Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začala jsem mu proto říkat Mistr GPS. I přes značné orientační problémy jsme Čínou urazili už víc než pět tisíc kilometrů. Dneska nás čeká posvátná hora Emei Shan. 

Ráno si dávám moji první opravdu dobrou čínskou snídani. Palačinku s čokoládou. Cokoliv co nevypadá jako nudlová polévka nebo rýže, mě činí neskonale šťastnou. Hotel Teddy Bear získává další body. Během snídaně mi už hlavou běží příběh dnešního výstupu na Emei Shan. Bude to úžasné, nádherné, epochální… Ach, ta očekávání. Nadmořská výška slavné buddhistické hory je 3099m n. m., což se po našich předešlých zážitcích nezdá nijak přehnaně vysoko. Fotografie na zdech hotelu slibují nádherné výhledy nejen z vrcholu, ale během celé cesty. Hora Emei Shan byla v roce 1996 zapsána na seznam Světového přírodního dědictví UNESCO, k čemuž přispělo množství klášterů na jejích svazích. V Lonely Planet se dozvídám, že už ve 14. století tady stála dobrá stovka posvátných staveb, ve kterých nacházelo útočiště několik tisíc mnichů. Do dneška se ale dochovalo jen minimum klášterů a ještě méně mnichů. Stejně jako na jiné posvátné hory, míří i sem davy poutníků, kteří chtějí vidět východ slunce z vrcholu. Snad nikde na světě není tahle kratochvíle tak populární jako v Asii. Konkrétně v Číně mě to trochu udivuje. Nikde jsem se zatím nesetkala s takovou leností jako právě u Číňanů. Myslím, že ti movitější mají jezdící schody i doma. Ani na Emei Shan se už dávno nechodí jenom pěšky. Téměř k vrcholu jezdí autobus. My však nejsme žádná ořezávátka a celou trasu chceme projít pěšky. Cesta na vrchol z městečka Baoguo, kde jsme ubytovaní, by měla trvat dva dny nahoru, jeden dolů.

Naším největším problémem je opět bludný kořen, který překračujeme hned dole ve vsi. Zatímco se snažím držet přesných instrukcí v průvodci, Mistr GPS sází na intuici. GPSka mi najednou nepřijde jako úplně špatná varianta. Pod jeho vedením přicházíme dvakrát na totéž parkoviště a jednou k neprostupnému křoví, jehož okraj je využíván jako toaleta. Dezorientovaného Mistra GPS mi poslal do cesty nejspíš samotný Buddha, aby mi ukázal, jak to se mnou měli těžké všichni ti, které jsem kdy přesvědčovala o své pravdě. Tak tady to mám. Není lepšího zrcadla. Jenže já se do něj nechci koukat a radši vyrážím vzhůru po svém. Řídit se podle Mistra GPS, sedím touhle dobou ještě v Pekingu na nádraží. Proč chce neustále odbočovat z jediné vyšlapané cestičky někam do křoví pochopím záhy. Vzdal to s intuicí a vytáhl z batohu GPSku. Pro příště budu vědět, že je jedno, jestli intuice nebo GPS, obojí je špatně. Popravdě by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že někde na světě existuje člověk, který je na tom orientačně ještě hůř, než já (tedy kromě mojí matky). A on kromě toho, že existuje, tak mě s ním osud zavede společně do země, kde se nedokážeme verbálně zeptat ani na cestu na záchod. Vesmír (osud, Bůh, Buddha) má někdy opravdu neotřelý smysl pro humor.

Další slovní přestřelka mezi mnou a Mistrem GPS probíhá za pochodu vzhůru. Nechápu, proč mě dneska tak vytáčí. Snažím se držet popisu cesty a nevnímat jeho ustavičné mrmlání. I když se sama v neznámé krajině cítím většinou dost nejistě, v tuhle chvíli si opravdu přeji jediné, aby si šel svou vlastní cestou. Jenže Mistr GPS si dnes zřejmě vytyčil jediný cíl – přesvědčit mě, že jdu špatně. Na řadu proto přicházejí peprnější slova, kterými se ho snažím zbavit. Marně. K mé velké úlevě a snad ještě většímu údivu, mám po zhruba dvaceti minutách chůze důkaz, že jdu správně. Narážím na širší cestu, na které před sebou vidím dva turisty s batůžky na zádech. Mrmlání za mými zády utichá: Cha, to koukáš, co? Došly ti slova! Myslím si v duchu u pokladny, kde chtějí zaplatit poměrně vysoké vstupné 150 CNY. Když se otočím, abych si trochu zanadávala na výběr tolika peněz za návštěvu kopce, Mistr GPS nikde. Zmizel. Pravděpodobně se vydal tam, kam jsem ho zhruba hodinu vytrvale posílala.

Pro výstup na Emei Shan není zrovna hlavní turistická sezóna, ale i tak to vypadá, že na cestě nebudu sama. Vždycky se snad najde někdo, ke komu se budu moct přidat nebo se zeptat na cestu. Za pokladnou je malý krámek, ve kterém kupuji zásobu vody. Cestou by měly být ještě další stánky, ale voda je tam prý hodně předražená. Už tady pod kopcem stojí jednou tolik, než ve městě. První část cesty vede po úzkých chodníčcích skrz hustě porostlou skalní soutěsku. Překvapuje mě, odkud se tu najednou vzalo tolik lidí a snad ještě víc opic. Skáčou přes cestu sem a tam a nechávají se krmit od turistů. Stačí chvilka nepozornosti a jedna z nich mi tahá láhev vody ze síťky na straně batohu. Honit jí nemá cenu. Zkuste chytit opici. Sedá si naproti mně a prokusuje láhev kousek pod víčkem a s posměšným výrazem chlemtá mojí předraženou vodu. Ani bych se nedivila, kdyby si uzávěr láhve normálně odšroubovala a řekla: Na zdraví! Tak vychytrale při tom na mě kouká. Potvora, drzá jak opice!

Po vymotání ze soutěsky ubylo turistů i opic, zato přibylo schodů. Schody jsou v Číně děsně populární. Vytesané jsou snad do každé skály, vedou ke každému klášteru, i na každý kopec. Úsilí, které muselo být vynaložené na vybudování tak rozsáhlého schodiště, jako je tady na Emei Shanu, je jen těžko pochopitelné. Udivuje mě, že se tu někdo lopotil se schodiště. Nestačily by ušlapané cestičky, jako jsou třeba na Milešovku? Odpověď přichází okamžitě. Začíná pršet. Úseky, ve kterých chybí byť jen pár schodů, se stávají téměř neschůdné. Z ušlapané hlíny se stává vinou častých přívalových dešťů blátivé kluzké koryto. Na schodech to sice taky klouže, ale s trochou opatrnosti to jde. Vyválená v blátě děkuji všem, kdo tu schodiště budovali. Nebylo by špatné, kdyby mi na každou vyřčenou otázku život takhle rychle odpověděl.

Po chvíli pochodu není nikde ani živáčka. Na jednu stranu si užívám chladivý deštík a tajemnou atmosféru hory, na stranu druhou se začínám trochu bát. Ani nedokážu přesně popsat čeho. Vzhledem k tomu, že stoupám po cestě přesně vymezené schodištěm, zabloudit bych neměla. A i kdyby schody nevedly přímo na vrchol, určitě povedou k některému z klášterů. Zůstat sama bezprizorně přes noc v horách mi snad nehrozí. Nebo jo? Snažím se zaplašit černé myšlenky, když před sebou najednou vidím houf zhruba deseti opic. Klidně posedávají na okraji schodiště asi pět metrů přede mnou a zvědavě si mě prohlížejí. Jít dál si netroufám. Jsou sice velké sotva mě do pasu, ale je jich víc, jsou rychlejší a mají větší zuby. Nebyla úplná samota přece jen lepší? Stojím a koukám na ně. Zajímalo by mě, jestli se teď bojím víc já, nebo ony. Vzhledem k tomu, že ony vidí člověka takřka denně, kdežto já opice běžně nepotkávám, šacovala bych, že se bojím víc já. A ty mrchy to určitě ví. Přece se teď neotočím a nepůjdu zpátky. Než se rozmyslím, co podniknu, ustupuji o pár metrů dozadu. Opice se pomalu zvedají a o vzdálenost, kterou jsem odešla, popochází ke mně. Usedají na holé růžové zadky a čučí na mě. Dělám opět pár kroku vzad. Opice znovu pár kroků vpřed. Tahle hra mě nebaví. Co bych dala za nějakého turistu, klidně i Mistra GPS. Ale nikde nikdo. V batohu mám slzný sprej, který pomalu vytahuji. Zároveň z boční síťky uklízím poslední láhev vody dovnitř a pečlivě zavírám zip. Podělaná strachy pomalu kráčím směrem k tlupě, rozhodnutá kolem nich projít, jakoby nic. Krok za krokem, pořád blíž a blíž. Míjím první opici. Je ode mě vzdálená sotva půl metru. Upřeně koukám dopředu ve snaze neznervózňovat sebe ani ji pohledem z očí do očí. Když jsem uprostřed houfu, krve by se ve mně nedořezal. Jestli zvířata opravdu cítí strach lidí, tak tahle banda opičáků musí řvát smíchy, když vidí můj obličej pokerového hráče a přitom cítí tu hysterii, která ve mně bobtná a narůstá. V klidu sedí, drbou se na zadku a čumí na mě. Co si, sakra, můžou myslet? Míjím poslední opici. Takhle snadné to bylo. Úleva přichází až za zatáčkou. Uf!

Během odpoledne mě znepříjemňuje život už jen čím dál tím hustší déšť. Potkávám jeden pár turistů, kteří mě varují, ať se tu nepotloukám úplně sama. Na svazích se pohybují tlupy opic, které mohou osamělého člověka pokousat a vzít mu třeba batoh s jídlem. Na víc lidí si prý většinou netroufnou. Pchá, tak to už mám zmáknuté. Opičáky jsem už sice jednou přelstila svým ledovým klidem, ale přesto si coby nového parťáka pořizuji dřevěnou hůl. Občas se rozhoupou koruny stromů vysoko nad mojí hlavou. Nedělá mi to vůbec dobře, protože vím, že tu někde jsou.

Kolem čtvrté odpoledne ke své velké úlevě přicházím k rozlehlé dřevěné stavbě. Na jedné z budov liduprázdného nádvoří je malá tabulka psaná, světe div se, latinkou – Magic Peak Monastery. Z náčrtu mapky konečně zjišťuji, kde zhruba jsem. Klášter je ve výšce 1752m n. m. a místo je to opravdu magické. Okolní svahy hustě porostlé vegetací uzavírají klášter do hlubokého klidu, který jen občas naruší zavřeštění opic. Vytrvalý déšť a mlžný opar dodávají tajemnou atmosféru. Dvoupatrové dřevěné budovy se zdobnými střechami tvoří obdélník, v jehož středu je prostorné nádvoří. Před každým schodištěm je zdobená kamenná nádoba se zapíchanými vonnými tyčinkami. Sice kvůli dešti nehoří, ale zapalují se tady již po staletí, a tak jejich vůně nemizí ani během deště. Nikde ani živáčka.

„Halóóóó. Je tu někdo?“ odpovídá mi jen tiché zurčení vody padající ze střechy na zem. Na kost promočená sedím na jednom ze schodišť a začíná mi být zima. Na protějším okraji nádvoří se objevuje skupinka mnichů. S úsměvem na tváři míří ke mně a rovnou spouští nesrozumitelnou mluvu. Snažím se je poprosit o nocleh. Nejdřív anglicky, pak česky. Lonely Planet s čínsky psanými frázemi jsem nechala kvůli velké váze v hotelu. Ach jo, to zase bude domluva. Tahle hora je ale asi opravdu zázračná, protože opět přišlo rychlé vysvobození. Najednou přede mnou stojí Mistr GPS a dvě holčiny. Ač vypadají obě na Evropanky, jedna z nich mluví, znovu světe div se, čínsky! Setkání je to radostné, i když jsme se s Mistrem GPS nerozloučili zrovna v dobrém. V rychlosti probíhá oboustranná omluva a já jsem ráda, že zítra nepůjdu sama. Čínsky mluvící slečna mezi tím domlouvá nocleh. Sotva jsme se ubytovali a převlékli do suchého, přestává pršet. Bydlíme všichni v jednom pokoji s dřevěnou rozvrzanou podlahou a mohutnými, ještě rozvrzanějšími postelemi. Na každé posteli jsou obrovské, navlhlé, zatuchlé peřiny. Přesto působí pokoj útulně. Dvě kamarádky, které s námi bydlí pochází ze Slovinska. Jedna z nich žije už rok v Šanghaji, kde studuje čínštinu. Zřejmě bych se dokázala ubytovat i bez ní, přesto ji považuji za dnešní dar z nebes.

 

Předchozí díl: Čína, den 15. – Odlet z Tibetu

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *