věty Heinricha Harrera ve mně doznívají a jedno vím jistě. Tibet není místo, na které bych se chtěla znovu vrátit, ale jsem neskonale vděčná, že jsem ho mohla vidět a zažít. Kdo ví, jestli pro příští generace zbudou ještě nějakého střípky původních tibetských tradic nebo se o nich dočtou už jen v knihách podobných té Heinrichově.

 

Předchozí díl: Čína, den. 13 – Kdo nerozumí, ať nespí!

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *