Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho vrozené dezorientaci mu říkám Mistr GPS. Toho času nocujeme v klášteře na posvátné hoře Emei Shan (3099m n. m.), na kterou se snažíme už druhý den vyškrábat.
Článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ
Kolem páté ráno mě probouzí napnutý močový měchýř a dětský křik. Nechápu, kde se tu vzaly děti, včera večer jsem tu neviděla jediné. Vlastně celý klášter je téměř liduprázdný. Potkala jsme jen pár mnichů u večeře. Jestli se ovšem vegetariánská hmota nevábného vzhledu i chuti dá za večeři vůbec považovat. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Alespoň mám možnost ochutnat život v klášteře. I když je zatím chuti nevalné. Snídaně se dá od večeře rozlišit jenom tím, že je podávaná ráno. Jinak má stejnou barvu, konzistenci i chuť. K mému údivu nepotkávám žádné děti ani u snídaně, ani nikde jinde v klášteře. Asi jsem měla z tak brzkého vstávání sluchové halucinace. Hned po snídani vyrážíme na další cestu. Naše dvě slovinské spolunocležnice nikam nepospíchají, mají na rozdíl od nás rozum a jdou nahoru tři dny. My se tam musíme dostat už dnes. Zítřek patří zpáteční cestě do Teddy Bear hotelu a nočnímu přesunu vlakem do Kunmingu.
Vyrážíme. Neprší. Během našeho pochodu po schodišti strmě vzhůru se nám chvílemi otevírá úchvatný pohled na okolní kopce pohoří Emei Shan. Tmavě zelené homole vykukují mezi převalujícími se mraky. Připomíná mi to nějaký film, jen nemůžu přijít na to, jaký. Radost z výhledů nevydrží dlouho. Po hodině chůze se zatahuje a začíná hustě pršet. Zabalená v igelitové pláštěnce se cachtám po schodech vzhůru a vytvářím oživlý pochodující skleník. Chybí snad jen ředkvičky. Pláštěnku i všechno oblečení mám na sobě nepříjemně přilepené. Za rozhodnutí zabalit se do igelitu v tomhle vlhku by mě možná měli zbavit svéprávnosti. Ani další zkoumání mé osobnosti by nejspíš žádné známky třeskuté inteligence neodhalilo. Přestávám myslet. Jdu jako stroj. Monotónně kladu jednu nohu za druhou na další a další schod. Nechce se mi dělat ani pohyb navíc. Nohy jsou po včerejší pětihodinové chůzi do schodů namožené a čím dál víc si začínám myslet, že jít dva dny dobrovolně do schodů může leda cvok. Když se zastavím k odpočinku, dochází mě skupinka hned několika čínských cvoků, mezi nimiž je bezzubý stařík. Odhaduju mu tak devadesát let. Opírá se o bambusovou hůl. Usmívá se na mě holými dásněmi (dentista je v Číně zřejmě hodně drahá sranda) a ukazuje směrem nahoru. Gentlemansky mi dává přednost a pouští mě na schodiště před sebe. Sice jsem chtěla ještě chvíli odpočívat, ale nenechám se zahanbit vetchým dědulou. Tváří se tak pohodově, jako by tady chodil každý měsíc minimálně dvakrát. Dost možná, že i jo. Strhávám ze sebe igelit a vyrážím.
Mistr GPS natáhl krok hned ráno, bral schody po dvou a v tuhle chvíli je už možná na vrcholu Emei Shan. Takže jdu zase sama. Po opicích se naštěstí slehla zem, od rána jsem neviděla jedinou. V tuhle chvíli bych měla být už kolem 2 500 m n. m., takže zbývá posledních zhruba 600 výškových metrů. Nohy bolí a déšť mi trochu kazí vidinu krásného výhledu z vrcholu, přesto kladu monotónně jednu nohu před druhou. Pořád znovu a znovu. Emei Shan se zdá být nekončený.
Při další zastávce mě opět dochází skupina s čínským staříkem. Kéž bych měla v jeho věku tolik elánu, abych dokázala tolikrát ohnout kolena v jednom dni. Elán nahrazuju ješitností. Nepustím ho před sebe, kdybych měla duši vypustit. Zrychluju. Předběhnu dokonce několik nosičů, kteří na svých zádech táhnou stavební materiál. Obutí jsou jen v žabkách, někteří jdou úplně naboso. Přes čelo mají popruh, kterým je upevněný náklad na jejich zádech. Na první pohled to vypadá strašně nepohodlně, na druhý vlastně taky. Ale vzhledem k tomu, že takhle se tu náklady nosí stovky let, nějaké výhody to mít nejspíš bude. Vůbec si nedovedu představit, co by udělalo s mojí krční páteří, kdybych si naložila na záda betonovou traverzu a připevnila si jí popruhem k hlavě. Vlastně bych takhle těžké břemeno nahoru nevynesla, ani kdyby mi ho naložili do nejvytuněnějšího batohu na světě. Představa krčních obratlů skřípnutých tunovou traverzou mě odpoutá od reálných nesnází a ocitám se na vrcholu Emei Shan, aniž bych si všimla, jak jsem to dokázala. 
Obklopuje mě tak hustá mlha, že jsem si konce kopce málem ani nevšimla. Navíc drobně prší. Úchvatný výhled, který znám z fotografií na stěnách Teddy Bear hotelu, se nekoná. Víc než uchvácená jsem spíš udivená, kolik lidí sem vylezlo vyfotit si mlhu.
“Tak jsi konečně tady,” ozývá se za mými zády.
“Jo, ale koukám, že vidím stejný prd, jako bych tady nebyla,” jsem trošku rozladěná z pokaženého počasí, ale co se budu rozčilovat nad něčím, co stejně nezměním. Mistr GPS je na tom podobně jako já a navrhuje nečekané řešení. Po více než dvou týdnech cesty od něj slyším první rozumnou větu zapadající do reálií.
“Kousek pod vrcholem jsem viděl nějaký ubytování. Přespíme tam a zítra ráno zkusíme dojít nahoru znova. Třeba bude líp.”
Nová šance vidět Emei Shan v celé jeho kráse mi zlepšuje náladu. Ubytování stojí sice jednou tolik než dole ve vsi, zato víc smrdí zatuchlinou. Kdo by si rád nepřiplatil. Nic lepšího tu ale není a i kdyby bylo, zřejmě by cena převyšovala naše možnosti.
Ve výšce kolem 3 000 m n. m. se dělá s nadcházejícím večerem rychle zima. Skleníkový efekt igelitové pláštěnky přestává fungovat a mokré oblečení začíná studit. Zatuchlé nezatuchlé, hlavně, že si můžu na chvilku zalézt do tepla. Svlékám ze sebe mokré oblečení a snažím se zahřát v navlhlém spacáku. Škvírou mezi vlnitým plechem na střeše a dřevotřískovou stěnou začíná cákat do pokoje voda. Naštěstí jsem rozený kutil a díru opravuju igelitkou. Láďa Hruška by na mě byl pyšný. Rachot vody bušící do vlnitého plechu začíná zesilovat. Ještě s láskou budu v noci vzpomínat na špunty do uší, které jsem nechala dole v hotelu.
Kvůli večeři jen nerada opouštím konečně trošku zahřátý spacák a snažím se znovu nasoukat do mokrého a studeného oblečení. Brrrrrrr… V jídelním lístku nenacházím ani písmenko latinky, ani jednu fotku a tím pádem, ani nic k jídlu. Jako už tolikrát zabodávám prst do jednoho z prostředních řádků, kde předpokládám výskyt hlavních chodů. Obsluha po chvíli přináší dvě velké misky horké polévky. Silné vývary s nudlemi se v Číně jedí k snídani, k obědu i k večeři. Tenhle je navíc obohacený oříšky a něčím trochu slizkým, co křupne, když do toho kousnu. Při vzpomínce na včerejší večeři a dnešní snídani se ale s radostí pouštím do kouřící polévky, ve které se množství chilli vysmívá mojí zítřejší stolici. Horko mi putuje z pusy až do žaludku, dělá mi kapku u nosu a pak se dere ven i očima. Mistr GPS rozmrzele sedí nad talířem a sakruje.
“Nechci polívku! Polívku jím furt, chci pořádný jídlo!” přivolává ke stolu obsluhu a vytříbenou angličtinou vysvětluje svůj požadavek. Kus masa s rýží by rád. Zrovna tak mohl požádat o podrbání na zádech. Výsledek by byl stejný. Znovu zabodává prst do meny, kde opět jen tuší, co si objednává. Obsluha vůbec nechápe, oč běží. Žena odchází pryč, aby se po 10 minutách vrátila zpátky s další, o něco větší miskou polévky. Tentokrát v ní plavou i kousky masa. Smích maskuju kuckáním. Mistr GPS zoufale plácá rukama do stolu. Vypadá jako malé dítě, kterému vzali hračky. Těžko říct, proč si zrovna dneska umanul, že polévku nesní. Znovu posílá obsluhu s miskou pryč. Docela se bavím jeho umanutostí a odhalením jeho další, prozatím skryté, vlastnosti. Vlastně by mě ani ve snu nenapadlo, že se dokáže takhle pěkně vztekat. Natož kvůli polévce. Jen mi začíná být trochu líto drobné Číňanky, která zmateně přijímá další objednávku. Když se po čtvrt hodině objevuje ve dveřích s vítězoslavným úsměvem a talířem v ruce, jsem napnutá k prasknutí. Leží na něm – tadááááá – vaječná omeleta. Předstírat kuckání je marné. Za moje slzy najednou nemůže už jenom chilli. Mistr GPS stejně, jak rychle vybuchl, náhle rezignuje a mlčky se pouští do jídla. Při placení mu naúčtují všechny tři chody, které si objednal. Bez pohnutí brvou vytahuje 70 CNY (zhruba 230 korun) za snědenou vaječnou omeletu a jde spát. Někde hluboko uvnitř jsem šťastná za tuhle alespoň malou dávku jeho emocí.
Předchozí díl: Čína, den 16. Posvátná hora Emei Shan
Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.