Čína, den 18. – deprese na hoře Emei Shan

Foto je pouze ilustrační – sichuantravelguide.com – abyste viděli, co jsme mohli vidět, kdybychom něco viděli

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho vrozené dezorientaci mu říkám Mistr GPS. Toho času vzdáváme výstup na posvátnou horu Emei Shan (3099m n. m.), protože nebesa se spikla proti nám. 

Článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ

Během noci mě několikrát budí rachot deště, který bubnuje o střechu naší noclehárny. Přesto pořád věřím, že se nad ránem počasí umoudří a na vrcholu Emei Shanu uvidíme východ slunce tak krásný, že si z toho sedneme na zadek (vis. ilustrační úvodní foto „ukradené“ ze stránek: sichuantravelguide.com – my totiž viděli kulový, což se dočtete v následujícím textu). Nahoru to máme slabou půlhodinku chůze a budík nařízený na pátou hodinu. Čemu se pán Bůh ale směje nejvíc, jsou naše plány. V půl páté ráno začíná rachot nabírat na hlasitosti a sprška krup bičuje náš skromný příbytek. Ležím ve spacáku a snažím se dělat, že se mě to netýká. Cítím, že mi vlhne levé koleno, kterým se dotýkám dřevotřískové stěny. Takže týká. V pět se převalím na druhý bok a představuju si hřejivé sluneční paprsky. Podívat se realitě zpříma do tváře se odvážím až v osm hodin, kdy oba vylézáme ze spacáků a mlčky si balíme věci. Co taky říkat. Jednak by slova přes ohlušující bubnování deště nebyla stejně slyšet a jednak je nám oběma jasné, že výhled z vrcholu Emei Shanu nebude. Vzácně se s Mistrem GPS shodujeme v naprostém mlčení.

Na suché noční oblečení navlékám mokré ze včerejška a jen nerada vylézám do prudkého lijáku. Pohled na schodiště mě vytrhuje z letargie a vrhá do paniky. Schody se proměnily v kaskádovitý vodopád, který na pohled vypadá sice zajímavě, ale jako jediná úniková cesta z hory nic moc. Pomalu sestupujeme po kluzkých schodech a okolo kotníků se nám valí proudy ledové vody. Naštěstí se studeným vodopádem nemusíme brodit celou zpáteční cestu, ale stačí sejít zhruba 500 výškových metrů k zastávce autobusů. Trvá nám to víc než hodinu. Nohy mám úplně promrzlé, rozmočené a podivně nafialovělé. Vypadají skoro jako nohy mrtvoly. Fuj! Že tohle byla ta příjemnější část cesty dolů, zatím ještě netuším.

Promrzlá, ale spokojená, že se už nemusím nikam brodit, sedím usazená v busíku. Cesta se klikatí dolů jako had a proud vody po ní teče stejně jako před chvíli po schodišti. Jen to nevytváří tak hezký efekt. Moje spokojenost mizí, jakmile se rozjíždíme. Autobus se řítí dolů podle mě nepřiměřenou rychlostí. Hned ve druhé zatáčce mám pocit, že se musíme nutně převrátit. Že se to nestalo, je možné snad jedině díky nadvládě Číňanů i nad fyzikálními zákony. Moje hlava už zase vytváří katastrofický scénář, jak se autobus v kotrmelcích kutálí ze srázu Emei Shanu a dole z nás najdou jen masový mix asijsko-evropského mletého. Ble! Moje představivost mě vážně děsí.

V uličce visí černé igelitové sáčky, kterých jsem si všimla už při vstupu do autobusu. Až teď chápu, k čemu slouží. Několik cestujících do nich, se skloněnými hlavami mezi sedadla, zvrací a pytlíky s blitíčkem vyhazují ven z oken. Pokaždé když vidím skrz téměř zamlžené a deštěm bičované okno, jak se řítíme do zatáčky, všechno se ve mně hrůzou scvrkne. Nohy mám zatlačené do podlahy ve snaze brzdit. Myslím, že autobus porušuje snad všechny fyzikální zákony. V jedné zatáčce, kdy už mám pocit, že jedeme jen po dvou kolech, hlasitě vypísknu. Ze sedadla přede mnou se vynoří ruka s pytlíkem na zvracení. Můj sevřený žaludek se ale uvolňuje, až když po půl hodině naprostého děsu vystupuju z autobusu ven. Zvracím a zvracím… Trochu se mi motá hlava, ale jinak jsem přešťastná, že jsem živá a zdravá. Abych si dokázala všechny zážitky z celého dne nějak zpracovat, píšu o nich alespoň email domů.

Report z Číny,

chčije a chčije! řekl by děda Komárek. Ani to nám ale nezabránilo zdolat jednu z posvátných čínských hor Emei Shan vysokou 3 099 m n. m.. Během dvou dnů jsme ušli 40 km s převýšením 2 500 m nahoru a 500 m dolů (to celé po schodech). 2 000 výškových metrů zpáteční cesty se ztratilo v autobuse. Kdybych ale věděla, co mě cestou dolů čeká, šla bych raději pěšky. Nevím, jestli jste někdy někdo z jakéhokoliv důvodu zkoušeli jít dva dny do schodů, ale pro lepší představu si vyšlápněte nejbližší panelák a pak si představte, že to děláte dva dny. Když k tomu přidáte vytrvalý déšť, máte zážitek na celý život. Hora Emei Shan je zřejmě krásná, ale kvůli vytrvalému dešti a mlze jsem tu krásu neviděla, takže jsem vám to „nic“ ani nevyfotila. Podívejte se na fotky na Googlu. Udělám to taky!Naše drobný neshody s Mistrem GPS na začátku treku vyústily v depresivní soulad na konci.

Možná je na místě o něm napsat několik málo vět. Začala bych asi tím, že vystudoval jadernou fyziku. Což ledacos vysvětluje. Nemá s sebou baterku, repelent, opalovací krém a spoustu dalších věcí, který váží víc než 150 g. Váha batohu je pro něj nejdůležitější. Navíc si všechno může půjčit ode mě, tak proč by to tahal. Nechápe, co je výřez mapy, a jeho vysněným dopravním prostředkem je taxík. Má ale neuvěřitelnou kondičku a ještě neuvěřitelnější váhu batohu, která hraničí se zápornými hodnotami.

S jeho uzavřenou a zvláštně laděnou povahou se zatím nedokážu srovnat. Hodil by se míč proti trudomyslnosti.

Těším se na vás, vaše ustejskaná Kajda

PS: Taky začíná pěkně smrdět (no, já vlastně taky).

Předchozí díl: Čína, den 17. – na vrcholu Emei Shan

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa