Čína, den 15. – opouštím nesvobodný Tibet

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky. Začala jsem mu proto říkat Mistr GPS. Máme za sebou víc než dva týdny cesty, během které jsme navštívili, mimo jiné, i Tibet. Dnes ho opouštíme.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Ráno vstáváme v půl sedmé a pádíme rovnou na letiště, odkud letíme zpět do Číny do města Chengdu v provincii Sechuán. Na letišti na nás Tibet přichystal hned několik překvapení. Po odbavení zavazadel dostáváme palubní lístek, na kterém je datum 13. července. Dnes je ale 14. července. Slečna u přepážky se strašně diví, proč se tomu divíme. Nemáme si toho všímat. Dobrá, nevšímáme. Čeho si ale všimnout musím, je označení tzv. gatu, tedy brány, kde máme do letadla nastoupit. Palubní lístek říká, že máme najít gate Y.
„Všiml sis, že jsou tady gaty očíslovaný?
„No a? To je přece běžný.“
„To sice jo, ale pak bych za běžný považovala napsat číslici i na palubní lístek. Tady je jenom písmeno Y.“

Marně se rozhlížíme po tabulích nad hlavami, ale gate Y nikde. Tibet mě mate ještě víc než Čína. Slečna na informacích se na můj dotaz, kde je gate Y, tváří pobaveně, jako bych se ptala, odkud se berou na svět děti. To ví přece každý. S úsměvem mi sděluje, že gate Y je gate č. 5. Nic jí zjevně nepřipadá jasnější. Co má písmeno Y společného s číslicí 5, se mi nedaří rozluštit, ani když si tuto neznámou dosadím do všech známých šifer propojujících abecedu s číslicemi. Opravdu důmyslný systém matení turisty! Ještě, že uměla alespoň obstojně anglicky, jinak se stal Tibet naším domovem.

Chengdu je další hlučné, špinavé a přelidněné čínské město, které je pro nás naštěstí jen přestupním bodem v cestě k posvátné hoře Emei Shan. Do provincie Sechuán se těším nejen kvůli slavné buddhistické hoře, ale hlavně kvůli vyhlášené sechuánské kuchyni. Místní chilli papričky prý pálí tolik, že z toho brní brada. Nevím, co si pod tím představit, ale těším se na to.
Emei Shan leží zhruba 130km od Chengdu, což je v čínském měřítku, co by kamenem dohodil. Co na tom, že ten kámen musí leckdy letět i 5 hodin. Do osady Baoguo, tedy našeho výchozího bodu pro výstup, se dostáváme hladce. Už v autobuse mě začíná přesvědčovat čínský naháněč, že jeho hotel je nejlepší ve městě. Chvíli dělám drahoty, ale vzhledem k tomu že mám hotel Teddy Bear v Lonely Planet už dávno zakroužkovaný, je to jenom hra o lepší cenu. Tu nakonec usmlouvám na 120 juanů za dvoulůžák, což rozhodně není důkaz mého smlouvacího umu. Jde o cenu naprosto běžnou. Mistra GPS náš rozhovor nijak zvlášť nezajímá, protože zoufale sleduje GPSku, abychom náhodou nepřejeli. Což by se určitě stalo, kdyby nás hotelový pohůnek nevytáhl z autobusu ven.

Hotel Teddy Bear je místo, které mě na první pohled zaujalo. V přízemí je vzdušná dřevem obložená restaurace s terasou, vstupní recepce a stolky s internetem. Překvapuje mě, že personál perfektně ovládá angličtinu, s čímž se setkáváme prakticky poprvé. Pokoj má sice okno do jakéhosi světlíku, kterým vidíme do kuchyně, ale všechny veřejné prostory hotýlku se mi zamlouvají. K dispozici je i pračka, takže horlivě přemýšlím, jak dostanu z Mistra GPS zatuchlé kalhoty, které ze sebe sundává jen na noc, a už začínají dost zapáchat. Když jsem před pár dny řekla, že jdu s věcmi do prádelny, jestli mi nechce něco přidat, tvrdil, že nic vyprat nepotřebuje. Z naší dvojice je, bohužel, jediný, kdo si to myslí.

Večer vyrážíme na místní nádraží (jak jinak než taxíkem) koupit si dopředu jízdenky na další cestu do Kunmingu v provincii Yúnnán. Nechceme riskovat, že budou vyprodané, až se za tři dny vrátíme z Emei Shanu dolů. Mistr GPS v hotelu tvrdil, že vezme na nádraží Lonely Planet, ve kterém ukážeme čínské znaky pro Kunming, tedy použijeme ověřenou metodu pro nákup jízdenky.
„Někde jsem ho asi cestou nechal ležet,“ odpověděl na nádraží na mojí výzvu, ať ho vyndá. Groteska nesoucí název Chceme jízdenky do Kunmingu nezaujala jen slečnu pokladní, ale všechny cestující v nádražní hale. Na závěr chyběla už jen opona. Místo potlesku se nám dostává neuvěřitelná věc – jízdenky do Kunmingu. V pantomimě na jakékoliv téma jsem už mistr. Myslím, že po návratu z Číny mě v Activitách neporazí nikdo na světě. Sice nás jazyková bariéra stála o něco víc peněz, protože se mi pantomimou nepodařilo vyjádřit, že nepotřebuji široké a měkké lůžko, ale stačí jen úzké a tvrdé. V kapse máme tedy jízdenky na nejdražší možnou variantu – tzv. soft sleep lehátko. Alespoň se během 18 hodinové jízdy do Kunmingu pohodlně vyspíme.

Po návratu do hotelu je kavárna s restaurací příjemně zaplněná batůžkáři snad ze všech koutů světa. S pivem v ruce pozoruji cestovatelský mumraj a pročítám maily z Čech. Máma píše úplné bláboly o tom, jak táta leží na dvorku na lavičce a zrovna mu leze moucha po břiše. Těžko říct proč, ale dojímá mě to. Asi už z té samoty mezi tolika lidmi cvoknu. Táta s mouchou na břiše dopsal věcnou informaci. PS: Všechno foť, čekáme tu na tebe. Ne, až teď jsem dojatá.

Předchozí díl: Čína, den 14. – Kouzelná Potála

Následující díl: Čína, den 16. – Posvátná hora Emein Shan

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa