Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky. Začala jsem mu proto říkat Mistr GPS. Máme za sebou víc než dva týdny cesty, během které jsme navštívili, mimo jiné, i Tibet. Dnes ho opouštíme.

Ráno vstáváme v půl sedmé a pádíme rovnou na letiště odkud letíme do jihozápadní Číny do města Chengdu. Na super moderním letišti, které jen dokresluje můj chaotický pocit z Tibetu, nás čeká hned několik překvapení. Po odbavení zavazadel dostáváme palubní lístek, na kterém je datum 13. července, dnes je ale 14. července. Slečna u přepážky se strašně diví, proč to řešíme. Nemáme si toho všímat. Zřejmě buddhistka žijící přítomným okamžikem, datumy jí nezajímají. Co ale řešit musím, je označení tzv. gatu, tedy brány, kde máme do letadla nastoupit. Palubní lístek říká, že máme najít gate Y. Marně se rozhlížíme po tabulích, ale vidím jen samé číslice. Na můj opětovný dotaz, kde je gate Y, se milá slečna tváří pobaveně, jako bych se ptala, jak se rodí děti. To ví přece každý. S ironickým posměškem v hlase mi sděluje, že gate Y je gate č. 5. Co má společného písmeno Y s číslicí 5 se mi nepodařilo rozluštit, ani když jsem si tuto neznámou dosadila do nejrůznějších šifer propojujících abecedu s číslicemi. A že jich po mnoha letech tábornictví znám. Zřejmě nějaká čínská šifra. Opravdu důmyslný systém matení turisty!

Chengdu je další hlučné, špinavé a přelidněné čínské město, které je pro nás naštěstí jen přestupním bodem v cestě k posvátné hoře Emei Shan. Do provincie Sechuán se těším nejen kvůli slavné buddhistické hoře, ale hlavně kvůli vyhlášené sechuánské kuchyni. Místní chilli papričky prý pálí tolik, že z toho člověka brní brada. Emei Shan leží zhruba 130km od Chengdu, což je v čínském měřítku, co by kamenem dohodil. Co na tom, že ten kámen musí leckdy letět i 5 hodin. Do osady Baoguo, tedy našeho výchozího bodu pro výstup, se dostáváme hladce. Už v autobuse mě začíná přesvědčovat čínský naháněč, že jeho hotel je nejlepší ve městě. Chvíli dělám drahoty, ale vzhledem k tomu že mám hotel Teddy Bear v Lonely Planet už dávno zakroužkovaný, je to jenom hra o lepší cenu. Tu nakonec usmlouvám na 120 ynanů za dvoulůžák, což rozhodně není důkaz mého smlouvacího umu. Jde o cenu naprosto běžnou. Mistra GPS náš rozhovor nijak zvlášť nezajímá, protože zoufale sleduje GPSku, abychom náhodou nepřejeli. Což by se určitě stalo, kdyby nás hotelový pohůnek nevytáhl z autobusu ven.

Hotel Teddy Bear je místo, které mě na první pohled nadchlo. V přízemí je vzdušná dřevem obložená restaurace s terasou, vstupní recepce a stolky s internetem. Překvapuje mě, že personál perfektně ovládá angličtinu, s čímž se setkáváme prakticky poprvé. Pokoj má sice okno do jakéhosi světlíku, kterým je průhled do kuchyně, ale všechny veřejné prostory hotýlku se mi zamlouvají. K dispozici je i pračka, takže horlivě přemýšlím, jak dostanu z Mistra GPS jeho zatuchlé kalhoty, které ze sebe sundává jen na noc a už začínají solidně zapáchat. Když jsem před pár dny řekla, že jdu s věcmi do prádelny, jestli mi nechce něco přidat, tvrdil, že nic vyprat nepotřebuje. Bohužel, si to z naší dvojice myslí jediný.

Večer vyrážíme na místní nádraží (jak jinak než taxíkem) koupit si dopředu jízdenky na další cestu do Kunmingu v provincii Yúnnán. Nechceme riskovat, že bude vyprodáno, až se za tři dny vrátíme z Emei Shanu. Mistr GPS v hotelu navrhnul, že vezme na nádraží Lonely Planet, ve kterém ukážeme čínské znaky pro Kunming, abychom měli jistotu, že kupujeme správné jízdenky. Na nádraží mi jen suše oznámil: „Někde jsem ho asi nechal ležet.“ Groteska nesoucí název Chceme jízdenky do Kunmingu zaujala nejen slečnu pokladní, ale všechny cestující v celé nádražní hale. Na závěr chyběla už jen opona. Místo potlesku se nám dostává neuvěřitelná věc – jízdenky do Kunmingu. V pantomimě na jakékoliv téma se stávám mistrem. Myslím, že po návratu z Číny mě v Activitách neporazí nikdo na světě. Sice nás jazyková bariéra stála o něco víc peněz, protože se nám podařilo koupit nejdražší možnou variantu lístku – tzv. soft sleep lehátko. Alespoň se během 18 hodinové jízdy do Kunmingu pohodlně vyspíme.

Po návratu do hotelu je kavárna s restaurací příjemně zaplněná batůžkáři snad ze všech koutů světa. S pivem v ruce pozoruji cestovatelský mumraj a pročítám maily z domova. Máma píše úplné bláboly o tom, jak táta leží na dvorku na lavičce a zrovna mu leze moucha po břiše. Těžko říct proč, ale dojímá mě to. Asi už z té samoty mezi tolika lidmi fakt cvoknu. Táta s mouchou na břiše dopsal věcnou informaci. PS: Všechno foť, čekáme tu na tebe. Tak ne, až teď jsem dojatá.

 

Předchozí díl: Čína, den 14. – Kouzelná Potála

Následující díl: Čína, den 16. – Posvátná hora Emein Shan

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *